Okradení Ikarové

Kdo by nezatoužil být alespoň na chvilku hledačem, objevitelem a archeologem, který svými nálezy zaplňuje bílá místa historie. Nemusí jít vždy o nálezy z pravěku či doby bronzové. Klukovský obdiv k letcům a letadlům se může stát i zdrojem zajímavé vášně zvané „letecká archeologie“. Ta však u nás trpí jednou zásadní chorobou- absencí pravidel hry…

Pátrání po troskách sestřelených a havarovaných letadel z let 2. světové války se totiž bohužel často zvrhává ve vykrádání nálezů ze strany soukromých sběratelů, ale i „obchodníků“ s válečnými relikviemi, které připomíná spíše hysterii zlatokopa z Klondiku než seriózní snahu pomocí nálezů často nepatrných součástí trosek letadel a výbavy letců objasnit po mnoha letech neznámé kapitoly letecké historie. Naštěstí případů s dobrým koncem také není málo. Seržant 625. bombardovací perutě RAF Joseph Williams byl v noci z 5. na 6. března 1945 členem posádky Lancasteru, sestřeleného nad Krušnými horami německým nočním stíhačem poblíž dnešní Přísečnické přehrady. Sedm mládenců z Kanady a Anglie se tenkrát zachránilo na padácích. Problémy měl jen dvaadvacetiletý zadní střelec Williams. Život mu však do jisté míry zachránil i v zemích českých velmi oblíbený zvyk chodit do hospody na pivo… V předvečer osudného letu šel totiž Williams se třemi kamarády do hospody Waterloo v Laceby nedaleko letiště Kelstern, kde sídlila jejich peruť. Uprostřed zábavy náhle Williams zaslechl kanadského navigátora Billa Petrachenka říkat cosi o náhradním padáku. Jeho existence na palubě Lancasteru do té doby našemu milému seržantovi jaksi unikala, a proto se zeptal, kde ten náhradní padák je. Měl být za sedadlem pilota. Zadní střelec Lancasteru míval svůj padák v trupu. Když se tam však po ničivém útoku německého stíhače zraněný a popálený Williams dostal, zjistil, že plameny mu již padák zničily. Vzpomněl si na včerejší hospodu Waterloo a z posledních sil se vrhl do plamenů, pronikl do pilotního prostoru, kde na něj čekala spása v podobě náhradního padáku. Vše dobře dopadlo a na závěr dodejme malou symbolickou perličku: Jeho Lancaster NG 240 s kódovými písmeny CF-F2 na trupu měl na levé straně přídě vedle červeného nápisu FREDDIE FIRKIN namalovaného maskota- utíkající pivní sud… V roce 1987 mohl tuto historku autor tohoto článku spolu se svým kolegou, tehdejším redaktorem časopisu Letectví a kosmonautika Čestmírem Zbuzkem, vyslechnout díky jejich společné „archeologické“ vášni přímo od pana Williamse a jeho kamarádů, kteří na jejich pozvání přijeli navštívit místo, kde byly v zemi objeveny zbytky jejich letounu. Díky pomoci chomutovského okresního muzea, které v podmínkách tehdejšího režimu hledání anglo-amerických letadel v Krušnohoří oběma nadšencům zastřešilo, se tak podařilo objasnit ještě nejedno zaváté válečné tajemství Krušných hor. Německá Luftwaffe udávala za války často místa bojů a sestřelů v kvadrantech, pomyslných veličinách vyznačených na bojových mapách. Každý kvadrant označovaný kombinací dvou velkých písmen pokrýval prostor o rozměru asi 35x25 km. Území podstatné části dnešního chomutovského okresu neslo označení PG. Právě v tomto kvadrantu bylo za války sestřeleno nejméně třináct spojeneckých letadel. V celých českých zemích bylo potom během 2. světové války sestřeleno přinejmenším 131 amerických a britských letadel, která měla na svých palubách 814 letců nejen z Velké Británie a USA, ale i z Kanady, Polska, Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky. Z těchto mužů 311 zahynulo při sestřelech a haváriích jejich letounů, nebo bylo po seskoku padákem zavražděno gestapem či lynčováno v pohraničních oblastech německými civilisty. Dalších 423 letců padlo do zajetí. 70 mužů zajetí uniklo a bylo ukryto domácím obyvatelstvem, osud zbývajících deseti není dosud objasněn. Co se týče letců sovětských a německých, zde by měly být počty sestřelených a havarovaných letadel ještě mnohem vyšší. Není se tedy co divit, že se vedle skutečných nadšenců pro leteckou historii při tolika hledačských možnostech objevili četní zlatokopové, kteří v tomto oboru napáchali více škod než užitku. V současné době u nás působí v podstatě na amatérské bázi pět skupin nadšenců z Mostu, Hradce Králové, Vyškova, Jindřichova Hradce a Plzně. Nejvíce hledačských úspěchů mají na svém kontě Nadace letecké historické společnosti Vyškov a Severočeský letecký archiv Most. Mimoto působí v této sféře mnoho dalších jedinců a skupinek, jejichž činnost je zcela nekontrolovaná. Pomineme-li nezanedbatelný fakt, že mnozí z nich v hledačské vášni devastují přírodu, aniž by po sobě uklidili, nesmíme pominout snahy kšeftovat s nálezy na burzách sběratelů, a především tendence prodávat nálezy bez jakéhokoliv muzejního vyhodnocení zahraničním, hlavně německým „sběratelům“. Jednotlivé skupiny si navíc navzájem často „vykrádají svá teritoria“. Uvnitř skupin jsou potom jedinci, kteří pracují někdy na vlastní pěst a nálezy zatajují před ostatními. Vojenský historik a vedoucí oddělení muzejních expozic Historického ústavu Armády České Republiky Jiří Rajlich je autorem řady vynikajících knih z dějin čs. letectva a leteckých operací 2. světové války. Jeho poslední titul „Mustangy nad protektorátem“ je zatím nejpodrobnějším zmapováním sestřelů spojeneckých letounů v českých zemích. I on přijímá soudobé hledače letadel se smíšenými pocity. Jedněm by termín „letecký archeolog“ ochotně přiznal, druhým by se nezdráhal dát nálepku „zlatokop“. V tomto oboru u nás především neexistuje jednotné právní vědomí a už vůbec žádná jednotná metodika výzkumu, říká hořce Jiří Rajlich a připomíná: „Naši hledači si zpravidla vůbec neuvědomují, jak lehce by se mohli dostat do konfliktu s mnoha právními normami. Existuje tu muzejní zákon, zákon o památkové péči, zákon o zbraních a střelivu. Mohl bych pokračovat problematikou soukromých a státních pozemků, ale vše lze shrnout do jednoduché věty. Jedná se skutečně o cenné historické nálezy archeologického charakteru a ty prostě patří do muzea a ne na burzu či prodej do zahraničí. Nikdy jsem sice nebyl v ničem příznivcem násilné jednoty a unifikace, ale zde si myslím, že jednotná metodika a koordinace veškerého výzkumu v zájmu komplexního poznání historie letecké války na naším územím je potřebná. To, že si někdo vyřízne anglicky či německy psaný štítek z trosek letounu a odnese domů jako skalp, odhalování záhad letecké historie rozhodně nepomůže. Na zákony však bohužel při eliminaci některých „zlatokopů“ nelze spoléhat. Vždyť i normálního zloděje, který se vloupal na plochu letecké expozice vojenského muzea ve Kbelích, soudce osvobodil s odůvodněním, že šlo o sběratele! Doufejme, že naši soudci jednou tuto mentalitu nepřenesou i do jiných paragrafů a že neosvobodí obviněného ze znásilnění s odůvodněním, že jde o milovníka erotiky… Letecké archeologii holdují nadšenci po celé Evropě- v Anglii, Holandsku, Německu i Rusku. Podle přírodních podmínek daných zemí, technických a finančních možností pátracích skupin potom vypadají samozřejmě i jejich objevy. Těžko se proto asi můžeme srovnávat například s úsilím skupiny nadšenců v čele s architektem za americké Atlanty R. Taylorem, která za značných finančních nákladů s pomocí ledových tunelů již léta usiluje o vysvobození šesti amerických stíhaček Lighting P-38 a dvou bombardovacích letounů B-17 z příkrovu ledu v Grónsku. Na naše poměry by bylo drahou záležitostí i úsilí britských potápěčských klubů u skotského Loch Doon. Od srpna 1979 do září 1982 zde totiž provedlo 118 potápěčů celkem 567 ponorů v jezeře Doon, aby mohlo být s pomocí nafukovacích vaků a další techniky ze dna vyloveno téměř 90% dílců stíhacího letounu Supermarine Spitfire Mk. II P-7540, který se 25. října 1941 zřítil do jezera s pilotem 312. čs. stíhací perutě nadporučíkem Františkem Heklem (* 24. ledna 191- Nemojany na Moravě). Všechny vyzdvižené části letounu byly přepraveny do muzea v Dumfries a po nakonzervování jsou jeho přitažlivým exponátem, který se stal zároveň nepřehlédnutelným pomníkem nejen Františku Heklovi, ale všech ve Velké Británii padlých československých letců. Letecká archeologie jako celek je nesourodou směsicí zlatokopecké sběratelské vášně, snobismu, byznysu na straně jedné a úcty k padlým letcům a upřímné snahy objasnit neznámé příběhy letecké války na straně druhé. Málokdo však ví, že objevy sestřelených a havarovaných letadel nemají význam jen pro doplňování bílých míst válečné historie a objasňování jejich dosud nevyjasněných záhad spolu s případným pietním pohřbem ostatků letců. Za vše uveďme případy amerických bombardérů B-24 „Lady be Good“ a B-17 „My Gal Sal“. První nouzově přistál v dubnu 1943 v libyjské poušti, druhý havaroval v prudké sněhové bouři v červnu 1942 v Grónsku. V prvním případě devítičlenná posádka letounu zahynula, ve druhém případě byla desetičlenná posádka po deseti dnech zachráněna a letoun ponechán svému osudu. Sedmnáct let bičovalo pouštní slunce „Lady be Good“ a třiadvacet let sžíral mráz grónských ledových plání „My Gal Sal“ než byly letouny opět objeveny. Extrémní rozdíly teplot v mnoha případech ani po letech nijak nenarušily funkčnost a perfektní stav mnoha přístrojů obou letounů, a proto přilákaly nálezy experty americké NASA, která tak získala velice lacino odpovědi na otázky, jejichž laboratorní výzkum by stál miliony, a navíc by nebyl tak dokonalý. Pozoruhodný objev zde učinila i biologie. Na sextantu „My Gal Sal“ byl totiž objeven lišejník, který se vyskytuje pouze v teplých oblastech jihu USA. Zde se zřejmě dostaly jeho výtrusy do bombardéru – a co je hlavní – dokázaly se přizpůsobit grónskému podnebí… Jiří Rajlich zahraniční zkušenosti komentuje se smutným úsměvem: „V cizině je to sice také často záležitost amatérských nadšenců, ale kultura například britských hledačů je na zcela jiné úrovni než našich“. Země, kde se této problematice věnuje přímo stát, je Holandsko. Zde bylo za války sestřeleno a havarovalo asi 8000 letadel. Někdy v roce 1961 zde byla zřízena speciální vojenská jednotka nizozemské armády, která se věnuje pátrání po letounech z 2. světové války. Ta vydává i podrobné výroční zprávy o činnosti, které mají velký význam pro letecké historiky. U nás zůstane vše asi nadále věcí amatérů. Doufejme však, že jejich detektor kovů a krumpáč napříště povede zdravý rozum a úcta k padlým letcům místo takřka pubertální řevnivosti soupeřících part, sběratelského sobectví či dokonce kšeftování s nálezy. Ikarové z kvadrantu PG (i těch ostatních) si to rozhodně zaslouží, stejně jako celkem jinak sympatická vášeň, která touží po hrdém titulu letecká archeologie.

Jeden z nejunikátnějších českých případů: dne 11. září 1944 se zřítila po explozi amerického letounu B-17 G z několikakilometrové výše jeho zadní část na střechu školy v krušnohorské vesnici Kovářská. Palubní střelci seržanti Kluttz, Wilson a Kentes museli mít „tam nahoře“ velkého přímluvce. Všichni tři pád přežili…

V březnu 1982 byla při generální opravě školy nalezena ve větrací šachtě kombinéza s osobními doklady seržanta 350. squadrony 100. bombardovací skupiny USAAF Johna C. Kluttze, z texaského Dallasu. Pozdější veřejná prezentace tohoto případu v chomutovském muzeu vyvolala v Krušnohoří nechtěnou divokou „zlatokopeckou horečku“.