Pražské mosty

V srpnu 1965 se přehnala nad Prahou vichřice. Silný vichr, kromě jiných škod, srazil také několik starých osvětlovacích sloupů, které od roku 1908 zdobily most Svatopluka Čecha. Pracovník odpovědný za veřejné osvětlení proto rozhodl zbylé sloupy sešrotovat a nahradit výbojkovým osvětlením, což se také stalo. Na starém a zdobeném mostě ovšem vypadaly asi jako mrakodrap v žitném poli. Architekt hl. města Prahy proto rozhodl, že se musí staré osvětlení na most vrátit.
Protože ale původní sloupy už neexistovaly, nebylo podle čeho jejich repliky vyrobit. Někdo si ale povšiml, že masivní zábradlí na mostě je v jednom místě prohnuto, a že to mohl udělat jeden z padajících sloupů, a že třeba skončil pod hladinou. A tak nás vedoucí Elektropodniku poprosil, zda bychom se tam nemohli ponořit a pokud jej objevíme, pomoci při jeho vyzdvižení. Ve Vltavě bývá viditelnost tak do půl metru, a tak se nám do toho moc nechtělo, ale nakonec pod pohrůžkou finanční odměny jsme souhlasili. Co bychom pro Matku měst neudělali, že?
Když se za mnou a Mílou zavřela hladina, byli jsme pojednou v jiném světě, než jaký jsme znali z přehrad či zatopených lomů. Světlo našich svítilen jen těžko proniklo nahnědlou vodou a na dně jsme viděli, jak mírný proud pohybuje jakýmisi neznámými rostlinami. Pak najednou Míla našel něco, co vypadalo jako soubojové pistole s dlouhou hlavní. Byla sice značně porostlá vltavskými nánosy, ale lučík a spoušť byly jasně rozpoznatelné. Na břehu dohlíželi na pořádek příslušníci Veřejné bezpečnosti a věděli jsme, že by ji Mílovi hned odebrali. V té době totiž vlastnit byť jen náznak pistole mohlo být kvalifikováno jako trestní čin. A tak šla s obtížemi pod neoprén. Když moje svítilna nahmatala jakousi rouru, měl jsem pochybnosti, zda tak vypadá hledaný sloup. Spíše to připomínalo pancéřovou pěst. A hned vedle ležela další. Když jsem je přelezl, světelný kužel vyloupl z temnot černé kožené pouzdro od pistole. Ta vězela uvnitř a byl to známý německý revolver Walther P-38. pouzdro jsem zahodil a revolver mi na neoprénu vytvořil nevzhlednou bouli. A to byl okamžik, který zcela změnil náš pohled na potápění ve špinavé Vltavě.
Najednou jsme si uvědomili, že svou neprůhlednou vodou přímo zve k odhození věcí, jež mají být pohřbeny navždy. Zdobený vršek sloupu jsme pak skutečně našli a podle něj pak odborníci zhotovili kopie z bronzu, které osvětlují most dodnes. V té době ponoření do Vltavy v Praze bylo možné jen s povolením Poříčního oddílu Veřejné bezpečnosti neboli policie. Kdyby nás tam načapali bez povolení, mohli jsme z toho mít značné nepříjemnosti. Tak jako se nesměla fotografovat nádraží, tak také mosty byly považovány za strategické objekty, kam by západní diverzanti mohli umístit nálože, aby tak zpomalili náš rozběh k socialismu. Jít se tam tedy ponořit bez povolení a tedy bez kontroly mohlo být vykládáno také tak, že kdovíco tam připravujeme za sabotáž. Kdybychom jim řekli pravdu, že tam jdeme jenom sbírat pistole, dopadli bychom asi stejně. Hledali jsme tedy nějaké důvody, které by nám umožnily vklouznout opět pod hladinu. Upozornily jsme je tedy na pancéřové pěsti, a tak jsme je šli posléze pro jejich pyrotechniky lovit.
Byla z toho divadelní akce, přizvali televizi, hasiče i novináře. Nikdo z nich ale netušil, že skutečný důvod, proč se hrneme pod hladinu, nejsou pancéřové pěsti, které nám mohli být ukradeny, ale touha objevit další zajímavé nálezy. Na opasku už jsme měli brašny s několika malými bójkami, ale opět hlavním důvodem brašen bylo, že mohli pohodlně ukrýt nalezené předměty. Oficiálně jsme ten den našli pouze čtyři pancéřové pěsti, které pak byly za Prahou odpáleny. Naše brašny ale hovořily o něčem jiném. Vynesly na vzduch další dvě pistole a důstojnický kordík zbraní SS. Na dně jsme „přehlédli“ dalších 15 pancéřových pěstí. Ty jsme pak vyzvedli o pár měsíců později, když jsme je „náhodou“ objevili při hledání fotoaparátu. A brašny se opět vyznamenaly. Protože za války bylo v právnické fakultě u vjezdu na Čechův most velitelství zbraní SS, bylo jen pochopitelné, že při likvidaci zbraní tam nalezených naházeli všechno do přilehlé Vltavy. Našli jsme i několik pušek a lehký kulomet, jež se do brašen nevešly, a tak jsme je opřeli o pilíře mostu s tím, že si je jednou třeba budeme moci vyzvednout. Na hladinu jsme vynesli i secesní pokladničku a malou lucernu.
V Praze vede přes Vltavu asi 15 mostů, a pokud jsme tedy prohlédli neúplně okolí jen jednoho a našli zajímavé věci, co asi skrývají ostatní? Zvědavost byla příliš silná na to, abychom to vzdali. Hrozba ze strany policie sice trvala stále, ale pravděpodobnost, že by se příslušníci VB motali kolem mostů (pokud se tam nic nedělo), byla malá. Bylo třeba vklouznout do vody tak, aby to neupoutalo pozornost náhodných chodců. Ti obvykle, když zahlédli potápěče, se začali houfovat, čekajíce na něco neobvyklého. V té době byli potápěči značně exotická sebranka, a tak se houf na břehu začal zvětšovat, což už by neuniklo pozornosti hlídek VB.
K potápění jsme si tedy vybírali dny, kdy pršelo, byla mlha nebo sněhová chumelenice a náhodní chodci nekoukali po okolí, ale spěchali ke svým televizorům. Zvláště vhodné bylo zimní období, kdy se viditelnost pod hladinou pohybovala až ke dvěma metrům. To jsme byli čtyři lovci a těžba úspěšně pokračovala. Když jsme „pracovali“ kolem Libeňského mostu, odpovídaly nálezy sociální struktuře přilehlých čtvrtí, kde bylo silnější pražské podsvětí. V hospodách IV. Cenové skupiny se dalo koupit „železo“ (ráže 9 mm) za 400 Kč. Mnoho věcí bylo zřejmě zahozeno na útěku, jako například ruličky mincí, občanské průkazy, zatížené dámské kabelky či polovina nové čs. Armádní pistole. Také celá šiška černé tlačenky nebo velký kožený kufr s neznámým obsahem. Na straně holešovického břehu pak hromada elektrických vrtaček, vybavení zubařské ordinace nebo letecké palubní přístroje zřejmě z nedaleké Mikrotechny. Nejbohatší na zbraně byl ale dnes už neexistující most Barikádníků. K pistolím a puškám přibývaly i samopaly a značné množství munice. Většina zbraní po vyčištění opět fungovala, ale vystřelit bych se z nich už neodvážil. Naše sbírky se pomalu začaly měnit na skladiště zbraní, a to už jsem začal mít obavy, že v případě prozrazení bych také mohl očumovat mříže vězení z té vnitřní strany. Zbraně jsem tedy postupně rozebral, zespodu jim provrtal nábojovou komoru a zavařil do ní kus oceli. Tím se pro sběratele – a doufal jsem, že i pro státního žalobce – se staly bezcennými.
Dnes, když přijedu do Prahy, koukám se zalíbením na mosty, co křižují Vltavu. Přinesly nám skutečně vzrušující ponory, ať už jsme objevovali, nebo podmínkami, za kterých jsme své objevy uskutečňovali. Vím, že to, co jsme vylovili, je jen nepatrná část toho, co tam dosud zůstalo. Věnovali jsme se pouze čtyřem mostům, zbývajících 11, stejně jako kilometry nábřeží mezi nimi, zůstalo našimi prackami nedotčeno. Doba, která uplynula mezi odhozením většiny zbraní a naším výlovem, byla zhruba 23 let a stupeň koroze nebyl ještě tak pokročilý. Dnes je tomu už více než 59 let, a tak je silná pravděpodobnost, že ty, co tam všude ještě zůstaly, už ztratily svou podobu a splynuly s vltavským dnem.

Převzato z časopisu: Dobrá voda
Napsal: Petr Katz
Foto: Petr Katz