Podkovy tažných volů a krav

Doklady o použití skotu jako tažných zvířat jsou známy z Evropy a Asie přibližně z doby třetího tisíciletí před naším letopočtem. Kůň byl používán spíše ve vojenství a jeho použití při zemědělských pracích v 11.století, díky rozšíření zápřahu do chomoutu nebo šlí, je z tohoto pohledu nedávnou aktivitou. Také se zprvu používal k tahání vozů než oradla a následně k branám než k pluhu. Přesto kování kopyt koní a paznehtů skotu se počítá zhruba od této doby a okovaný kůň byl považován za koně tažného.
První písemné svědectví o kování tažných volů nám podává v 11.století středověký benediktinský mnich a jeden z kronikářů první křížové výpravy Guibert De Nugent. Ten zmiňuje vesničany, kteří podkovávali své voly jako koně. Někdy se uvádí, že důvody podkování koní a skotu byly částečně rozdílné. Zatímco u koní použitím podkovy s ozubem a tím přizvednutím patkové části kopyta se docílilo větší síly v tahu, u skotu byly podkovy spíše potřebné pro pohyb po nově vznikajících kamenitých cestách při přepravě zboží a materiálu.
Použití skotu nebo koní v zemědělství a přepravě v různých dobách a i v různých zemích mělo svůj specifický vývoj. Bylo odvislé od velikosti obhospodařovaných polí jednotlivými statky, od majetnosti hospodářů a vývoje struktury a povrchu cest. U koně byla větší výhoda v jeho vytrvalosti, síle a rychlosti, kdy se vyrovnal dvěma volům, také ve větší flexibilitě, ale náklady na ustájení a krmivo, třeba i během zimních měsíců, aby se udržel v kondici, byly nesrovnatelně vyšší. Také pořízení koňského postroje bylo nákladnější než u postrojů tažných volů. Právě díky malým nákladům tažní voli všeobecně převládali v zemědělství a dopravě zhruba do prvé poloviny 18. století. Z raného novověku se dochovaly i přímé doklady o jejich práci v lomech, kde převáželi materiál. Tam se také zachovaly i otisky jejich kopyt s podkovami. Máme tak obrázek o tom, jak byli kováni.
Jaké množství tažných volů bylo používáno například v našich zemích, si můžeme dohledat v historii jednotlivých obcí, kde mohou být podle oblastí značné rozdíly. Uvedu příklad z naší obce. V době předbělohorské byl u nás obvyklým tažným zvířetem větších zemědělců kůň. U menších zemědělců to byl lacinější a méně náročnější vůl. Po třicetileté válce a zchudnutí obyvatelstva se stává tažným zvířetem u většiny zemědělců vůl. Odtud název větší části zemědělců - volaři. Dále se dočteme, že po tažných volech byla čilá poptávka až do poloviny 19. století a výskyt dvou párů tažných volů na statku bylo běžnou zvyklostí. Sami si tažná zvířata odchovávali, nebo se za jejich nákupem vypravovali do Uher nebo Haliče. Dostáváme se však do zlomového bodu, kdy neustálým drobením rozlohy polí u jednotlivých usedlostí si už určitá skupina malozemědělců ani tažné voly dovolit nemohla. A tak je tu zpráva z roku 1832, ve které se praví, že gruntovníkům a domkařům nezbylo, než použít k tahu vlastní krávy. Tedy nastala doba kování krav.
Skot si, na rozdíl od koně, nenechá zvednout nohu, proto je třeba zvolit jiný způsob úpravy kopyt. Používaly se různé boxy, v některých zemích se koval hovězí dobytek po povalení na zem, nebo se mu lanem kovaná noha zafixovala přizvednutá. Podkovy se, na rozdíl od koní, přibíjejí za studena a vedení hřebu musí být velmi přesné kvůli odlišné stavbě paznehtu. Také se v historii, dávné i nedávné, nekovaly všechny paznehty. Například bylo obvyklé kování jen těch vnějších na všech nebo jen na předních končetinách. Pro tažný skot, který se při své práci pohyboval po štěrkových cestách, se zase někdy používaly podkovy ne půlené, ale celistvé.
Podkovy skotu neprošly takovým vývojem, jako podkovy koní a proto je jejich datace velice složitá, ne-li nemožná bez specifických nálezových okolností. Vždyť některé typy se vyráběly a mnohdy ještě vyrábějí v nezměněné podobě i několik stovek let. Nepomůže nám ani datování odvozené od specifik podkovy koňské, tedy rýha, vlnovitý okraj nebo tvar, počet a umístění otvorů. Paznehty jednotlivých zvířat bývají navíc natolik odlišné, že jen těžko určujeme, která noha nebo dokonce pazneht byl nalezenou podkovou podkován. Neulehčuje nám to ani rozdíl tvaru předního a zadního paznehtu, protože tyto odlišnosti většinou vynikly až u průmyslově vyráběných podkov. Přední kopyto skotu je více zakulaceno a tím odlišné od špičatějšího zadního. Někteří autoři uvádějí, že rozdíl je dán i použitím krycího pásku plechu, který ovine špici paznehtu a to v tom, že tímto byly vybaveny v dávnějších dobách jen podkovy velkých tažných volů, zatímco u krav a mladých volků se nevyskytoval. Také síla podkovy, z důvodu vysoké ceny železa, byla u starších podkov menší. Příliš velké rozdíly v tvaru a provedení historických podkov tažného skotu napříč Evropou nejsou. Možná je to dáno specifickým postavením kovářů té doby, jež provozovali povolání, které jim dovolovalo získávat zkušenosti i v jiných zemích.
Dnes je kování skotu už jen okrajovou záležitostí některých zemí a u nás se prakticky nevyskytuje.
ROSSY