Orel přistál

Sedlčanský orel přistál...
Nejsem zrovna spisovatel a raději o mrcasu čtu než píšu. Protože jsem ale o víkendu zažil opravdu luxusní lov, podělím se o zážitky. Kuriózní na tomto hledání je, že jsme jej vůbec neplánovali a dosud nevíme, co se na námi prohledané lokalitě odehrálo. Tuším, že někdo na tomto webu psal, že je od Sedlčan. Pokud tedy ví, na pozůstatky jakých aktivit jsme to narazili, budu moc rád. Taktéž kamarádi Beny a Zdeněk.

Tak jsem o víkendu s dvěma kolegy vyrazil pracovně na Sedlčansko. A protože již staří komanči razili heslo „po práci legraci“, vzali jsme pochopitelně pípací virgule sebou. Pro úplnost dodám, že se v kufru auta sešly dvě MDčka a jeden Whites.
Sobotní odpoledne nás zastihlo zmožené prací, takže jsme na návrh Zdeňka vyrazili do místních náleven. No, v hicu, jaký panoval, se ani nic smysluplnějšího dělat nedalo. Nebudu napínat – mám okénko jak do kostela. Jen vím, že vrchní „byl takovej divnej“, ale pivo měl dobrý. Zdeněk je zkušenější, takže poté, co mne a Benyho dotáhl do peleše, sám (údajně) vyrazil v noci na lov. Za dvě hodiny se mu prý sešla docela slušná hotovost v bolševických, prvorepublikových a protektorátních monetkách.
Nedělní ráno bylo krutým ránem opilcovým. Koukali jsme na sebe s Benym každý s bídou jedním okem. Zdeněk nás donutil k nelidskému výkonu – sebrat své tělesné schránky, navlíct maskáče a vyrazit do terénu. S Benym jsem cestou řešili, jestli ho umlátíme motykou hned, nebo až něco najde. Zvítězila druhá varianta. Spojíme příjemné s užitečným – umlátíme ho a ještě ho okradem!
Dřeme se jakýmsi polem, ve vzduchu tuna malých protivných mušek. Před námi se tyčí odporné kopce, které Zdenda propaguje jako „nadějný strategický bod“. Na lesní křižovatce začal Beny mávat MDčkem a zuřivě cosi dolovat z hlíny. Vyklubal se z toho krejcárek císaře Franty Pepy Jedničky. Já tahal prvorepublikovou korunu. Zdeněk vyryl dobře ukrytou plechovku od játrovky, co zakopal uvědomělý turista. Stoupání do kopce začalo nabírat na dramatičnosti a cesta začala mizet. Beny se ptá, jestli má cenu drápat se do toho kopce dál. Zdeněk stojí pevně na svém – kupředu levá, zpátky ni krok! Objevují se dvě prorezlá pouzdra od plynových masek (hloubka cca 5 cm). Takže se tu asi něco dělo. Beny saje první lahváč a odhání všudypřítomné komáry. Leje z nás jak z mraku, hic je na padnutí. Nacházím kapesní nožík, který nepozorný houbař ztratil patrně velmi nedávno. Komáři dotírají jako vzteklí, kouříme jedno retko za druhým, abychom ty krvežíznivé bestie odradili. Beny se dere do pekelného roští, kope nějaké krejcárky (rok 1800 a 1812). Já tahám z pod dubu podkovu obřích rozměrů, kterou zase zahazuji.
Zdeněk zapadl do ukrutně zarostlého úseku a za chvíli haleká, že našel jakousi pěšinku. Tak se prodíráme za ním. Pěšinka je přímá cesta do hnusného kopce. Zdeněk nachází pár plných nábojů, Beny a já docela zachovalé protektorátní mince. Začíná to být zajímavé, proto se s mírnými nadávkami dereme do hustého roští a kopřiv. Bingo – Zdeněk tahá odznak a svolává nás na čumendu vítězným pokřikem „Ku. va! ku. va! ku. va! “. Moc mne překvapilo, jak je odznak zachovalý – chybí jen železná spona, jinak není vůbec sežraný. Závidíme a je jasné, že zpátky půjdeme jen ve dvou, což Zdeňkovi férově sdělujeme. Směje se, pacholek.
Já kopu jakási UFA, která Beny určuje jako zbytky harmoniky (foukací). Zdeněk táhne druhého lahvoně, Beny huhlá cosi pod nedalekým dubem – a za chvíli se valí s peckou v ruce. Je také ve slušném stavu, prý gott sei dank! A sakra sakra, tady je to vééélmi zajímavé! Zdeněk dopíjí a znovu startuje s retkem v xichtě do terénu. Signál v hloubce – přivolává nás, kopeme všichni a už se těšíme na pořádnou bednu plnou.... A vono prd, v jámě jak na mamuta další sežraná pixla od gásmasky a železné zbytky čehosi. Provádíme bilanci nálezů – kopec je zajímavá lokalita, Teutóni se tu potloukali. Podle minima prázdných nábojů se tu moc nebojovalo, Beny dedukuje, že tu pochodovalo pár pěkně vysmažených Germánů a cestou ztráceli, co se dalo. Respektive, říká Beny, štěstí přeje nepřipraveným. Na kopce jsme vyrazili naslepo a ani moc netušíme, kde vlastně jsme.
Ale já pořád nic podstatného nemám, to je chyba. Cpeme se tatrankami a dáváme další rozchod. Štěstí se konečně směje i na mne – nacházím knoflík. A pak – zvony zvoní, andělé pějí hosana, MD zpívá píseň nejkrásnější: Orel přistál! V hloubce minimálně 25 cm! MDčko je borec, signál byl jasný! Nejprve jsem se lekl, jestli jsem orlíka nenatankoval motykou. Svastika byla ohnutá – tak jsem ji opatrně narovnal. Paráda, řvu na celé Sedlčansko. Radost, štěstí, fleše reportérů, mexická vlna nadšených fanoušků, kamery vrčí, šampaňské vybuchuje, děvčata odhazují plavky...
Začíná se šeřit, takže se pomalu obracíme na cestu zpět. Střídavě lovíme drobáčky (komanč, FJ, ) a kusy velmi zrezivělého plechu. Beny nachází totálně sežrané protektorátní korunky. Děkuju Velkému Mrcasovi, že jsou sežrané pouze mince, nikoliv odznaky. Je to zázrak, zatím máme zkušenosti přesně opačné – ptákoviny mají pomalu i ražební lesk, zajímavé kousky jsou beznadějně napadrť. Do Sedlčan dorážíme s dobrými deseti kilometry v kopytech, ale spokojení jako želvy.
Hic ze mne už pivo vypařil, tak bez obav sedám za volant a vyrážíme k domovu. V kapse mně hřeje vorlík, v krabici na „béčka“ knoflík a hrst mincí. Spokojenost je všeobecná, každý máme něco. To se nám v domácích lokalitách moc často nestává – pečlivě plánujeme trasy, na blind jsme nikdy nešli. Výsledky nic moc. A hele – tady jsme vyrazili po kopcích bez jakékoliv přípravy, a zadařilo se. Holt, doma není nikdo prorokem.
Sedlčanské kopce, těšte se, na podzim vás pořádně vypleníme!

Bublifuck