Odznáček z rusolágru

Odznáček z rusolágru
Zdravím všechny díry zahrabávající mrcasníky. Tenhle rok mi na hledání zatím moc nevycházel a tak se teď i v těch největších vedrech snažím dohnat hledačský absťák.
Nevím proč, ale stále mě to táhne do jednoho prochozeného rusolágru a tak nechávám pocitům volný průchod, i když rozum velí, že tady už nemůže být vůbec nic.

S každou další vyjížďkou ale padne něco málo a to mě udržuje v napětí. Velké barevné signály jsou už dávno pryč a tak napínám uši ve sluchátkách na každé malé pípnutí. Naposled mi pod cívkou hned po příchodu do lesa uvízla malá mincička (20 kopějek) z roku 1931. No vida, vysbíráno tu tedy úplně není! V dopoledním vedru prohledávám terén okolo. Mincička není špatná, ale já chci nějakou medaili nebo odznak, anebo alespoň odznáček, třeba úplně maličký. Druhým signálem je další mince, tentokrát tři kopějky z roku 1936. No není to úplně špatné, ale jak z vyprávění stařenky z nedaleké vesnice vím, rusové zde tábořili skoro dva měsíce. Pod stromy měli postavené stany, bylo tam dost koní nějaká auta a taky jeden tank (tuhle informaci beru s rezervou, paní bylo v té době 8 let). Že by tu ten vytoužený odznáček nebyl? Tak alespoň knoflíček s hvězou modlím se v duchu a prosím les, ať mi ho dá. Ale stále nic. Vedro už je k zalknutí propocené tričko se mi nechutně lepí na tělo, čepice by se dala ždímat, v očích mě pálí sůl od stékajícího potu, mám hroznou žízeň, jazyk se lepí na patro a ještě mě koušou hovada, komáři i kloši. To je přesně ta chvíle, kdy příjdou pochybnosti. Co tady vlastně dělám? Proč se neválím u vody jako ostatní? Mám tohle vůbec zapotřebí? To už není koníček, ale galeje!!! Seru na to (čtenáři ať prominou). Zahodím detektor do rybníka a v lese ani na poli už mě nikdo neuvidí. KONČÍM. Možná ten pocit zmaru taky znáte.
Hledání je ale droga (teda alespoň pro mě) a s tou nejde skončit jen tak a tak si říkám, že to ještě kousek zkusím cestou k autu. V duchu lesu uraženě vyčítám, jak jsem se zde při úklidu nadřel a kolik bedýnek bordelu jsem odtud odvezl a on je teď na oplátku takový lakomec, co nedá nic. Když se najednou ozval pod cívkou poslední signál. Taková nijaká barva s železným lupnutím na konci, přesně jako náboj 7,62 Tokarev s železnou střelou (nejběžnější nález v rusolágrech). Mám to vůbec kopat? Ale jo, vždyť je to posledy. Z hlíny na mě vypadl kousek železného plechu a na něm přišpendlený – nevěřím vlastním očím- ODZNAK!! Tedy né zrovna odznak, ale takový malý pidiodznáček z límce na označení druhu vojsk. Okřídlená hvězda s blesky patří spojovacímu vojsku. Tedy válečný spojař (связист). I když je odznáček maličký, tak radost z nálezu je obrovská (už mám kavalerii, intendanta, dělostřelce a teď i spojaře). Všechny útrapy jsou rázem zapomenuty. Budu hledat dál, vždyť to stojí za to. Sedám na pařez, zapaluji vítězné cigáro a už zase přemýšlím kam příště. Nakonec ještě lesu rituálně obětuji kolečko salámu a poslední hlt piva z plechovky a spokojeně se vracím domů.
Doma ještě pro sichr porovnám odznáček se spojařem ČSLA, ale je rozměrově mírně odlišný a má delší a štíhlejší zapínání. Je na 100% ruský válečný. Radost z něj mám náramnou (jako válkař nehledám jen němce, ale mám rád všechny vojenské artefakty). Nakonec mi dochází absurdnost celé situace. Co to mám vlastně za koníčka (?) a jak tenká je při něm hranice mezi absolutním zoufalstvím (když se zrovna nedaří) k naprosté blaženosti (k té stačí taková malá blbost). Ale ten adrenalin z nálezu i z určování za to stojí. A vo tom to je.