Náhradní bodák z "Tanvaldu"

Ahoj Kamarádi.
V dnešním příspěvku bych se s Vámi rád podělil o nálezy z jednoho místa, které dnes už neexistuje a na jehož místě se uvažuje o stavbě dalšího ze supermarketů jednoho obchodního řetězce.
V Červeném Kostelci v sousedství areálu bývalé textilní továrny Tepna stával už od dob starého mocnářství velký starý dům, kterému místní neřekli jinak než "Tanvald". Za dobu jeho existence, se v domě vystřídal nespočet rodin a nájemníků z řad dělnické třídy, dokonce jeden čas prý sloužil jako ubytovna.
Mimo toho, že jsem chodil kolem do školy z "Letné" je moje první vzpomínka na Tanvald z poloviny devadesátých let, tehdy jsem jako jedenáctiletý uličník dostal první pusu od holky, která shodou okolností v tomhle, tehdy už hodně zanedbaném domě bydlela se svojí mamkou, prodavačkou z místní sámošky.
Později, když mi bylo devatenáct a akorát jsem dokončil svůj první učňák, jsem se jednoho horkého letního dne dozvěděl, že je Tanvald už dlouho prázdný a tak jsme se s kamarádem a mojí tehdejší holkou dohodli, že na večer půjdeme na průzkum onoho opuštěného domu stojícího vedle "Kosteleckého textilního mrakodrapu", který je dnes již naštěstí památkově chráněn a je jednou z prvorepublikových dominant města, i když stále nemá využití a dál chátrá.
Už když jsme přicházeli, působila mohutná opuštěná budova Tanvaldu dojmem z katastrofického, či spíše hororového filmu. Vstoupili jsme dovnitř skrz torzo vchodových dveří, které byly po celé délce zlomené a po prohlídce vlhkého sklepa jsme prošli několik bytů, ve kterých nebyly snad jediné dveře, které by zůstaly celé. Pokud někde bylo umyvadlo nebo záchod, stihl je stejný osud, jako by tu řádil poltergeist. Rovněž všechny vodovodní baterie a radiátory byly pryč, jako by snad působením neznámé magnetické síly.
Byl večer a horko bylo stále nesnesitelné, v dalším patře byly všude po zemi mezi střepy z lahví od kořalky rozházené staré černobílé fotografie s tvářemi lidí, kteří už byli nejspíš dávno po smrti, dopisy pohledy, různé účtenky, ale také úřední listiny jako: II. Výzva k zaplacení, neprodleně uhraďte!
V některých místnostech byla tu a tam stará skříň, židle nebo také botník s odloženou skleničkou se zaschlým lógrem. V jednom z bytů ležel na malé skříňce rozbitý kotoučový magneťák ze sedmdesátých let s vymotanou páskou. Vedle kuchyně jsem podle starorůžové malby rozpoznal ložnici, kolik asi zažila intimních večerů, vášnivých nocí a možná i dobrodružných výprav za sousedskou nevěrou, ale zdi naštěstí mlčí jako hrob. Jinde zase dokonce ve špinavých oknech ještě zůstaly děravé zakouřené záclony, občas i na zdi vysel roztržený plakát.
V jedné takové místnosti moji pozornost upoutala malá knížečka potažená modrým plátnem, ležící na parketách. Byl to starý řidičský průkaz z padesátých let, po jehož otevření se na mě ze zažloutlé fotografie díval mladý sebevědomý, usměvavý muž s pronikavýma očima a vlnou z vlasů černých jako uhel, kterou by mu Elvis tiše záviděl. Vložil jsem si řidičák do kapsy propocené špinavé bundošky s nášivkou čsla, aniž bych tušil, že se s ním osobně setkám o dva dny později v místním domově důchodců. Dovedl mě k němu starší místní občan, kterému jsem průkazku ukázal s dotazem jestli ho znal.
"Jo, jasně že ho znám to je starej D. bydlí tady v důchoďáku a jestli chceš můžeme se za ním stavit, " odpověděl mi tehdy, a tak jsme šli. Po zaklepání na dveře nám otevřel starý a nemocný pán s oteklým obličejem, ale poznal jsem ho podle oné smělé vlny, i když mu vlasy už prořídly a zbělaly.
Byl to pan D. který ještě před pár lety bydlel v tom starém domě. Řidičák si ode mne vzal a snad se i na chvíli usmál, ale pochopil jsem, že mu není do řeči a tak jsme se s ním rozloučili a odešli.
Vraťme se teď, ale zpět na chodbu opuštěného domu. Po tomhle zajímavém nálezu jsme vstoupili do jednoho z bytů, dodnes si vybavuju, že to bylo z chodby doprava. Po projití předsíní jsem vešel do místnosti, kde bylo minimum nepořádku a ustrnul jsem, paprsky zlatavého světla zapadajícího slunce dopadaly na oltář ze stolu, přes který byl přehozený rudý okenní závěs. Všude byly zhaslé velké svíčky a bylo jich hodně a na oltáři ležela vedle židovské jarmulky silně okousané od molů, velká černá kniha. Zamrazilo mě z toho v zádech. Tajemnou knihu jsem roztřesenýma rukama s napětím otevřel a byla to nevyplněná vázaná kniha na záznamy, nejspíš odcizená z textilního mrakodrapu ještě za matičky republiky. Občas byl na stránce zápis propiskou, písmem žáka tak do čtvrté třídy, později jsem se dozvěděl, že si tam zřídila klubovnu parta výrostků z náměstí. To ostatně dokládaly zápisy v této kronice Tanvaldu, kde se mimo jiné psalo: "Včera nás tu načapali městský policajti. " Uličníci jsou dnes již dospělí a někteří z nich mají už dávno své vlastní rodiny, takže pokud někdo z čtenářů čekal konspirační teorii o temných rituálech, nebo snad židovském spiknutí, asi ho zklamu.
Tanvald se pomalu propadal do tmy, utichal zpěv ptáků v okolí a my prozkoumávaly další patro. Tam jsem na oprýskané skříňce zahlédl kozatý časopis z devadesátek na jehož značně vyšisované obálce byla nahá chtivě hledící slečna, zatížená vajgly přetékajícím popelníkem, snad proto, aby někam neutekla.
Jak dům postupně chladnul, ozývalo se všude praskání a další podivné zvuky podobné krokům. Sebemenší vánek rozezpíval volně se pohybující rozvrzaná křídla oken se střepy skleněných tabulek. Průvan v domě rozšustil nejen papíry po zemi, ale rozhýbal také potrhanou igelitovou fólii v jednom z oken. Do domu pronikalo blikající oranžové světlo sodíkové pouliční lampy se stíny vrávorajících větví, vrzajícího smrku před domem a dotvářelo tak děsivý obraz, jaký lze zažít snad jen během spánkové paralýzy, která je mi důvěrně známá už od dětství.
Došly jsme až ke schodům na temnou půdu s těžkými plechovými dveřmi. Všude na půdě byl neuvěřitelný brajgl, hromady nepotřebných věcí po nájemnících, kteří v průběhu desítek let odešli neznámo kam a vše co nepotřebovali, zůstalo tady. V domě bylo horko, ale tady to byla nepopsatelná výheň a kdykoli se někdo z nás něčeho dotknul, zvedl se doslova oblak prachu, který se třpytil v kuželu světla baterky. Nedalo se dýchat a sucho v puse bylo zrovna tak nesnesitelné.
Vzpomínám si jak to tehdy můj kamarád Michal okomentoval slovy: "Vole, mam v hubě krematorium!!! "
Krůpěje potu mi stékaly po špinavých tvářích a já se ve vojenské košili a maskovaných kapsáčích pekl ve vlastní šťávě. Z nálezu staré pivní lahve za komínem, jsem měl opravdu radost, nápis Česká Skalice mě velmi potěšil a potlučená láhev je srdcovka z města, odkud pocházím a kde jsem dřív bydlel, moje milovaná Skalice...
O několik minut později jsem se sehnul pro polovinu pionýrské přezky ležící na zemi, když v tom něco zarachotilo a mihlo se kolem mé nohy, otočil jsem se na vylekanou Moniku stojící za mnou s nalezeným podivným starým závažím v rukou a ta jen vyděšeně řekla: "Tam! " A ukázala rukou doprava. Posvítil jsem baterkou na druhou stranu a uviděl krysu dostatečně velkou na to, aby na posezení sežrala vepřovou konzervu. Opodál ležel na zemi starý montérkový kabát, ale čtyři knoflíky na něm našité byly kropenáče po Němcích, utrhl jsem je, i když už nestály za nic, protože byly promáčknuté.
Pečlivě jsem zvažoval každý krok a snažil se chodit hlavně po trámech, protože mi zvlněná a místy velmi prohnutá podlaha napovídaly, že stačí neopatrně došlápnout a s mojí nadváhou bych se zoufalým zahučením zmizel kdesi v útrobách domu hrůzy. Došel jsem postupně až na druhou stranu půdy k malému okénku. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal, sáhl jsem za trám jako na ostatních místech půdy, ale tady jsem něco nahmátl. Co to? Posvítil jsem baterkou a nemohl tomu uvěřit, v ruce jsem držel, náhradní bodák na Mannlicherovku! Ten, o kterém jsem ještě odpoledne říkal, jak moc bych ho chtěl, když už mám bodák vzor 1895 pro mužstvo i pro poddůstojníky.
Stále ho mám, je to už 16 let, ale pořád si ho vážím stejně jako tehdy, o to víc, že dnes se dělají dokonalé repliky a koupit bych se ho neodvážil. Je to originál a má svůj příběh, i když je mi známá jen jeho část.
Dodnes mě napadají nezodpovězené otázky, komu asi patřil? Kdo si ho tam nejspíš za heydrichiády schoval, byl to veterán, který o něj nechtěl přijít a přeci na něj zapomněl? Na které frontě asi bojoval a kam nakonec ten nejspíše kostelecký rodák zmizel? Patřila snad jemu ta židovská jarmulka? Přežil vůbec druhou světovou válku, když už se mu podařilo přežít hrůzy té první? To už se asi nikdo nikdy nedozví...
Po několikaleté přestávce jsem se rozhodl udělat si ještě jeden učňák a opět jsem se na čas do Kostelce vrátil. Měl jsem zrovna prázdniny, přijel za mnou kamarád a spolužák, se kterým jsme podnikli turné po kosteleckých hospodách zakončené v dnes už léta zavřeném baru Central. Ten večer jsme toho vypili opravdu hodně a dodnes nevím proč, napadlo nás se podívat k Tanvaldu, bylo to vlastně, co by šavlí dohodil.
Po letech jsem tak opět přišel k místu, které ke Kostelci neodmyslitelně patřilo. Občas si ještě vzpomenu, že z chátrajícího domu postupně mizeli nájemníci a později zmizel i velký staletý strom, pod jehož mohutnou korunou místní obyvatelé včetně Ivčiny mámy ze sámošky sedávali u kafe s cigárem. Zmizel i hlouček rozjívených snědých dětí, které za hurónského řevu pobíhaly okolo rozbitých hraček. Jak šel čas, dům chátral čím dál víc a víc, tu a tam padla mezi řečí Kostelečáků v hospodách zmínka, že se blíží jeho dlouho odkládaná demolice. Dům pak zmizel navždy i se všemi příběhy na jaře 2014 a zůstaly jen vzpomínky.
"Tanvald" je jedno ze zmizelých míst rodného kraje, který se neustále mění.
S pozdravem
REBEL 1866