Pohádka nejen o náhodě

Tak se nám tu objevili pohádky. Dám tedy k lepšímu taky jednu. Pěkně se posaďte a poslouchejte. Bylo nebylo, jedné slunné soboty, vyrazil tovaryš cechu mrcasnického na známý tajuplný kopec s hradem, aby tam po rozličných pokladech pátral. Jaké však bylo jeho překvapení, když nikoliv on našel, nýbrž byl sám nalezen. Nalezen, ba přímo přistižen při činu. A to nikým menším, než nemalou družinou archeologů!
Měl v té chvíli totiž smůlu převelikou, protože družina tato, dva tucty čítající, rozhodla se právě soboty této, stejná tajuplná místa navštíviti, maje nedaleko svůj sněm.
Tovaryš, zaskočen přesilou nečekanou, ke lsti se uchýlil a archeologům se snažil namluvit, že zde, na hradě propadlém, po věcech německých pátrá. Protože jeho andělé strážní nad ním přesto bděli, smůly příděl byl vyčerpán a štěstí nečekané jej navštívilo. Ta družina archeologů byla z většiny amatérská a i těch pár profesionálů krvelačných nebylo. Ba i jisté příznivé pochopení pro tovaryše družina projevila, přiznávaje se k stejnému mrcasnicí mávání.
Zde by pohádka naše skončiti mohla. Protože se ale popravdě tuto sobotu na vrchu Landeku udála a já o ní zpraven byl přítelem důvěryhodným, několik dovětků připojím.
Náš kolega měl opravdu štěstí v neštěstí, protože Česká archeologická společnost, jejíž schůze byla ten den v Ostravě, je prý rozhádaná z důvodu návrhu nového památkového zákona (sic! ). Do Ostravy prý proto nepřijeli ti profesionálové, kterým nejsme po chuti nejen my mrcasníci, ale i jejich kolegové-amatéři. Těm se taky nelíbí navrhovaná podoba zákona, protože by i je v jejich amatérském bádání postihovala. I mezi amatéry je část silně proti detektorům, část je pro a detektor i vlastní, chtějí jen nějaká rozumná pravidla.
Z těch, co se po schůzování vypravili na Landek na exkurzi, byli prý ti smířlivější v převaze a ti militantnější zůstali v menšině pasivní.
Kamarád se mohl uchechtat při představě, jak si chudáka mohli vychutnat, kdyby s nimi nahoru šli i nějací policisté, kteří jsou jako amatéři taky členy té jejich společnosti. Asi by kolegovi nebylo veselo při pohledu na služební průkaz. Já bych ani tak stejný zážitek absolvovat nechtěl. Na tom vyprávění mě zaujala ještě jedna věc. Teprve díky tomuto setkání a následné diskusi se prý totiž ukázalo, kolik archeologů detektor taky používá. A nejen amatéři! Do té doby se o detektorech báli mluvit i mezi sebou. Na rozdíl od nás to ale mají jako doplněk k jiným způsobům vyhledávání. On pazourek nebo keramiku detektorem nenajdeš.
Pokud tedy teď vím, až na část spíše starších profesionálů a několika „nejzásadovějších“ amatérů, nejsou všichni archeologové úplně proti detektorům. Co jim ale vadí všem, to je „vyrabování“ některých lokalit před tím, než je stihnou vůbec probádat a popsat. A taky kšeftování s nálezy. Amatérům potom taky to, že kvůli „divokým“(*) detektorářům hrozí i jim téměř zákaz činnosti.
(*Chtěl jsem vysvětlit, co je podle nich „divoký“ detektorář – je to prý takový, kterému jde jen o nálezy, vše okolo historie ho zajímá jen jako zdroj informací o dalších nalezištích; je mu jedno, jestli už byla lokalita prozkoumána profesionálně a jestli neničí jediné informace; nálezy má jen pro sebe, neví ani co a kde našel; bez ohledu na důležitost některých nálezů nikoho neinformuje; vyhazuje to, co není atraktivní; každý kdo s nálezy kšeftuje, atd. Vybral jsem snad to hlavní. Za nepřijatelné považuje hlavně kopání na středověkých tvrzích, které ještě nikdo nezkoumal a na všech pravěkých hradištích. )
Úplně se asi nedokážeme shodnout nikdy, ale teď už nevidím nějakou dohodu a koexistenci za tak docela nemožnou. Každopádně to stojí za zamyšlení.
Mrcasu zdar, pěkné nálezy a ať vás nikdo nenačapá, tak jako toho tovaryše z pohádky.
Pytlík