Po stopách dřívější pitné vody

Voda, pitná voda. Běžná věc. Ale je to velmi strategická surovina. Bez jídla vydrží člověk asi čtyřicet dní, ale bez vody jen čtyři. Nyní otočíte koutkem a voda teče. Když je něčeho dostatek, nikdo si toho neváží. Dříve musely stačit na pitnou vodu studny.

Před třiceti roky v Tachově při výstavbě mateřské školky v Pošumavské stavbaři narazili na starou studnu, která měla přes dva metry v průměru.

Při jejím průzkumu jsme zjistili, že studna má hloubku 35 metrů a 28 metrů má sloupec vody. Od šesti metrů byla studna vysekaná ve skále. Na dně byla jen stavební suť. Dnes po studni není ani památky.

Později ve středověku se do kašen v Tachově přiváděla voda dřevěným potrubím z jímacích studní. Jedna taková jímací studna se nalézá ve skále pod Komerční bankou ve vysekané chodbě. Na dně této chodby je pod vodou dřevěné potrubí. Vede pod nasypanou hráz, kde se hromadila voda. Dřevěným potrubím tekla do kašny na tzv. Husím plácku.

Bývalý Husí plácek. Červeně je označené místo, kde stávala kašna. Všechny budovy na tomto starém snímku jsou pryč. Rovněž zmizely i studny.

V nádherném místě ve Světcích u Tachova je starý klášter, dnes je v něm Střední průmyslová škola.

V lese za tímto klášterem jsem asi před dvaceti roky našel zajímavé kroužky.

Zjistil jsem, že pochází ze starého dřevěného potrubí. Sloužily ke spojení provrtaných borovicových kmenů, kterými se přiváděla pitná voda do kláštera. Staré dřevěné potrubí bylo vykopané (proto se pod svahem nacházely jeho spojovací kroužky) a nahrazeno nějakým novým.

Při hledání kudy potrubí vede mne virgule přivedla k této malé budově (snad kaple Sv. Kříže) u kláštera. Před ní mohla stát kašna.

Na druhou stranu mne virgule dovedla ke dvěma asi 400 metrů vzdáleným litinovým domečkům, podobným k uzavírání vody před domem. Na jednom bylo napsáno „Stadt Tachau“ a nápis na druhém vzdáleném asi 30 metrů od prvního jsem nečetl. Tehdy tam před dvaceti roky můj průzkum skončil. Nedávno jsem se po dlouhé době k hledání začátku vodovodního potrubí vrátil.

Virgule mne vedla po potrubí a detektorem jsem hledal v zarostlém terénu kdysi nalezené litinové domečky. Najít litinový domeček s nápisem „Stadt Tachau“ se mi ani po důkladném průzkumu nepodařilo. Pod mechem jsem našel jen ten druhý s nápisem „A. NIKLAS – TEPLITZ“. Tento nápis mi umožnil na internetu zjistit, že Adolf Niklas z Teplic začátkem roku 1900 budoval vodovody po celém tehdejším Rakousku-Uhersku.

S kamarádem jsme se rozhodli podívat na to, z čeho je potrubí udělané a proč je tam uzávěr. Po odkopání litinového domečku bylo vidět, že je volně nasunut na tyč uzávěru a víčko drží na zajišťovací tyčce. Zjistili jsme, že dřevěné potrubí bylo nahrazeno litinovým o průměru asi 50 mm a že je na povrchu v dobrém stavu. Uzavírací šoupě bylo na odbočce. Výkop jsme důkladně srovnali, vrstvou listí a větvemi ještě zamaskovali.

S virgulí jsme po potrubí pokračovali dál a skončili ve vzdálenosti 530 metrů od kláštera. Dál nás nepustil silně zarostlý terén v údolí. Údolí jsme obešli a pod protějším svahem jsme našli tři jímací studny. První studna měla v průměru asi jeden metr.

Hluboká byla asi čtyři metry a na dně byly vidět dvě trubky.

Druhá studna byla opatřena litinovým poklopem. Ten byl uzamčen ze dvou stran silnými zámky.

Třetí jímací studna také s litinovým poklopem byla odemčená. Na litinovém poklopu bylo už známé jméno firmy, která tuto jímací studnu dělala.

Kamarád Jirka, který je o polovičku lehčí než já, vlezl dovnitř a udělal tam nádherné snímky vnitřku sběrné jímací studny.

Sací koš byl na samém začátku litinového potrubí. Tím košem proudila voda do budovy kláštera a také do nedaleké jízdárny.

Tuto jízdárnu v roce 1862 nechal postavit kníže Windischgrätz. Jízdárně ještě na začátku tohoto století hrozila demolice. Díky rozumným lidem byla zachráněna.

Určitě by bylo dobré také chránit jakékoliv zařízení, které zajišťovalo lidem pitnou vodu. Ne jenom jako historickou památku, ale nevíme, kdy pitnou vodu budeme nutně potřebovat.
V průzkumu budeme pokračovat, až mráz spálí kopřivy.
Nixe