Památka a vzpomínka na bitvu u Hradce Králové

DALŠÍ PAMÁTKA A VZPOMÍNKA NA BITVU U HRADCE KRÁLOVÉ 3. ČERVENCE 1866

Sedím v tichu pracovny a prohlížím si zašlý starý strojopis.

Jest to očíslovaná kopie na tenkém průklepovém papíře. Jeden z nemnoha dochovaných listinných dokumentů z pozůstalosti Bohumíra Tuhého (1889-1973). Známého sběratele a znalce výzbroje a výstroje armád účastníků Války Prusko- Rakouské z roku 1866.

Jelikož z bádání mám tu vlastní zkušenost, že vzpomínky prostých lidí, kteří tu kterou historickou událost přímo prožili jak se říká "na vlastní kůži", jsou nejpůsobivější.

Tedy čtěte i Vy přátelé malý výtah ze sepsaných zde vzpomínek ze strojopisu se mnou:

Listina je nadepsána:

"Události roku 1866 v Rosnicích ze vzpomínek mojí matky Anny Prosové, rozené Brzické narozené 29. srpna 1852 v Rosnicích. Zaznamenáno mnou, jejím synem Rudolfem Prosem. "

"... Slunce vycházelo, když v pátek dne 6. července přijížděli do Těchlovic k Přímskému lesu a tam narazili na zabitého koně, kus dále u lesa ležel druhý a dál u samého lesa na příkopě seděl saský pěšák, opřený lokty o kolena, jako by spal. Byl mrtvý, ssedlá mu na prsou ukazovala průstřel. Kousek dál ležela kupka rakouských myslivců v propálených pláštích, tak jak je tu srazil granát. Za lesem u samého Horního Přímu jich už leželo husto, pokácených sem i tam, jako dříví v lese. Ten v smrtelné křeči zkroucen, ten naznak jako prut natažený, vytřeštěné skelné oči upřeny k obloze. Tratoliště seschlé krve, která zčernala kol mrtvých při cestě, nasvědčovalo, že tu byl těžký boj. U Hornopřímského lesa ke kopci Jehlici bylo narovnáno v několika řadách mnoho sáhů dřeva polenového. U těchto hranic klečeli nebo stáli vojáci opření o ručnice, jako by se chystali k boji - ale byli mrtví. Smrt je zastihla v bojovém postavení. Tak tu byli nalezeni v celých řadách. Dál cestou k Probluzi ležely celé hromady Sasů, kteří tu těžce platili spojenectví. Bojiště bylo dosud neuklizeno, ač to bylo třetí den po bitvě. V polích byly všude pokácené muniční vozy, pod Horním Přímem rozbitá dělostřelecká baterie. Všude bylo množství odhozených zbraní, tornister, plášťů, různých čák, a to vše v jednom chumlu. Mezi tím nabubřelí koně, kteří hrozným puchem otravovali vzduch. Obilí bylo všude rozdupáno tak, že nebylo znát, co tam rostlo. Les byl hrubou střelbou úplně rozbit. Stavení byla střelbou silně pošramocena, tu a tam spálena, že jen očazený komín trčel k obloze... Ve Střezeticích na návsi i po staveních bylo roztroušeno plno mrtvých hulánů rakouských i koní. V hospodě na  podsíni leželi dva koně již celí nabubřelí a ve studni byl rakouský hulán i s koněm, napolo spadlý, jen píka s korouhvičkou mu smutně trčela ven. Jak v boji couval, spadl kůň po zadku do nízko hrazené studně a tak tam bez pomoci oba zahynuli... Hned v zahradě našeho statku v Rosnicích uviděli čerstvý hrob, jak tu pochovali pruského pěšáka, který na zahradě těžce raněný zemřel. Stodola i stavení byla plničká raněných rakouských vojáků. Ve velké přední přední světnici jich leželo plno po zemi, jen tak na slámě. Uprostřed saský dělostřelecký důstojník, který měl ve stehnách obě nohy rozdrceny, jak ho raněného přejel vůz, a ruce měl šavlí zle posekané. V síni za dveřmi ležel na břiše kyrysar v plné výstroji, v botách se špornami a se strašnou ranou na zádech, jak mu střepina granátu vyrvala lopatku. Jak dýchal, bylo vidět plíce v pohybu. Zle klel a hromoval a zase sténal a volal naše ženské: "Matičko, děvečko, pojďte sem a lejte mi na ránu studenou vodu, neboť já shořím! " Toť od horečky, jak se mu rána zapalovala. Kuchyňka byla též plná... V malé světnici přes síň leželi dva těžce ranění, v zadní komoře, v maštali, chlévě, kolně i stodole, prostě všude... Hrůza všechny pojala, když slyšeli ten nářek a úpění raněných na všech stranách kam vkročili. Tak tomu bylo ve všech staveních, kde jen bylo jaké místo. Raněných bylo plničká ves, jichž se zde čítalo na čtyři tisíce, neboť v den bitvy byl zřízen v Rosnicích velký polní lazaret Červeného kříže... Ranění pomalu postupně mizeli ze stavení. Přemnozí mřeli, ty nosili na louku "Bejkovku" pod vsí, kde je po stovkách pochovávali. Jiné odváželi do nemocnic, hlavně do Hořic... rakouští vojáci byli voděni do zajetí... Věci po polích rozházené si kurážnější lidé brali na památku a nosili si je domů. Ale dostavily se i lidské hyeny. Šly za pruskou armádou, byla to všelijaká sběř, markytáni a zloději, kteří svlékali a okrádali padlé vojáky, ale i prázdné byty. Prusové je ostře stíhali a zle trestali... U hořeního strýce v čísle 26 ležel těžce zraněný saský důstojník. Když byly povoleny návštěvy bojiště, přijela sem jeho paní s hošíčkem, ale už ho nespatřila. Zatím zemřel a pochovali ho tam na zahradě pod hruškou. Zoufalá paní sehnala rakev, dala vykopati jeho mrtvolu a odvezla si jí domů do vlasti. V sousedství u Pešků čís. 28 ležel mladičký saský lajtnant od myslivecké brigády Arnošt Adolf Lohse z Drážďan... v Borském lese byl střelen do prsou, převezen do Rosnic a zde zemřel... Vojáci, kteří raněné tu ošetřovali, ho kamsi na zahradě pochovali na zahradu a odjeli. Když později sem přijeli bratři zemřelého, nemohl už nikdo bezpečně říci, kde vlastně je pochován... Vykopali tři hroby na zahradě, ale v žádném z nich nemohli poznati svého bratra. Zakoupili od Pešků čtverec půdy, co obnášel hrob padlého vojáka, který se pozdával býti jejich bratrem a dali tam postaviti na památku železnou zahrádku s bílou mramorovou deskou. V chalupě u Pešků a později Šeců visela dlouhá léta fotografie tohoto hezkého vojáčka a do zahrádky vysazovali dlouho květiny. Nyní je však celý hrob spustlý a zapomenutý...

Ještě po létech se při orání pod ruchadlem vyvalil kus vojenské zbraně, čáka, patrontaška, bajonet a nezřídka i kosti mělce zakopaného vojáka anebo koně. V rodné chalupě máme na válku pietní památku: V zahradě pod hruškou malý pomníček onoho bezejmenného pruského pěšáka, který, těžce zraněn, vykrvácel a byl zde pochován. Na našem poli za Hraniční cestou, uprostřed pár kroků od cesty, je pak hrob pruského kyrysníka, kterého tam dědeček pochoval i s koněm. Vždy tam bývalo obilí bujnější a tmavší. Jeho šavli mám podnes na památku.

Jsou to vlastně všechno hroby neznámých vojínů.

Sepsal v Rosnicích dne 3. července 1946

Rudolf Pros"

Co k tomu co je zde psáno právě ve dnech, kdy tomu bude právě 152 let v pravdě dodat? ! Snad si dnes jen ještě vzpomenout i na památku Bohumíra Tuhého:

Vzpomínám si jako chlapec, kdy jsem se svým otcem pana št. kapitána četnictva v. v. B. Tuhého hojně v jeho vile v Rosnicích navštěvoval. Byli s mým otcem celoživotními přáteli a pan Tuhý byl jedním z jeho několika zasvěcených učitelů historie. Tehdy jsem ale nechápal, proč tento majitel tak úžasné a velkolepé sbírky zbraní a výstroje, kterých byly po stěnách jeho vily všude kolem spousty. Proč si tento nejvíce v ní cenil jediného knoflíku, a to ještě v nálezové patině. Často mně jej vyndával z vitríny plné vzácných epolet, řádů, vyznamenání, čák a přileb. V papírové krabičce vyplněné vatou a ukazoval mně jej se slovy "Vidíš chlapče, to je můj první exponát této sbírky. Ten je tu pro mě ze všeho nejcennější! " Od mého otce jsem se později dozvěděl, že tento knoflík pochází ze saka rakouského generála padlého v bitvě u Hradce Králové, dne 3. července 1866. Bohumír Tuhý jako malý chlapec se náhodou při cestě do školy totiž připletl k exhumaci jeho ostatků. Přítomný pracovník po uložení těla generála do nové rakve si všiml malého zvědavce. Vytušil jeho zájem a zeptal se ho mazaně. "Nekoupíš knoflík jenerála hochu? " Malý Bohumír překvapen dotazem a nabídkou prý hned vytáhl 10krejcarů. Ty co od maminky měl právě v kapse na oběd a podal mu je. Pracovník hbitě a snadno vyškubl ze zetlelého saka jeden jenerálský knoflík a měl tak vyděláno na jedno pivo po šichtě. Tak počala jedna sběratelská celoživotní vášeň. Jak skončila tato sbírka je věc jiná. Mně jen těší, že jsem z ní zachránil i tento zde vyobrazený saský tesák. Pochází totiž rovněž z té sbírky a hlavně! Jak vím od pana Tuhého, tesák pochází z lazaretu v Rosnicích, z té velké hrozné bitvy, o které tu píši... O to je pro mě, když čtu co se tam dělo, o to cennější.

PS: Odborníci jistě správně zařadili tento tesák jako Saský tesák pro pěší dělostřelce Mod. 1845. Avšak jsou možná zmateni jeho augmentací k saskému pěšímu pluku? ! Všímavější navíc i tím, proč je tento tesák upraven k jeho nošení na "pravém boku"! ? Pracovníci Militärhistorisches Museum der Bundeswehr v Drážďanech, kde je tento zde zdokumentovaný exemplář nyní uložen. Ti jej určili a vystavují jako poboční zbraň plukovního bubeníka (Der Regiments Tambour)... Saská královská armáda používala totiž ještě v roce 1866 stejný typ mohutných bubnů jako armáda Rakouská císařská. Stejně byli plukovní bubeníci a plukovní hudby všeobecně, u obou spojeneckých armád vybaveni jedinou poboční zbraní. Rakušané tehdy mohutnými dělostřeleckými a pionýrskými tesáky Mod. 1862. Sasové ve svých pěších plucích zase mohutnějšími, než standardními pěchotními tesáky Mod 1845, tesáky pro pěší dělostřelce Mod. 1845. Protože saská armáda byla ale všeobecně již vystrojena opasky pruského typu. Tesák v závěsníku na opasku by na levém boku bubnu překážel. Bylo tedy rozkazem nařízeno, tyto po úpravě nosit na koženém závěsníku spolu s typizovaným saským koženým závěsníkem na paličky bubnu na boku pravém...