O Endorfinech...

Co žene člověka, takřka za každého počasí, ať je nesnesitelné vedro, nebo mráz, že má pocit, že mu slezou nehty, do terénu s detektorem? Proč člověk radši neleží na kanapi u televize, nebo s pěknou knížkou v ruce? Proč není raději v hospodě s kamarády, s milou v parku nebo ženou na procházce v parku? Mnoho z Vás si určitě někdy položilo stejnou nebo podobnou otázku...

Nedokážu pochopit lidi, kteří nemají žádného koníčka. Někdo sbírá známky, pivní etikety atd. , někdo chodí na túry, další rád jezdí na motorce nebo autem, staví modely, vaří, peče a já nevím co ještě. Dřív jsem chodil na ryby. Docela dlouho, několik let. Je to podobné jako detektoring. Jdete na ryby, máte políčeno na pěkného kapra, víte že tam jsou, že (jdou) a nakonec buď nepřinesete vůbec nic, nebo úplně jinou rybu : ) Na ryby jsem přestal chodit, když jsem začal zjišťovat, že kámoši, se kterými jsme většinou chodili na ryby společně, se pomalu začínali měnit. Už nešlo o ryby, nešlo ani o to být v přírodě a nesedět doma, ani už nešlo o společnou rybačku...

Chlapi se změnili. Už to nebyl koníček, začínalo to zavánět snobstvím a vytahováním, kdo má lepší pruty, kdo má jaké hlásiče atd. Už se nemluvilo o rybách, o ženských, ani o sportu a kupodivu už ani o práci. Začínal jsem víc a víc slýchat jen značky výrobců, ceny toho a tamtoho a s tím nic nechytíš, musíš si koupit tohle. Ti, co u ryb vydrželi, jezdí na víkendy k vodě, rozbalí super luxusní nádobíčko, jednou nahodí a potom víkend u vody propijí a prospí a nechytí nic. Chodil jsem míň a míň, partu jsem opustil a byl ze mne rybář samotář. Sedíval jsem si u řeky nebo rybníka celé hodiny a civěl do stromů a do vody. Chodil jsem míň a míň a najednou pruty skončily ve sklepě. Najednou jsem nevěděl, co s volným časem, kterého jsem měl dost. Děti vyrostly se mnou na rybách a našly si svou zábavu, tak jsem se začínal poohlížet po něčem jiném a došlo i na otázku koupi detektoru.

Začátky byly úsměvné. Nikdy nezapomenu na první hledání. Vypravil jsem se do lesa u nás za městem. O hledání jsem nic nevěděl, byla spousta sněhu, ale vůbec mi to nevadilo. Šel jsem do lesa s batohem, v něm složený detektor, hrozně nenápadný. V lese jsem detík složil a šel hledat. Našel jsem jen pár rezavých věcí, možná i díky tomu, že jsem neustále koukal jestli někdo nejde a nesleduje mě, jako zloděj. Dnes se tomu směju, když chodím po poli těsně vedle hlavní silnice a projíždějící auta vůbec nevnímám. Věnuji se plně signálům a očima nehlídám, jestli někdo jde, ale spíše sleduji krajinu, občas mě při hledání něco zaujme, tak si udělám fotku. Mám hlad, sednu si kdekoli, posvačím a vůbec neřeším, kde to je. Stal jsem se součástí krajiny, ať je to louka, pole nebo les. Chodím v ní a splynu s ní. Dostávám se na místa, kam bych se jinak nedostal protože je to kolikrát tak hrozný terén, že se až sám sobě divím, že se tam sápu. Chodím na jaře, kdy se příroda po dlouhé zimě probouzí, chodím v létě, kdy jsou občas děsné pařáky, že jsem propocený skrz naskrz. Chodí na podzim, kdy příroda dozrává a žerou mě komáři, ovádi a klíšťata, jdu i v zimě, když není velká vrstva sněhu. Někdo by řekl bl ázen a masochista. . Člověk je od přírody lovec, hlavně muži (tím nijak nezapomínám na hledačky, ženy, které propadly kouzlu hledání, naopak se před nimi hluboce skláním), v dávnověku lovil mamuty a jeleny, dnes loví co se dá. Já lovím to co se skrývá pod zemí a zážitky. Chodím sám i s malou partičkou. Člověka potěší, když se může bezprostředně po nálezu pochlubit kamarádům a kamarádkám, co našel. V každém je trochu exhibicionismu ješitnosti, co si budeme povídat. Ten, kdo vystaví své nálezy na odiv ostatním, ve většině případů nestojí o radu, co to vlastně našel, ale o trochu té (slávy). Pochvala potěší. Nehledám pro zisk, ani pro slávu, hledám čistě pro radost. Radost z toho, že můžu být v přírodě, kde se nabíjím po náročném turnusu, kdy jsem týden v kuse od rána do večera v práci. Radost z nálezu, ať je to odznáček, mincička, nějaký šmuk, nebo cokoli jiného. Nejsem zlatokop, mám radost i z naprostých hloupostí. Najdu knoflík a hodiny dokážu přemýšlet o tom, kdo ho nosil, jak vypadal, co zrovna dělal, když ho ztratil, proč ho vůbec ztratil. Pak ho doma čistím a v duchu si vytvořím příběh. Má ho každá věc, kterou najdu. Bez příběhu je mrtvá… Mám rád staré věci. Má je rád, protože dokážou mluvit. Mluví o době kdy byly vytvořeny, o tom, kdo je vytvořil, kdo je použív al, kdo na nich nechal svou stopu. Nové věci příběh nemají, alespoň ne pro mne. Baví mě příprava den před hledáním, baví mě cesta, baví mě bloumat krajinou a ž do úmoru. Jsem unavený, ale jinak než z práce. Krásně si při hledání vyčistím hlavu od všedních starostí, kterých má každý spoustu. Baví mě rozmanitost. Baví mě i sedět na malém smeťáčku a hrabat a hrabat. Hledání nikdy není stejné. S detektorem jdete na válku, přinesete kolečka, nebo také nic. Je to loterie. Jasně, můžete tomu pomoci. Nastudovat literaturu, staré mapy, navštívit archivy a vyhledat informace, které potřebujete. Koupíte si lepší, výkonnější detektor, silnější baterie a vyrazíte vstříc dobrodružství. Všechno ale závisí nejvíc na štěstí. Určitě se Vám někdy stalo, že jste šli loukou, mácháte si detíkem, civíte, kde co lítá a máte nabraný směr. Najednou Vám něco napoví : zkus to víc doleva, směrem k těm stromům v dálce… Změníte tedy směr a po pár máchnutích signál a super nález! Řeknete si, nejít tímhle směrem a jít dál rovně, nemám nic. Občas mívám taková tušení a už jim naslouchám, mockrát se to vyplatilo.

Vím, že hledání je i byznys, ale pro mě ne. Jsem starý kus a jiný už nebudu. Obyčejný detektor a hlava plná fantazie a očekávání, co den tam venku přinese. Má sbírka věciček nalezených je dost obsáhlá, mnozí, kdož mají detektory o dvě i více tříd výše, nikdy nenajdou to, co jsem našel já. Jak říkám, je to o štěstí. O náhodě. O tom, být ve správný čas, na správném místě. Je to o Endorfinech a pocitech, které v nás zůstanou i roky. Díky detektoru jsem jiný člověk. Díky detektoru jsem poznal spoustu super lidiček. Díky detektoru jsem abstinent. Bláznivý nápad. Tak hrozně moc jsem chtěl najít železný kříž, že jsem si řekl : Až najdu železný kříž, dám si pivo. Trvalo to skoro čtyři roky… Pak už jsem si konečně to pivo mohl dát, ale už jsem po těch letech ztratil chuť a přišlo mi to jako hloupost. Tenkrát jsem si opravdu tak zařval, že mi skoro praskly hlasivky a nemohl jsem potom mluvit. Přišly další a už to nebylo takové. První je první. Je v hrozném stavu, polní otloukánek, ale má a stále bude mít ve sbírce čestné místo. Jsem více na války, ve věcech z války je více emocí, více pozitivní i negativní energie. Je to i nesmírným utrpením, které lidé zakoušeli a v těch předmětech to prostě zůstalo. Mají pro mne větší vypovídací hodnotu. Nedávno jsem našel krásný pražský groš, neřval jsem, jen jsem s sebou fláknul na záda, civěl do modrého nebe a smál se jako blázen, až mi tekly slzy.: ) Vteřiny absolutního štěstí... O tom to hledání vlastně je, prožít si své minuty štěstí na tom světě.

Každý je na něco jiného, někdo sbírá známky, pivní etikety atd. , někdo chodí na túry, další rád jezdí na motorce nebo autem, staví modely, vaří, peče a já nevím co ještě. Takže asi tak nějak to podle mě je ….