Patnáctý stříbrňák

Ještě jedna vzpomínka na předloňský podzim. Nevím, jestli to znáte, ale jedeme na mince a kopneme válku. Jedeme na válku a kopeme všechno možné, jen ne něco z války. Ten den jsme jeli na sudeťáka. Jednoho už jsme zjara našli, takže jsme to chtěli zopáknout. Přijedeme do podhorské vesnice, vyjedeme k nádraží, kde zaparkujeme a vzhůru přes koleje do lesa. Hned zkraje nacházíme přerytý smeťáček s železem na povrchu a dostavilo se tušení, že už zde asi někdo řádil. Po hodině máme jasno a přechází nás veškeré nadšení a chuť. Je tu čisto až na jeden prvorepublikový padesátník. Zapálím si osobáčka, vypínám pětasedmu a mizím z lesa nejkratší cestou. Po překonání kolejiště a následujícího náspu jsem stanul na okraji louky nad vesnicí. Koukám dolů do údolí a najednou se mne zmocnil takový zvláštní pocit. Naposled jsem ho zažil, když jsem se rozhlížel z kopce po lese a chvilku na to pak na  šel svůj desátý stříbrňák. Z euforie mne probral kamarád vynořivší se z křoví pod náspem. Ptám se ho, jestli ví, co bych chtěl někdy najít a po vrtění hlavou mu říkám, že jsem ještě během jednoho hledání nenašel dva stříbrné. Típnu brko, zapnu mašinu a jdeme na to.
Louka notně překvapila. Na rozdíl od totálně prohrabanýho lesa byla netknutá. Během hoďky jsme měli tolik různých mincí (i eura :-D ), co máme jindy za týden. A nejenom mincí... A tak jdu, mávám jak o život, neb večer se blíží a najednou to zvláštní škvrkání. Vyreju drn a hurá, je to stříbrňák. Sice další Frantík, ale nevadí, potěší stejně jako pražák. Kamarád gratuluje a mává o to více. Pokračování u dalšího kousku.
Nonferrouz