Nedělní hledání na Slovensku – prsten se 72 diamanty + video

Titulek volím záměrně lehce provokativní, ale zároveň zcela pravdivý. Každý z vás asi ví, jak je špatná situace s hledáním právě na Slovensku a jaký tam platí, nejde říci jinak, než hloupý zákon, který škodí hlavně archeologii samé. Hledá se samozřejmě vesele dál, ale nálezy do muzea už nikdo nenosí. Ale vlastně hledání jako takové tam zakázané není, jen nesmíte vyhledávat archeologické předměty. Archeologickým předmětem se rozumí cokoliv pod rok 1918 a u militárií pod rok 1946.

Ale zpět k mému hledačskému výletu na Slovensko. Nedrancoval jsem žádnou archeologickou lokalitu ani nešplhal v kopcích na Dukle, ale lopotil se s detektorem pod vodou. A žádný archeologický předmět jsem nenašel ani nevyhledával.

Jelikož provádíme i zakázkové hledání nejen na souši, ale pod vodní hladinou, tak se na nás samozřejmě obrací lidé s žádostí o nalezení různých předmětů a v letních měsících pochopitelně narůstá počet ztracených snubních prstenů a další šperků, o které lidí přicházejí, když se koupou v pískovnách, řekách atd.

Minulý týden se náhodně sešly dvě žádosti o nalezení dvou snubních prstenů v okolí Bratislavy. Vše se domluvilo a v neděli ráno kolem desáté hodiny jsem se již s potápěčskou výbavou ponořil na dno Seneckého jezera. V prvním případě se jednalo o snubní prsten paní, která minulou středu projížděla náhodně kolem jezera a rozhodla se využít krásného slunečního dne a osvěžit se v jeho vodách. A k její smůle ji prsten sklouzl z prstu a skončil někde na dně. Je pravda, že pak sama vyvinula skutečně velké úsilí (i pomocí klasického detektoru a šnorchlu), aby prsten našla, ale bohužel bez úspěchů. Proto se obrátila na mě a jak říkala, naději na úspěch jí dávalo toto video, ve kterém jsem hledal (a našel) snubák na Orlické přehradě:




Hledání komplikovala prudce se svažující stěna břehu tvořená oblázky, štěrkem a pískem. Jakmile jsem v tomto podkladu zašátral, materiál nad jámou se dal okamžitě do pohybu a díra se bleskurychle zaplnila. Naštěstí jsem měl sebou pro tyto účely výborné plastové síto od Bounty Hunter, které má dostatečný záběr a tento problém snadno odbourá. Místo jsem měl určeno poměrně přesně respektive plus mínus nějaký ten metr. O prstenu jsem věděl, že je masivní z bílého zlata a že jsou na něm dvě řady diamantů.

Dno jsem pročesával pěkně pomalu, abych nevynechal jediný kousek. Našel jsem několik mincí a nějaké ty běžné věci, co se ztratí při koupání nebo je tam někdo odhodí, ale prsten stále nikde. Pod hladinou jsem byl už necelou hodinu a voda, která měla při dně 22°C, už moc příjemná nebyla. Když v tom přišel signál, na který jsem celou dobu čekal. Hrábnul jsem do kamínků plastovým sítem, přejel přes něj detektorem a signál potvrdil, že jsem nabral správně. Odsypal jsem pár kamínků a už se na mě usmíval pořádný zlatý macek, jemuž na majestátnosti dodávaly dvě řady diamantů – řekl bych tak 72 kusů! Prostě Pán prstenů ;)

Prsten jsem pevně uchopil a vyrazil nad hladinu se vztyčenou rukou jako superman :-D Radost velmi sympatického manželského párů a především paní byla ohromná: „Kdybyste nebyl celý mokrý, tak vám skočím kolem krku! “ Musím říci, že to byl asi zatím ten NEJ prsten, co jsem kdy našel ;)

Dali jsme si pak ještě společný rychlý oběd na palubě zajímavé repliky staré lodi a už jsme s přítelkyní uháněli cca 20 km na další místo. Zde na nás čekal druhý manželský pár.

Při projížďce na kole zastavili u menší štěrkovny, aby se osvěžili v nádherně čisté vodě a přitom prsten sklouzl do vody. Její průzračnost i mne velmi překvapila a těšil jsem se, až zapadnu pod vodu. Jedinou komplikací byla větší vzdálenost, kterou jsme museli překonat od auta, protože přeci jen výstroj něco váží, ale to jsme v pohodě zvládli.

Nasoukal jsem se do studeného neoprenu, doplaval na místo, které mně pán určil jako nejpravděpodobnější místo ztráty a pustil se do hledání. Dno bylo pokryto lehkým sedimentem, který jsem nechtěl rozvířit, abych nepřišel o skvělou viditelnost. Nejprve jsem plaval pouze po hladině, abych si dobře zmapoval dno a pak se zavěsil hlavou dolu, abych nečeřil sediment a začal jsem hledat.

Dno bylo poseto rybářskými olůvky, plechovkami od piva apod. Vše jsem musel vysbírat, aby to nemohlo překrýt signál prstenu. Prodíral jsem se mezi větvemi a prsten ani po hodině stále nikde. Začal mě docházet vzduch, protože jsem měl lahev z prvního ponoru, a tak jsem doplaval zpět ke břehu a poprosil pána, aby se ještě jednou zamyslel a zkusil si ještě jednou co nejpřesněji vzpomenou, kde mohl prsten ztratit - místo, které mně poprvé ukázal, ani jeho okruh cca 5 metrů, to být nemohl. Pán to vyřešil bravurně, skočil do vody, aby to viděl z perspektivy plavce. Vzduch jsem měl ještě tak na 15-20 minut tak šup dolu - a za necelé tři minuty jsem již prsten z bílého a žlutého zlata držel v ruce. Díky skvělé viditelnosti jsem přečetl datum svatby. Vynořil jsem se na hladinu a zeptal se: „5. 10. 2013?“ Paní zajásala a objala manžela. Doplaval jsem ke břehu a předal prsten radujícím se manželům.

Potěšilo mne, že hledačská mise na Slovensko byla stoprocentně úspěšná - oběma manželským párům se vrátily jejich ztracené snubáky a sledovat jejich obrovskou radost bylo moc fajn.

Horší už to bylo pak se zpáteční cestou - unaven z potápění a k tomu ta zúžení, no parádička! Ale už se těším na další hledání ve vodním království.