Nacházíme je často, ale jak se vyráběly

Kloboučky "fajky" nebo "fajfky", jejíž pojmenování je odvozeno od německého slova die Pfeife, což je píšťala, se vyráběly zpočátku z železného plechu a později z barevných kovů; byl to hlavně pakfonový (slitina zinku, mědi, niklu), mosazný i měděný plech o síle 1 až 1,5 mm, který se stříhal nůžkami, a tvarovaly se na kovových i dřevěných ručních raznicích. Těch měl dýmkař na různé tvary a velikosti větší množství. Raznice mívaly jehlancovité stopky osazené ve válečcích z tvrdého dřeva. Jen zřídka byly celé z kovu. Pájení dýmkového kování se od klempířského i zámečnického způsobu dosti lišilo. Dýmkaři nepoužívali měděné pájky zahřívané v ohni, ale tzv. "cínáků", které byly ze železa. Byly osazeny v dřevěných rukojetích a volný konec měl tvar komolého jehlanu. Po očištění salmiakem se na nich po nahřátí cín udržel. Plech se čistil kyselinou solnou. Zcela odlišný byl způsob pájení, které se provádělo bez jakýchkoliv pájek pomocí boraxu a mosazné drti krupičkovité struktury. Protože součástky byly drobné zajišťovaly se navzájem tenkými drátky. Po této přípravě se místa, která měla být pájena, natřela kašičkou ze směsi mosazné drti a boraxu. Pak se pájené předměty položily na malý rošt z drátěného pletiva, který byl položen nad pánvi se žhavým dřevěným uhlím. Obložily se ještě třískami suchého smrkového dřeva a několik třísek se položilo nahoru. Oheň se rozdmýchával a muselo se přitom dávat pozor, aby mosazná drť neshořela. Když byla směs v tekutém stavu, spojované díly se vynesly na drátěném pletivu z ohně a směs se nechala vychladnout, drátky zůstaly částečně zakryty ve spojích. Přečnívající konce se odpilovaly. Hotové kloboučky se pak namočily do roztoku vody a kyseliny sirové kde "zčervenaly". V tomto roztoku se ponechaly asi 2 hodiny. Pak se do roztoku ještě přidala kyselina dusičná. Nakonec se dočišťovaly pemzou, která se roztloukla na jemný prášek a smíchala se s olejem na hustou kaši. Staří dýmkaři vyráběli veškeré kování ručně. Na počátku 20. století se začalo kování lisovat a malí dýmkaři je většinou kupovali již hotové. Hlavními centry výroby dýmek a tedy i dýmkových kloboučků byla Kelč na Moravě a městečko Proseč se stalo centrem dýmkařské výroby v českých zemích. P. S.Ještě pro upřesnění. V mnoha případech nenacházíme pouhý klobouček ale je většinou ve spojení pantíkem s obroučkou, které se říká kranec a to je vlastně samostatné kování. ROSSY