Něco málo o chladných zbraních a mečích

Chladné zbraně jsou nejstarší skupina zbraní, kterých se od dávných dob používalo pro boj zblízka. Rozlišujeme je na zbraně sečné, bodné a úderné a celou skupinu ještě vnitřně dělíme Na zbraně krátké (pobočné) a dlouhé (kopí, sudlice, halapartna, cep atd. ). Všechny tyto zbraně se vyvinuly z pradávných předmětů, jichž člověk užíval na svou obranu a k boji o kořist, tedy z kyje, kamenné sekery, mlatu, z kopí s pazourkovým hrotem apod. Ale až poznání kovu a jeho výroba přispěly k rozvoji zbraní. Dostávají specifičtější tvar, mají Větší účinnost a trvanlivost. Objevují se první sekyry, nože a meče.
Slované meč původně neznali, užívali místo něho velkých nožů a především mohutných seker – bradatic, jejichž výroba nebyla tak náročná. Meč – nejznámější a nejrozší- řečnější chladná zbraň středověku, pronikl ke Slovanům franckým a nordickým vlivem a to patrně koncem 8. století, z této doby pochází také všeslovanský název meč. Tato zbraň vznikla z formy germánsko-římské. Germáni nepoužívali dlouhé meče- ten poznali teprve u Galů. Rovněž Římané používali dlouho klasický krátký meč – glaudius. Později dlouhý meč zdomácněl i v římském vojsku pod názvem spatha a rozšířil se opět za Dunaj a Rýn.
Zde se z této formy vyvinul v 5. stol. meč typický pro germánskou a později i pro slovanskou výzbroj – meč karolinský. Dlouhou dobu si udržoval jednotný tvar a rozměr.
Karolinský meč, nazvaný podle franckého krále Karla Velikého, se skládá z dlouhé, široké, masivní a oboustranně broušené čepele, uvnitř po délce žlábkované, končící v tupě zahrocené plekno. Tato zbraň byla pouze sečnou, neboť seky byly tehdy považovány za vražednější než body a bylo jimi možno lépe proniknout ochrannou zbrojí protivníka. V horní části vybíhá čepel v dlouhý trn, na němž je připevněn jílec, složený ze tří částí: z příčky, rukojeti a jablka. Charakteristickými znaky tohoto meče jsou značná šíře čepele a tupý hrot, krátká rovná příčka a homolovité jablko.
Počátkem 11. století se objevují meče tenčí se zašpičatělým hrotem (zbraň se stává bodnou) a prodlužuje se příčka. Meč se zasouval do pochvy, jež byla ze dvou dřevěných nebo kovových plášťů, potažených většinou kůží nebo byla celá z kovových plechů. Povrch byl často bohatě zdobený, někdy bohatěji než vlastní meč.
Koncem 12.stol. dochází k prodlužování meče, a to do takové délky, že je nutno jej držet oběma rukama. Tak vznikly obouruční meče výšky lidské postavy, s nimiž bojovníci tvořili v 16. století elitu pěchoty. Za svou službu v poli také dostávali dvojnásobný žold, protože boj s obouručním mečem vyžadoval velkou sílu, obratnost a dovednost.
Ve 13. stol. se objevuje úprava jílce meče. Rukojeť se pro lepší držení omotává koženými pásky, později drátem nebo řetízky. Přesto se zbraň při mohutných úderech nedržela v drátěné či kožené rukavici dobře. Rytíři si vypomáhali tím, že příčku meče objímali ukazovákem. Jestliže však dvě čepele sklouzly po sobě, prst byl fuč. Proto byl v příčce připevňován kovový oblouček, jenž chránil ukazováček. V pozdějších dobách ochrana rozšířila na celou ruku a vznikly mohutné koše u bodných i sečných zbraní.

Kopí- typická zbraň slovanského bojovníka
Ještě dřív, než rytíř sáhl po meči, mlatu, sekyře, použil obyčejně jiné chladné zbraně, a to kopí, neboli válečného dřevce. Této zbraně se používalo jen v první fázi boje, dokud byl mezi soupeři dostatek místa a mohlo se též využít účinného nárazu dřevce za prudké jízdy, jehož cílem bylo srazit protivníka na zem, kde byl takřka bezbranný. Kopí bylo dlouho hlavní a typickou zbraní slovanského bojovníka a požívalo vždy jakési posvátné úcty. Slovanská knížata jsou na nejstarších obrazech zpodobována s kopím v ruce, nikoli mečem.
Rovněž bojová sekyra je starou slovanskou zbraní. Užívali ji jezdci (jako sekyry vrhací) i pěší bojovníci. Rozdíl byl v délce násady. Vlastní sekyra měla horní stranu rovnou s ostřím mírně obloukovým, vybíhajícím dolů ve špici.

Zpracováno s využitím časopisu Zápisník, roč. 67 č. 22