Němečtí veterináři na frontě

Když ve 30. letech Hitler rozšiřoval ozbrojené složky, snažil se o moderní a kompletně motorizovanou armádu jako měli například Britové. Problém byl ten, že její celkový vývoj předehnal schopnosti zbrojního průmyslu ve výrobě moderních transportních vozidel. Ačkoliv údajně Hitler neměl rád koně, musel tedy přistoupit k jejich opětovnému vojenskému využití.

Zároveň bylo logicky nezbytné, aby byli do ozbrojených složek začleněni i specialisté, kteří se měli o zdraví těchto "pomocníků" starat. Byly tak vytvořeny jednotky veterinářů, nejčastěji o velikosti rot nebo samostatných oddílů. Veterinářské roty ve Wehrmachtu i Waffen SS byly v podstatě divizními jednotkami, což v praxi znamenalo, že pod každou pěchotní divizí sloužila jedna k tomu určená rota. Ta nesla ve svém názvu číslo divize, pod kterou vznikla.

Samotný vojenský veterinář se ale od obyčejného pěšáka lišil jen minimálně. Nosil klasickou uniformu a rozeznat jej bylo možné podle karmínově červených nárameníků, tak jako měli němečtí štábní důstojníci. Tato shoda však měla své takřka prozaické opodstatnění při přehlídkách. Říká se, že zatímco důstojník jel na koni, veterinář šel přímo za ním a odklízel to, co kůň na cestě "zanechal" :-) Mohl tedy při těchto příležitostech nosit i důstojnickou brigadýrku. Nelišila se ani jeho základní výstroj. Mezi tu patřila na opasku zavěšená polní láhev, ešus a klasický "chlebník" nebo batoh.

Výzbroj vojenského zvěrolékaře nejspíš nebyla povinná, ale velmi často si jednotlivci pořizovali osobní zbraň, navzdory tomu, že jejich činnost byla především v relativně bezpečném týlu.

Samotnou práci vojenského veterináře nejspíš není třeba více rozvádět. Zajímavostí však je, že koně mnohem více trpěli zápalem plic, omrzlinami a celkovým vyčerpáním než válečnými zraněními. Jak se ale válka táhla a stávala zoufalejší, měnila se mnohdy i role těchto specialistů. Čím dál častěji se dostávali do pozice klasických pěšáků a mnohdy si vysloužili i příslušná bojová vyznamenání.

Příběhy vojenských veterinářů, mechaniků nebo dokonce sanitářů a kaplanů přirozeně nebudí takovou pozornost, jako tomu je třeba u výsadkářů, stíhačů nebo tankistů. Čas od času se ale najde jejich ID známka. Proto by byla škoda, kdybychom si nedokázali osudy vojáků, jejichž válečným posláním bylo především mírnit škody na životech či materiálu, představit. Skrze nalezené předměty k tomu máme jedinečnou příležitost.