Pancíř v potoce II.

Když jsem posledně vláčel nalezený pancíř a jiné díly z 250ky z lesa, těšil jsem se na jaro, abych to místo mohl pořádně prohledat. Vše změnil druhá den ráno pohled na teploměr. 5°C na kopání bohatě stačí. Přeorganizoval jsem si denní rozvrh a na odpoledne si vyšetřil pár hodin pro další kopáčský výlet.

Poučen z předchozího hledání v potoce, které bylo mým prvním „ve vodě“, jsem se tentokrát vybavil voděodolným obutím a hlavně pořádnými rukavicemi. Zatímco jsem minule jen prohledával břehy, teď jsem si v gumákách troufl i na dno potoka. Ačkoliv to tak zprvu nevypadalo, bylo ve vodě dost předmětů. Další gumová patka, „sněhové řetězy“ na pásy, pancéřová zátka z čelního pancíře, mávací blinkr, kusy kabeláže a jiná drobotina. Díky nízkému stavu vody bylo sbírání nálezů z vody celkem v pohodě do té doby, než mi detektor zahlásil větší hloubku, než bylo dno. Kdo někdy kopal pod hladinou mi dá jistě za pravdu, co je to za vopruz. Přes vodu, která se při prvním kopnutí okamžitě zakalí, není nic vidět. Kolem místa signálu jsem si musel udělat z bláta a kamenů malou přehradu. I tak ale mé další kopání připomínalo spíš oživování umělým dýcháním a masáží srdce zároveň. Na 3 kopnutí 2 vyhození prosáklé vody z díry malým kyblíkem. Tímto stylem jsem se prokopal asi 15 cm pod dno potoka, kde odpočívalo výfukové potrubí z motoru Maybach. V první chvíli jsem se zaradoval, že je tam celý motor, ale po další čtvrt hodině obnažování samotného potrubí, kombinovaného s kýblováním vody jsem si musel přiznat, že celý motor bych touto metodou ďoubal asi ještě dnes. Nakonec bahnité sevření povolilo a potrubí se mi s velkým mlasknutím podařilo vytáhnout. Právě včas. Začalo se stmívat. Zaházel jsem kráter, zboural své malé vodní dílo a obtěžkán novými nálezy vyrazil k domovu.

Příkládám i malý fotoseriál z odbahňování potrubí.

Hledání zdar přeje Vana