Nedělní vycházka s Jokrem

Na pole se tyto různorodé mince většinou dostávají s hnojem po úklidu - prostě se doma vyklidily šuflata, nebo se poklidilo v chlívě, či stáji a neplatnej šrot se hodil na hnůj, či se tam dostal po vykydání a ten se odvezl a roztahal na políčku. Druhá cesta je že je tam někdo vytratil z kapsy...

Madarský kreuzer

Peníze vývoj historie

Nejstarší mincovní jednotkou byla hřivna stříbra = 25,3 dkg.
Nejstarší české peníze byly denáry (z latin. denarius), jichž se z hřivny stříbra razilo asi 200, byly v oběhu od Boleslava I. (929–967) či snad dokonce od Václava Svatého asi do Přemysla Otakara I. (1197–1230). Byly raženy po obou stranách. Vážily až 1,5 g a byly úhledné. Měly vyražené jméno knížete a jiné nápisy.

Za nesvárů v knížecím rodě Přemyslovském razily se t. zv. brakteaty (bratka = cetka, plíšek) asi od r. 1210. Byly miskovité, bílé, ražené jen po jedné straně na tenkém plíšku a z horší jakosti stříbra než denáry a byly také značně lehčí (až jen ¼ g). Byly většinou bez nápisů a lid jim říkal plecháče.
Nejlepší české mince jsme měli za krále Václava II. (1278–1305). Byly raženy v Kutné Hoře a nazývaly se groše pražské nebo české (grossi Pragenser – z latin. denarius grossus = tlusté denáry). Z hřivny stříbra se razilo 60 grošů a odtud pochází starý název kopa grošů. Lid jim říkal zmrzlíky, protože zachovávaly stále svou pěknou bílou barvu. Groš měl 12 penízků drobných (stříbrných), zvaných parvi (menší).

Brzy však byla přidávána k stříbru měď a groše se tím znehodnocovaly, třebaže mírná přísada tvrdší mědi nebyla zbytečná, neboť mince z měkkého stříbra se rychle otíraly.

V druhé polovině 14. století byla hřivna čistého stříbra za 72 grošů, r. 1396 za 80 grošů. Nestálost zrna (hodnota čistého kovu – stříbra – v mincovní slitině) a častá změna rázu měly v zápětí nedůvěru v novou minci. Králové čeští až do nastoupení cizinců (po Jiřím Poděbradském) vždy dbali o řádnou minci. Tak na př. Karel IV. (1346–78) nařídil, aby na 100 hřiven čistého stříbra se bralo 12 hřiven mědi jako přísady. Mince sousedních zemí byly vždy horší než naše. U nás byly nejhorší mince za Fridricha II. (1415–93) a jeho bratra, t. j. mince zhořelické, orličí zvané, časem vratislavské a j. Podle vzhledu se jim říkalo černá mince. Jedině mečové groše míšeňských knížat se rovnaly jakostí pražským a byly r. 1469 vyňaty z mincí u nás zapovězených. Tak se u nás zavádí postupně míšeňské groše, které se rovněž počítaly na kopy. Byly hodnoceny v polovině grošů pražských. Tak stála 1 kopa grošů pražských (českých) 2 kopy míšeňských (1 groš pražský = 2 groše míšeň. , 1 peníz bílý pražský = 2 denáry míšeň. ).

Za Ladislava Pohrobka (1439–57) platil groš míšeň. (zvaný grošík, protože byl menší než groš pražský) 7 peněz bílých po 2 haléřích.
V Čechách razily se od dob Jana Lucemburského také pravidelně zlaté peníze. Oblíbené byly u nás „zlaté uherské“. Uherský zlatý se počítal za 34 groše české. Za Jiřího z Poděbrad (1458–71) r. 1469 byl uherský zlatý za 24 groše (jako za Václava IV. ), ale r. 1485 za 29 grošů a r. 1490 už za 48 grošů. A cena našich grošů stále klesala, takže na počátku 16. stol. měl tehdejší groš cenu asi ⅓ groše původního.

Mnozí lidé, zvláště židé, dobrou minci při okraji pilovali, ořezávali, aby jí ubrali stříbra. A tak nezbylo, než aby při každém obchodu byly mince váženy, zda mají váhu řádnou nebo „nevážnou“. Obtížné bylo také dlouhé počítání mincí, platilo-li se více kop grošů. (Trvalo půl dne, než bylo spočítáno několik desítek kop grošů českých. )

Kolem konce 15. stol. začali si hrabata Šlikové raziti vlastní mince v Jáchymově, které byly větší a silnější než groše. Říkalo se jim tolary. Jméno jejich vzniklo z německého pojmenování „Joachimstaler“ – naše tolar. Byly to první české mince s vyraženým letopočtem.

Ferdinand I. (1526–64) přestal r. 1547 raziti groše a zavedl nejprve tolary, které ale ke konci svého panování opět zrušil a r. 1561 byla zavedena stříbrná říšská mince, t. zv. zlatý rýnský (Florenus) po 60 krejcarech. „Zlatý“ byl původně skutečně zlatý peníz. krejcar (z němec. Kreuzer) podle křížku na něm vyraženého, byl nejprve stříbrný, od r. 1760 měděný. Rovnal se dřívějším 6 penízkům malým (denárům). Tolar = 1 zl. 10 krejcarů = 70 krejcarů = 1 míšeňská kopa. 1 kopa grošů českých měla pak hodnotu 2 zl. 20 kr.

V letech 1573 byly obnoveny opět tolary a groše a na groše české i míšeňské se počítalo ještě ve stol. 18. (Jako často i u nás ještě dnes tu a tam staří lidé si započítají na zlaté a krejcary). Míšeňské groše byly u nás oblíbeny a proto Rudolf II. (1576–1612) dal raziti „maley gross“ (malý groš), který se rovnal míšeňskému.

Poslední peníze s českým znakem byly raženy za Marie Terezie (1740–80), třebaže mincovna byla v Praze do r. 1857 a peníze v ní ražené mají značku C (Vídeň A, Kremnice B).

V r. 1764 mizí převodem kopy grošů českých a zůstávají pouze zlaté. Při přepočtu čítala se kopa grošů jako 1 zl. 10 kr. V té době razily se zlaté mince ve dvou hodnotách. „Florenus“, také zvaný „souferen“ byl zlatý peníz podle italského města Florencie. „Dukát“ (z latin. dux = kníže), rovněž zlatý, který byl původně mincí italského města Benátek.

R. 1753 začaly se raziti t. zv. konvenční mince. Začíná tu měna stříbrná, t. zv. konvenční, podle měnové dohody (konvence) Rakouska s Bavorskem o jednotné váze stříbrných (a také zlatých) mincí. Byla to měna hodnotnější a stálejší, která platila v základě až do r. 1811, ač zlaté konvenční mince (psalo se 1 zl. cm) byly v oběhu do r. 1857. Jednotkou mincovní byl stříbrný zlatý, který měl 60 krejcarů. 1 zl. cm. se dělil na 3 dvacetníky nebo 6 desetníků, nebo 12 pětníků nebo 20 grošíků. Měděné mince byly 30 krejcarů, 15 kr. , 6 kr. , 3 kr. , 1 kr. , ½ kr. , ¼ kr. Zlaté cm. měly poloviční cenu tolaru. Razilo se totiž z 1 hřivny mincovního stříbra 10 tolarů nebo 20 zlatých cm. Tato úprava trvala až do poloviny 19. stol. (1857).

Dne 12. ledna 1786, za Josefa II. (1780–90) byl vydán dvorský patent, podle něhož byla zlatá i stříbrná mince zvýšena v hodnotě. Tak kremnický dukát se zhodnotil 4 zl. 30 kr. cm. a zlatý souferen na hodnotu 3 dukátů čili 13 zl. 20 kr. cm. Razily se také Mariánské tolary v hodnotě 2 zlatých. Byly oblíbené v Orientě jako „Levantské tolary“. Jim se také podobaly „Křížové tolary“.
Poněvadž se stříbrné mince rychle v oběhu otíraly a vnitřní jejich hodnota se tím zmenšovala, byly za Marie Terezie r. 1762 vydány papírové peníze, zvané bankocetle, které měly nahraditi stříbrné kovové oběživo. Byly však začátkem 19. století tak znehodnoceny, že 1 zlatý stříbra se rovnal 12,4 zlatého v bankocetlích. Za těchto poměrů nedal výsledek na sebe dlouho čekat. V březnu r. 1811 došlo k velikému státnímu úpadku (bankrotu) neboli krachu. Po něm byla vydána nová měna šajnová (z němec. Scheidemünze – Schein = stvrzenka). Označována byla jako 1 zl. šajnu nebo „vídeňského čísla“ (víd. č. ). Byly to peníze papírové, rovněž malé hodnoty. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm. odpovídal 2,5 zl. víd. čísla.

„Vídeňská měna“ zvaná také „císařská mince“, která platila od státního bankrotu 1811 trvala do r. 1858. Po r. 1858 zavedena byla u nás v peněžnictví desítková soustava. Na základě jejím má Rakousko v letech 1858–1892 základní jednotku mincovní 1 zlatý (zlatka), který měl 100 krejcarů (rak. čísla). Na zlatky a krejcary se u nás mezi lidem, zvláště na venkově, počítalo ještě dlouho poté, když zavedeny byly jako platidlo koruny a haléře. Názvy zlatka a krejcar vymizela až s první světovou válkou. To proto, že v mincích byly v oběhu stříbrné dvoukoruny (platily dřívější zlatku) a bronzové dvouhaléře (dřívější krejcary).

Po zavedení korunové mince r. 1892 byly v oběhu tyto mince: stříbrné: dvoukoruna (říkalo se jí ještě dlouho po r. 1900 zlatka), koruna – niklové: dvacetihaléř (říkalo se mu šesták), desetihaléř (s názvem pětník) – bronzové: dvouhaléř (krejcar) a 1 haléř (hanlivého názvu finda). Platily až do 28. října 1918. Kromě kovových peněz platily v té době papírové bankovky pro vyšší hodnoty: 10 K, 20 K, 50 K, 100 K, 500 K, 1000 K, 5000 K. Za světové války v r. 1914–18 přibyly ještě papírové 5 K, 1 K (jíž se hanlivě říkalo „úplavice“).
Po r. 1918 dočkali jsme se opět vlastní měny československé i mince, jejíž 1 koruna čsl. se rovnala 100 zlatých rakouských, neboť koruna rakouská byla v té době velmi znehodnocena světovou válkou a byla blízko úpadku. Dne 25. února 1919 bylo provedeno okolkování bankovek rakouských, které u nás byly v oběhu a proveden byl soupis jmění za účelem dávky z majetku. Konečná úprava československé měny proti měnám ostatních součástí bývalého Rakousko-Uherska byla provedena zákonem z 25. února 1919. Naše měna československá se potom stabilisovala a r. 1929 byla zavedena zlatá měna, což znamená, že československá koruna byla podložena zlatem.
Za doby protektorátu hodnota naší koruny opět ztrácela svou cenu a stala se na konci protektorátu malým platidlem. Teprve po revoluci nastala v našem měnovém systému opět náprava. Dne 15. listopadu 1945 byl proveden soupis vkladů a vklady byly prohlášeny za vázané. Aby naše měna nabyla opět vyšší hodnoty, byla ke dni 1. června 1953 provedena peněžní reforma. Záležela v tom, že vázané vklady byly prohlášeny za propadlé a hotové peníze do 300 Kč byly měněny v poměru 1 : 5, t. j. za prvních 300 Kč bylo vypláceno 60 Kčs, u vkladů nových za 50 Kčs dostal majitel 1 Kčs (poměr 1 : 50). Současně byl zhodnocen poměr čsl. koruny k sovětskému rublu tak, že 1 rubl = 1,80 Kčs.

Naskýtá se často otázka, jak draho bylo ve starých dobách. Tu musíme míti na paměti, že ve starých dobách byla cena stříbra nesrovnatelně vyšší než dnes, kdežto cena přírodnin, potravin a mezd atd. byly naopak nesrovnatelně nižší než dnes. Proto udání cen nám napovídá velmi málo pro srovnání s dnešními našimi cenami. Jedině správného poměru hodnoty kterékoliv staré mince (měny) docílíme, srovnáme-li poměr toho, co se za ten který obnos koupilo kdysi a jak je taková věc drahá dnes. Potom teprve vyniknou láce či drahota minulých časů. Porovnávati pouhá čísla, jak se mnohdy stává, je jen klamání čtenářů neb posluchačů a klamným závěrům z takového porovnání mohou uvěřit jen lidé neznalí pravých hodnot a cen věcí.

Nenutím to nikoho číst ... jen pro zajímavost

Peníze vývoj historie

Nejstarší mincovní jednotkou byla hřivna stříbra = 25,3 dkg.
Nejstarší české peníze byly denáry (z latin. denarius), jichž se z hřivny stříbra razilo asi 200, byly v oběhu od Boleslava I. (929–967) či snad dokonce od Václava Svatého asi do Přemysla Otakara I. (1197–1230). Byly raženy po obou stranách. Vážily až 1,5 g a byly úhledné. Měly vyražené jméno knížete a jiné nápisy.

Za nesvárů v knížecím rodě Přemyslovském razily se t. zv. brakteaty (bratka = cetka, plíšek) asi od r. 1210. Byly miskovité, bílé, ražené jen po jedné straně na tenkém plíšku a z horší jakosti stříbra než denáry a byly také značně lehčí (až jen ¼ g). Byly většinou bez nápisů a lid jim říkal plecháče.
Nejlepší české mince jsme měli za krále Václava II. (1278–1305). Byly raženy v Kutné Hoře a nazývaly se groše pražské nebo české (grossi Pragenser – z latin. denarius grossus = tlusté denáry). Z hřivny stříbra se razilo 60 grošů a odtud pochází starý název kopa grošů. Lid jim říkal zmrzlíky, protože zachovávaly stále svou pěknou bílou barvu. Groš měl 12 penízků drobných (stříbrných), zvaných parvi (menší).

Brzy však byla přidávána k stříbru měď a groše se tím znehodnocovaly, třebaže mírná přísada tvrdší mědi nebyla zbytečná, neboť mince z měkkého stříbra se rychle otíraly.

V druhé polovině 14. století byla hřivna čistého stříbra za 72 grošů, r. 1396 za 80 grošů. Nestálost zrna (hodnota čistého kovu – stříbra – v mincovní slitině) a častá změna rázu měly v zápětí nedůvěru v novou minci. Králové čeští až do nastoupení cizinců (po Jiřím Poděbradském) vždy dbali o řádnou minci. Tak na př. Karel IV. (1346–78) nařídil, aby na 100 hřiven čistého stříbra se bralo 12 hřiven mědi jako přísady. Mince sousedních zemí byly vždy horší než naše. U nás byly nejhorší mince za Fridricha II. (1415–93) a jeho bratra, t. j. mince zhořelické, orličí zvané, časem vratislavské a j. Podle vzhledu se jim říkalo černá mince. Jedině mečové groše míšeňských knížat se rovnaly jakostí pražským a byly r. 1469 vyňaty z mincí u nás zapovězených. Tak se u nás zavádí postupně míšeňské groše, které se rovněž počítaly na kopy. Byly hodnoceny v polovině grošů pražských. Tak stála 1 kopa grošů pražských (českých) 2 kopy míšeňských (1 groš pražský = 2 groše míšeň. , 1 peníz bílý pražský = 2 denáry míšeň. ).

Za Ladislava Pohrobka (1439–57) platil groš míšeň. (zvaný grošík, protože byl menší než groš pražský) 7 peněz bílých po 2 haléřích.
V Čechách razily se od dob Jana Lucemburského také pravidelně zlaté peníze. Oblíbené byly u nás „zlaté uherské“. Uherský zlatý se počítal za 34 groše české. Za Jiřího z Poděbrad (1458–71) r. 1469 byl uherský zlatý za 24 groše (jako za Václava IV. ), ale r. 1485 za 29 grošů a r. 1490 už za 48 grošů. A cena našich grošů stále klesala, takže na počátku 16. stol. měl tehdejší groš cenu asi ⅓ groše původního.

Mnozí lidé, zvláště židé, dobrou minci při okraji pilovali, ořezávali, aby jí ubrali stříbra. A tak nezbylo, než aby při každém obchodu byly mince váženy, zda mají váhu řádnou nebo „nevážnou“. Obtížné bylo také dlouhé počítání mincí, platilo-li se více kop grošů. (Trvalo půl dne, než bylo spočítáno několik desítek kop grošů českých. )

Kolem konce 15. stol. začali si hrabata Šlikové raziti vlastní mince v Jáchymově, které byly větší a silnější než groše. Říkalo se jim tolary. Jméno jejich vzniklo z německého pojmenování „Joachimstaler“ – naše tolar. Byly to první české mince s vyraženým letopočtem.

Ferdinand I. (1526–64) přestal r. 1547 raziti groše a zavedl nejprve tolary, které ale ke konci svého panování opět zrušil a r. 1561 byla zavedena stříbrná říšská mince, t. zv. zlatý rýnský (Florenus) po 60 krejcarech. „Zlatý“ byl původně skutečně zlatý peníz. krejcar (z němec. Kreuzer) podle křížku na něm vyraženého, byl nejprve stříbrný, od r. 1760 měděný. Rovnal se dřívějším 6 penízkům malým (denárům). Tolar = 1 zl. 10 krejcarů = 70 krejcarů = 1 míšeňská kopa. 1 kopa grošů českých měla pak hodnotu 2 zl. 20 kr.

V letech 1573 byly obnoveny opět tolary a groše a na groše české i míšeňské se počítalo ještě ve stol. 18. (Jako často i u nás ještě dnes tu a tam staří lidé si započítají na zlaté a krejcary). Míšeňské groše byly u nás oblíbeny a proto Rudolf II. (1576–1612) dal raziti „maley gross“ (malý groš), který se rovnal míšeňskému.

Poslední peníze s českým znakem byly raženy za Marie Terezie (1740–80), třebaže mincovna byla v Praze do r. 1857 a peníze v ní ražené mají značku C (Vídeň A, Kremnice B).

V r. 1764 mizí převodem kopy grošů českých a zůstávají pouze zlaté. Při přepočtu čítala se kopa grošů jako 1 zl. 10 kr. V té době razily se zlaté mince ve dvou hodnotách. „Florenus“, také zvaný „souferen“ byl zlatý peníz podle italského města Florencie. „Dukát“ (z latin. dux = kníže), rovněž zlatý, který byl původně mincí italského města Benátek.

R. 1753 začaly se raziti t. zv. konvenční mince. Začíná tu měna stříbrná, t. zv. konvenční, podle měnové dohody (konvence) Rakouska s Bavorskem o jednotné váze stříbrných (a také zlatých) mincí. Byla to měna hodnotnější a stálejší, která platila v základě až do r. 1811, ač zlaté konvenční mince (psalo se 1 zl. cm) byly v oběhu do r. 1857. Jednotkou mincovní byl stříbrný zlatý, který měl 60 krejcarů. 1 zl. cm. se dělil na 3 dvacetníky nebo 6 desetníků, nebo 12 pětníků nebo 20 grošíků. Měděné mince byly 30 krejcarů, 15 kr. , 6 kr. , 3 kr. , 1 kr. , ½ kr. , ¼ kr. Zlaté cm. měly poloviční cenu tolaru. Razilo se totiž z 1 hřivny mincovního stříbra 10 tolarů nebo 20 zlatých cm. Tato úprava trvala až do poloviny 19. stol. (1857).

Dne 12. ledna 1786, za Josefa II. (1780–90) byl vydán dvorský patent, podle něhož byla zlatá i stříbrná mince zvýšena v hodnotě. Tak kremnický dukát se zhodnotil 4 zl. 30 kr. cm. a zlatý souferen na hodnotu 3 dukátů čili 13 zl. 20 kr. cm. Razily se také Mariánské tolary v hodnotě 2 zlatých. Byly oblíbené v Orientě jako „Levantské tolary“. Jim se také podobaly „Křížové tolary“.
Poněvadž se stříbrné mince rychle v oběhu otíraly a vnitřní jejich hodnota se tím zmenšovala, byly za Marie Terezie r. 1762 vydány papírové peníze, zvané bankocetle, které měly nahraditi stříbrné kovové oběživo. Byly však začátkem 19. století tak znehodnoceny, že 1 zlatý stříbra se rovnal 12,4 zlatého v bankocetlích. Za těchto poměrů nedal výsledek na sebe dlouho čekat. V březnu r. 1811 došlo k velikému státnímu úpadku (bankrotu) neboli krachu. Po něm byla vydána nová měna šajnová (z němec. Scheidemünze – Schein = stvrzenka). Označována byla jako 1 zl. šajnu nebo „vídeňského čísla“ (víd. č. ). Byly to peníze papírové, rovněž malé hodnoty. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm. odpovídal 2,5 zl. víd. čísla.

„Vídeňská měna“ zvaná také „císařská mince“, která platila od státního bankrotu 1811 trvala do r. 1858. Po r. 1858 zavedena byla u nás v peněžnictví desítková soustava. Na základě jejím má Rakousko v letech 1858–1892 základní jednotku mincovní 1 zlatý (zlatka), který měl 100 krejcarů (rak. čísla). Na zlatky a krejcary se u nás mezi lidem, zvláště na venkově, počítalo ještě dlouho poté, když zavedeny byly jako platidlo koruny a haléře. Názvy zlatka a krejcar vymizela až s první světovou válkou. To proto, že v mincích byly v oběhu stříbrné dvoukoruny (platily dřívější zlatku) a bronzové dvouhaléře (dřívější krejcary).

Po zavedení korunové mince r. 1892 byly v oběhu tyto mince: stříbrné: dvoukoruna (říkalo se jí ještě dlouho po r. 1900 zlatka), koruna – niklové: dvacetihaléř (říkalo se mu šesták), desetihaléř (s názvem pětník) – bronzové: dvouhaléř (krejcar) a 1 haléř (hanlivého názvu finda). Platily až do 28. října 1918. Kromě kovových peněz platily v té době papírové bankovky pro vyšší hodnoty: 10 K, 20 K, 50 K, 100 K, 500 K, 1000 K, 5000 K. Za světové války v r. 1914–18 přibyly ještě papírové 5 K, 1 K (jíž se hanlivě říkalo „úplavice“).
Po r. 1918 dočkali jsme se opět vlastní měny československé i mince, jejíž 1 koruna čsl. se rovnala 100 zlatých rakouských, neboť koruna rakouská byla v té době velmi znehodnocena světovou válkou a byla blízko úpadku. Dne 25. února 1919 bylo provedeno okolkování bankovek rakouských, které u nás byly v oběhu a proveden byl soupis jmění za účelem dávky z majetku. Konečná úprava československé měny proti měnám ostatních součástí bývalého Rakousko-Uherska byla provedena zákonem z 25. února 1919. Naše měna československá se potom stabilisovala a r. 1929 byla zavedena zlatá měna, což znamená, že československá koruna byla podložena zlatem.
Za doby protektorátu hodnota naší koruny opět ztrácela svou cenu a stala se na konci protektorátu malým platidlem. Teprve po revoluci nastala v našem měnovém systému opět náprava. Dne 15. listopadu 1945 byl proveden soupis vkladů a vklady byly prohlášeny za vázané. Aby naše měna nabyla opět vyšší hodnoty, byla ke dni 1. června 1953 provedena peněžní reforma. Záležela v tom, že vázané vklady byly prohlášeny za propadlé a hotové peníze do 300 Kč byly měněny v poměru 1 : 5, t. j. za prvních 300 Kč bylo vypláceno 60 Kčs, u vkladů nových za 50 Kčs dostal majitel 1 Kčs (poměr 1 : 50). Současně byl zhodnocen poměr čsl. koruny k sovětskému rublu tak, že 1 rubl = 1,80 Kčs.

Naskýtá se často otázka, jak draho bylo ve starých dobách. Tu musíme míti na paměti, že ve starých dobách byla cena stříbra nesrovnatelně vyšší než dnes, kdežto cena přírodnin, potravin a mezd atd. byly naopak nesrovnatelně nižší než dnes. Proto udání cen nám napovídá velmi málo pro srovnání s dnešními našimi cenami. Jedině správného poměru hodnoty kterékoliv staré mince (měny) docílíme, srovnáme-li poměr toho, co se za ten který obnos koupilo kdysi a jak je taková věc drahá dnes. Potom teprve vyniknou láce či drahota minulých časů. Porovnávati pouhá čísla, jak se mnohdy stává, je jen klamání čtenářů neb posluchačů a klamným závěrům z takového porovnání mohou uvěřit jen lidé neznalí pravých hodnot a cen věcí.

stourac diky moc za clanok zaujimave:-)

Hezký nálezy, já mám 007, písni na mejla tady se konkurenční détíky moc nenosí.....

... no sakra, a kdo to ma čítať také dlhé články???

Narvah :jak to myslíš, že se tady konkurenční detíky moc nenosí??

štourač: můžeš tady tedy napsat nějaké příklady kolik co stálo, to by asi zajímalo více lidí. Díky

nalim

Katův ceník:

Upečení bohorouhače v oleji - 24 krejcarů
Stínání na čtvero - 10 krejcarů
Vztyčení sťaté hlavy - 4 krejcary
Roztrhání na čtyři kusy koňmo - 18 krejcarů
Pověšení na šibenici - 10 krejcarů
Zakopání mrtvého - 1 krejcar
Naražení na klůl - 16 krejcarů
Lámání kolem - 20 krejcarů
Pověšení po předchozím mučení - 16 krejcarů
Upálení - 20 krejcarů
Usmýkání koňmi - 20 krejcarů
Postavení na pranýř - 4 krejcary
Proražení srdce kůlem - 4 krejcary
Posazení "na osla" - 4 krejcary
Uvržení do klády - 4 krejcary
Vypálení cejchu - 3 krejcary
Uříznutí ucha nebo nosu - 4 krejcary
Useknutí jednotlivých údů - 2 krejcary
Nakrmení kolomazí - 2 krejcary
Nasazení španělské boty - 2 krejcary

nalim
další historické ceny http://www.richtera.cz/numismatics/

šťourač :
pěkný a poučný článek. Jen by jsi tam měl ještě doplnit zdroj, ze kterého jsi čerpal. To jen rada pro Tebe, aby Tě někdo nenapadl z plagiátorství.

šťourač: Pěkný článek. Jen přepočítávání mezi zlatkou a korunou ( tedy alespoň u nás ) úplně navymizelo. Ještě dnes se lidově říká " stálo to pětku ", tedy deset korun.
Pětka = pět zlatek = deset korun.

Z plagiátorsví mě klidně napadněte... přiznávám není to z mé hlavy. Internet je mocný nástroj, opravdu se tam dá najít téměř vše a pokud mě něco zajímavého upoutá není problém to zkopírovat a uložit (já osobně mám založenou složku zajímavosti, články, mince, odznaky, knoflíky, přezky,... ),ale kdy a odkud jsem tohle splašil to už si vážně nevzpomenu. Hlavně že to někoho zaujmulo a tím autorovy zároveň děkuji.........

zdravím,
těch 1 krejcarů 1881 bylo naraženo 12 200 000 kusů...
máte jeden z nich