Pár fotek ze Soči

Tak jsem se dostal konečně k tomu, abych poslal pár fotek se zářiového výletu na Soču. Předně podotýkám, že fotky z větší část nejsou moje, ale je to práce kamarádova. Já jsem svůj foťák roztřískal hned druhý den při výstupu-jak ríká kpt. Brada-frírájdku, k vodopádu. Jelo nás pět, pradědové dvou z nás v této oblasti bojovali za císaře pána a jeho rodinu. Oba přežili-jeden díky tomu, že pouze kontroloval zbrojní dílny v poli, ale nebojoval. Druhý si musel prostřelit nohu.
Jeli jsme jen na šest dní, takže jsme se snažili stihnout toho co nejvíc. Trasa byla klasická-prosvištět Rakousko, za Villachem doleva, pak pár kilometrů tunelem a už nás zdravily vrcholy Julských Alp. Už výjezd do sedla Vršič po slilničce, kterou stavěli ruští zajatci v roce 1915 se náš Transportér (wolkswagen-ne Demag) sotva vyškrábal, byla zajímavá. Zastavili jsme u pravoslavné Kapličky v místě společného hrobu ruských zajatců. Kousek nad kapličkou je ještě jedno malé "pokopališče" (hřbitov) ruských zajatců-63 jich tam zasypala lavina. V sedele Vršič první joint ve Slovinsku, panák slívky a kochání panaromatama. Pak jsme pomalu sjeli do vesnice Soča, kde jsme v opuštěným lomu i pojedli, pokecali a pospali. Ráno procházka k Sočské cerkvi(kostelu). Interiér maloval za války dělostřelec Karel Váchal s pomocníkem. Komu to jméno nic neříká tak ať si dá pár facek a pak si to vygůgluje(romantici ať hledaj í v enciklopediíích, ty které to zajímá víc, nechť si přečtou Váchalovi knížku Malíř na frontě). Výzdobu po 1.válce přemaloval jakýsi význačný slovinský národní umělec takže po Váchalovi zůstaly jen drobné malby na dřevěných destičkách v rozích oken. V chytrý knížce jsem četl, že při jednom ze zemětřesení (zemětřesení je tu taková místní tradice, kterou potvrzují opuštěné domy z rozpraskanýmy zdmi) se odkryly pod opadanou omítkou původní malby našeho mistra pera i štětce. Naši restaurátoři je zakonzervovali a pak se vše opět přeomítlo a přemalovalo. Kostelík byl otevřený-zrovna-nebo ještě stále se opravuje interiér, takže je všude lešení a krom Ducha svaTého, bylo vidět prd. Podařilo se mi blejsknout, alespoň jednu okenní destičku. Za kostelem je občanský hřbitov na němž zaujme hrob partyzánu z NOV-tedy Titova Národně osvobozeneckého vojska. Rudá hvézda mezi kříži tu nikomu nevadí-proč taky, je to historie. Za hřbitovem občanským, je hřbitov vojenský-Rakouský.
Dominuje mu velký kříž vyskládaný s kamenů a několik větších pomníků. Vše doplňují typické betonové kříže jejichž armatura je z ostnatého drátu(toho je tu dodnes všude dostatek). Našli jsme i několik českých jmen-což při počtu padlých vojáků z našich zemí, taky není problém. Soča je pěkná, prťavá vesnička pod mohutnými horami. Když jsme vyjeli, po chvilce jsme navštívili první dělostřelecké kaverny a také skoukli dravou soču, kterou nějací slovinští skřítci v horách barví namodro. Řeka se prodírá zářezy ve skále, točí se ve výrech a vracácích, je to aspoň WW čtyřka a srdce vodákovo plesá už při pouhém pohledu. Panečku to je aspoň řeka, proč já vůl se seru s nějakejma Lužnicema a Ohřema.
Pak jedem skouknout pevnosti Kluž a Herman. Jsou to rakouské pevnosti, postavené na konci deveatenáctého věku. Do první války se ta první-tedy Kluž zapojila tím, že tam byl štáb a sklady armády a pak ji rakušáci opustli. Druhá pevnost-Herman (překvalivě pojmenovaná po Hermanovi von Hermannsdorf) se zapojila aktivněji. Je o asi sto metrů výš a proto víc na ráně. Italové do ní stříleli tak dlouho, až ji rozbili a posádka ji opustlia. Mezi oběma objekty je pěšina, která je ideální na procházku na půl hodinky, jointíka a vymknutí kotníku. Okolí panuje majestátná hora Rombon o kterou se to taky pěkně řezalo. Pak jsme se jeli kouknout na vjezd do štoly, kterou byly v počátečních fázích války dopravování lidé i matroš k Soče. Je to v Logu pod Mangartom. Na místním vojnském pokopališči je pomník od sochaře Ladislava Kofránka z Prahy. Udajně je to nejhezčí pomník na Sočské frontě, mně však jako hezčí po mník jevila okovaná podrážka na Batognici, kterou tam stratil jakýsi voják a ležela tam víc jak devadesát let). Po procházce po hřbitově jsme pokračovali k Tolminu, kde jsme navštívili zachvané a zrekonstruované zákopy po "našich". Je to několik krytů a kaveren, pozorovatelna, dělostřelecké postavení, důstojnický barák, zbytky lanovky... Pěkný místečko i když se smutnou historií.
Poté následoval zmíněný"frírajdek" k vodopádu, který nemá jméno, nevede k němu cesta a je proto krásnější než ty jiné. Jak jsem už výše zmínil, při pádu z jednoho balvanu v řečišti jsem rozložil můj Olympus na prvočinitele, rozbil i displej a pak jsem nasranej vykouřil brko a tři startky. Vodopád byl krásnej, ganja fungovala a tak jsme se vrátili s úsměvem na tváři k autu. Pokračovali jsme kousek za Kobarid (Cafreit, Caporetto). Spali jsme nedaleko Napoleonova mostu(nového, starý letěl do luftu, když taloši porušili neutralitru a hnali austriáky do hor. Naše nocležiště byla malá loučka u řeky s Toi-Toi budkami (napočest pravicových extremistů jsme je nazvali Oi- Oi budky-hajzl jako hajzl). Na tábořišti byl jakýsi hliníkový totém se záhadným nápisem-NO CAMPING. Jelikož nejsme až tolik jazykově zběhlí, usoudili jsme, že je to nejspíš jméno místní trampské osady. Večer popíjení pivka u soči, z dál ky zvony italské kostnice, měsíc velkej jako pivní podtácek a příjezd hlučných německých vodáků. Trochu je možná překvapil můj pozdrav "Achtung russische panzer". Otočili se všichni. Pak začali koverzovat. Já česko anglicky povídal, že jsem taky vodák a Soča, že je pro mně jen volej. Oni mi německy odpovídali, že český pivo je moc dobrý a že už jedou domů do říše. Tak se spakovali a my jsme se přikryli hvězdama a šli spát.
Ráno proběhla očista v řece, pak jsme namasírovali svaly a vyjeli autem na planinu "Kuhinja". Odtud jsme koukali na vrchol našeho dnešního cíle-Krn(pro italy Monte Nero). 2245 m vysoký vrchol vypadal tak daleko, že jsem hned navrhl vysrat se nato, že už na to nemáme věk. Kecama o tatranskejch orlech jsme se ukecali, sbalili baťůžky s vodou, slivkou, ganjou a rohlíkama a vyrazili nahoru. Po prvních 200metrech jsem dostal výškovou nemoc a mé plíce dlouholetého kuřáka začali silně protestovat proti únavě a čistýmu zvuku. Nebdu to prodlužovat. Převýšení 1200metrů, skály, mulattieery vybudované italy za války. Pot ze mně tekl proudem a supy nad námi kroužili (taky jsem nevěřil, že tam žijou). Po třech hodinách nenáročného, leč zdlouhavého výstupu (tak trasu popisují horští průvodci) jsme se doplazili k chatě. Rychlá sváča, kafe a pak už je to jen kousek na vrchol. Všude se už válí střepiny, ostnáč a občas i kosti. Z vrcholu někdy bývá překrásný kruhový výhled (bývá když nejsou mraky, ty jsou skoro furt). Když jsem si představil, že se tu bojovalo a žilo v zimě, člověk tahal mašinkvér a na sobě měl jen kabát ze sukna a v sobě jen hlad a žízeň. Brrrr, zas tak pěkný se mi to tu najednou nezdálo. Pomalu jsme sestoupili do sedla, kde je pomník z granátu a lafeta italského děla. Ideální místo na brčko a pak hurá po schodech na Batognici(schody do skály tesali a z betonu dělali Italové-vedou po okrajích skal, kde se motá hlava i nám, kteří závratě nemají. Tento táhlý kopec byl svědkem několikaměsíčních bojů na zemi i v podzemí. Tečku za vším udělali Rakušáci, kteří ukradli Italům 4100kg trhaviny a vyhodili kus kopce do luftu. Stopy výbuchů jsou patrné dodnes, stejně jako narazíta na spoustu kaveren. Všude se válí železo. Už mně vůbec nemrzí, že jsem netáhl detektor. Tady by to řvalo furt a kopat by se nedalo.
Z Batognice jsme začali setupovat do údolí k autu. Sestup byl krásný, zvláště když se šlo kameným údolím, ja říkal kamarád-všude vůkol skály, ptáci, čistý vzduch a šrapnely. Zastavili jsme u jezera na Lužnici (asi se jmenuje podle toho, že taky vůbec neteče). Pak jsme se pořád jen kochali výhledama, přes planinu plnou krav (zabírá na ně známé: Jitko, krávo! ) jsme se vraceli ke káře, začalo pršet a stmívat se. K autu jsme došli až večer, nohy jeko konve, plíce jako zvon a v tvářích mrtvolnou bledost.

A to je konec prvního dílu pohádky-Dobrou noc děti, pokračování příště...