Nález po 25-ti letech

Jako malého kluka mě otec začal učit hraní na kytaru, kterou měl od svého mládí. A já pilně cvičil a za tu dobu jsem jí měl do každého detailu ohmatanou.
Později jsem už hrál méně ale stále jsem se k této kytaře vracel. Otec jí má dodnes a když je nějaká rodinná oslava, tak jí vytáhne a paříme.
Na konci minulého roku při jedné takové oslavě na zahradě, si tak sedím naproti otce kterej hraje na tuto kytaru a najednou čučím jako péro z gauče. Mezi kolíky se na mě vesele usmívá nějaká květinka. No, nedá se říci nějaká květinka ale přesně Alpská protěž. Neuvěřitelné! Takovou dobu jí mám na očích a ani jednou si jí nevšimnu. A to ani nemluvím o ladění při kterém hledím přímo na kolíky.
Při pohledu na mě otec povídá. Co je, máš zástavu. A já se zmohl jen na : odkud máš tu květinu? A on. To ještě jak jsem byl malej kluk, tak jsem společně s bratrem na půdě našeho baráku našel nějakou vojenskou čepici plnou různejch odznaků a metálů. Ale protože skoro vše bylo s kříži a svastikou, tak jsem si nechal jen tuto květinu, kterou jsem si později přidělal na kytaru jako ozdobu. Zbytek odznaků si vzal brácha a později za něco vyměnil.
A to je nějaká vzácnost? Ptá se otec. Pokud jí teda chceš, klidně si jí sundej ale musíš místo ní dát zase jinou ozdobu. Ať to není takové prázdné.

Takže zatím je ještě stále na svém původním místě ale už brzo nebude. Jen mě těší, že je zaručeně pravá a navíc v pěkném zachovalém stavu.
A celkově z toho plyne, že je třeba se kolem sebe pořádně rozhlížet.

Radim