Německá vyznamenání pro příslušníky východních národů

22. 02. 2005 Autor: Machar 8217× 1

Již krátce po napadení Sovětského Svazu v červnu 1941 přicházely na velení útočících jednotek informace, že tu či jinde jsou němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé a nejsou řídké případy, že nejen místní obyvatelstvo, ale i části některých vojenských jednotek jsou ochotni bojovat na straně Němců či jim v jejich úsilí pomáhat.
Německé vrchní velení odmítalo jakkoliv se zabývat těmito nabídkami. Na Ukrajině rozehnaly německé jednotky osvobozeneckou armádu komandanta Bandery a v Bělorusku zlikvidovaly představitele nacionalistického hnutí.
Dole, u nižších velitelství a jednotek se však na zákaz nedívali tak ortodoxně a jednali ve vlastním zájmu. Ještě ke konci roku 1941 zajišťovalo dopravu nákladů z vnitrozemí k frontě výhradně ruské osazenstvo a etapové dílny byly obsazeny ruskými dělníky. Podobná situace byla i v některých úsecích železnic, ale zde to nebylo pravidlem. Tito lidé, vlastně zaměstnanci Wehrmachtu pochopitelně museli být z něčeho živi, museli být ošaceni a nějak se odlišovat. Velitelé to řešili nejjednodušším způsobem. Přijímali tyto lidi do Wehrmachtu jako pomocné síly. Tím měli pro ně potravinové lístky i uniformy na oblečení. Situace se ještě více uvolnila po porážce pod Moskvou, kdy do velení skupiny armád Mitte nastoupil maršál von Kluge. Ten vydal rozkaz, že v rámci vojenské nezbytnosti budou do Wehrmachtu přijímáni dobrovolníci z řad sovětských civilistů, zběhů ale i válečných zajatců. Uplatňovali se na frontě i v zápolí jako řidiči, řemeslníci, vozkové, nosiči munice ale i jako ozbrojení strážní.
Dokonalou organizací měl tehdejší situaci podchycenou tehdejší plukovník Gehlen (pozdější zpravodajský generál Spolkové republiky Německo). Byl tehdy šéfem zpravodajského oddělení s názvem Cizí armády Východ při vrchním velitelství pozemního vojska. Podle statistiky k 21. Dubnu 1942 bylo takových osob na 200 000, většina z nich měla uniformu a třetina z nich dokonce zbraně. Některé postavené prapory měly za sebou již osvědčení v boji. Přitom se nejednalo o příslušníky pobaltských národů, Estonce, Lotyše či Litevce. Ti se soustřeďovali ve vlastních domobraneckých jednotkách. V létě 1942 při rozsáhlé německé ofenzívě na jih bylo z dobrovolníků postaveno 16 kalmyckých jezdeckých eskadron, dva kozácké sbory a různé národnostní komitety své národní jednotky. Tak tomu bylo zejména v okolí Kavkazu.
V Polsku, v bývalém vojenském táboře Rembertov u Varšavy se pod německým velením spěšně formovaly dobrovolnické východní legie turkestánská, azerbejdžánská, arménská a gruzínská. V prosinci 1942 byl konečně oficiálně zřízen Inspektorát pro pomocné a bojové dobrovolnické jednotky. Do funkce hlavního generála východních jednotek byl jmenován generál Heinz Hellmich.
Po stalingradské porážce se potřeba nových dobrovolníků projevila ještě výrazněji. Před létem 1943 bylo již v německých řadách na 600 000 dobrovolníků, nazývaných z opatrnosti příslušníci národů z ruského prostoru. Mimo to bylo do Wehrmachtu včleněno dalších 200 000 dobrovolníků ve vlastních organizovaných celcích. Z hlediska Sovětského svazu to představovalo pouze 1/2 procenta, ale pro Německo 800 000 mužů v té době znamenalo sílu, bez které se těžko dalo obejít. Proto byl vydán zvláštní předpis pro tyto Hilfswillige, byla stanovena práva a povinnosti, pravidla pro povyšování do poddůstojnických hodností, nároky na dovolenou a výše žoldu. Okolnosti si vynutily zřízení několika poddůstojnických škol a dokonce v Mariampolu byla zřízena důstojnická škola pro důstojnické čekatele a tlumočníky.
V průběhu roku 1943 se začala obracet i situace u SS. Dosud tato organizace a zejména Heinrich Himmler trvali na rasové čistotě. Příslušníky mohli být pouze Němci. V polovině roku již bylo povoleno verbovat u jiných národů v Evropě a v závěru roku 1943 byl SS-Sturmbannführer Dr. Fritz Rudolf Arlt pověřen organizováním dobrovolnických svazků SS z příslušníků národů Ruska. Byly zpracovány i pokyny jaké dekorace, zejména bojové spony a železné kříže mohou dostat.
Víme, že z celkově za dobu III. Říše postavených 38 řádných divizí SS bylo několik z nich postaveno výlučně na islámské bázi. Byla to 13. horská divize Waffen-SS (Chorvatská č. 1) Handschar a 23. horská divize Waffen-SS Kama obě postavené z muslimů v Jugoslávii. Dále to byla 21. horská divize Waffen-SS (Albánská č. 1) Skanderbeg postavená z albánských muslimů. Dále sem patřily 29. a 30. SS granátnická divize sestavené z Rusů, později převedeny do Vlasovovy ROA. Dále to byla 36. Granátnická divize SS, tvořená z Asijců z bývalé Dirlewangerovy brigády, zakalené ničením Varšavy za povstání v roce 1944. Bylo logické, že již od r. 1942 se hledaly formy vyznamenání jak vhodně dobrovolníky odměňovat. Služební medaile Wehrmachtu nepřipadaly v úvahu, protože nejnižší stupeň byl za 4 roky. Že by byl u všech oblíben železný kříž za osobní statečnost se nedalo říci. Proto počátkem roku 1943 byla na bázi Wehrmachtu zřízena vyznamenání pro východní dobrovolníky, na nichž nebyl pro muslimy nevhodný hákový kříž. Název byl: Vyznamenání za zásluhy a statečnost pro příslušníky východních národů (Verdienst- und Tapferkeits-Auszeichnung für Ostvölker). Dekoraci za statečnost tvořila hvězda z náhradního kovu přecházející v paprsky podložena dvěma meči. Střed hvězdy byl překryt medailonem a vavřínovými listy, v jehož středu byla plastická 6-listá růžice. Dekorace neměly žádný text ani značku výrobce.

Existující stupně vyznamenání za statečnost:

1. třída ve zlatě (připínací pozlacená hvězda o průměru 60 mm)
1. třída ve stříbře (připínací postříbřená hvězda o průměru 60 mm)
2. třída ve zlatě (pozlacená hvězda na stuze o průměru 30 mm)
2. třída ve stříbře (postříbřená hvězda na stuze o průměru 30 mm)
2. třída v bronzu (pobronzovaná hvězda na stuze o průměru 30 mm)

Stuha byla zelená, u stříbrné hvězdy opatřená po okrajích dvěma bílými, u zlaté dvěma červenými proužky.
Materiál byl zásadně pokovený zinek.

Vyznamenání za zásluhy bylo prakticky stejné, pouze s tím rozdílem, že hvězda nebyla podložena meči. Existovalo ve stejných výše vypsaných třídách.

Dnes se objevují na trhu i padělky, které se liší tím, že jsou vyrobeny spíše pečlivěji z bílého kovu nebo pravého bronzu. Stuhy se dají rozlišit velmi těžko. U originálů je tkanina o něco hrubší. K dekoracím byly vydávány kartonové průkazky v rozměru A6, které se vešly jako vložka do vojenské knížky.
Vyznamenání i doklady jsou poměrně vzácné, protože se jich jejich nositelé s koncem války často zbavovali. Část se dostala do sbírek na Západě, protože na 200 000 východních příslušníků bylo v r. 1944 umístěno ve Francii. Část se dostala mezi naše sběratele a to po příslušnících Buňačekovy druhé divize ROA v roce 1945.

Použit článek Josefa Kounovského z časopisu Drobná plastika z prosince 1995

Zdraví Machar