Příběh „All American“

Schopnost létajících pevností – Boeingů B-17 Flying Fortress, pokračovat letu přes neuvěřitelné poškození se stala legendou. Na rozdíl od legend tak, jak je chápeme, tj. příběhů založených jen částečně na pravdivé události, jejíž příčiny a následky jsou silně nadsazeny, je odolnost Fortressů doložena desítkami případů. Fortressy se vracely na základny s poškozeními, která by pro většinu ostatních typů letounů znamenala neodvratný konec. Mezi takovéto případy patří i příběh B-17F výrobního čísla 41-24406 nazvané „All American“ a patřící 12. letecké armádě USAAF.
Tento Fortress opustil linku firmy Boeing na konci června 1942 a byl přidělen 92. bombardovací skupině, s niž přeletěl do Anglie k 8. letecké armádě. 24. srpna 1942 jej převzala 97. bombardovací skupina a zařadila ke 414. bombardovací peruti. Do pilotního sedadla zasedl poručík Kendrick R. Bragg, jehož posádka se dohodla na pojmenování letounu „All American“ a nechala si je namalovat na levou stranu přídě. Po několika operačních letech nad Evropu z Anglie přišel rozkaz, na jehož základě 97. skupina přešla do podřízenosti 12. letecké armády. 20. listopadu odletěl „All American“ přes Gibraltar do severní Afriky, kde se 8. listopadu vylodili Spojenci v operaci Torch. První základnou letounu se stalo Tafaraoui, z něhož na vánoce 1942 přelétla 97. skupina společně s 301. na základnu Biskra. Obě skupiny se stal součástí právě formovaného 5. bombardovacího wingu a většina jejich denních i nočních operací směřovala proti Bizertě nebo Tunisu. Na posledně jmenovaný cíl byly obě skupiny instruovány i 1. února 1943. „All Americann“ určený původně jako „spare“ (náhradní letoun) 414. perutě se zařadil na místo pro závadu odpadnuvšího wingmana vedoucího 340. perutě, která toho dne letěla v čele 97. skupiny. Fortressy měly bombardovat doky a lodě v přístavu hlavního města Tuniska. 301. skupina se odchýlila z plánovaného kurzu a sní i celý stíhací doprovod. 97. pokračovala tak, jak byla instruována při briefingu, ve 13.13 hod. odhodila bomby a zamířila zpět na základnu. Krátce po opuštění cíle předlétly 97. skupinu mimo dostřel jejich palubních kulometů dva Messerschmitty Bf-109 z celkem 33 Bf-109 a Fw-190, které odstartovaly proti bombardérům. V dostatečné vzdálenosti před formací 97. skupiny stodevítky obrátily o 180° a zaútočily proti Fortressům čelně. Vedoucí Bf-109 zamířil proti velitelskému B-17, v jehož sedadle druhého pilota seděl velitel 340. perutě. Zásahy ze zbraní stodevítky znamenaly okamžitý konec vedoucího Fortressu, který zamířil kolmo k zemi. V několikavteřinovém střetnutí však zaznamenali zásahy i střelci B-17, neboť za Messerschmitem se táhl pruh kouře a jeho pilot nadporučík Meimberg z 1/JG53 byl nucen hořící stroj opustil padákem s popáleninami a dalšími zraněními.
Nyní, ve 13.25 hod. přišla řada na „All American“, proti němuž zaútočil druhý Bf-109 pilotovaný rotmistrem Pacziou ze 6/JG53. Těm z posádky, kteří viděli směrem kupředu se zdálo, že závratnou rychlostí se blížící stíhačka má křídla v jednom ohni, tak se jim jevila palba ze zbraní Bf-109. Ve vzdálenosti asi tří set metrů, v okamžiku, kdy pilot Messerschmitu prováděl půlvýkrut, aby proletěl pod Fortressem, byl zřejmě těžce zraněn nebo zabit palbou některého z palubních střelců a manévr nedokončil. Pilot Fortressu por. Bragg se prudkým potlačením snažil zabránit kolizi se stíhačkou, ale při vzájemné rychlosti přesahující 800 km/hod. nebyla šance, aby těžký bombardér zareagoval.
Neovladatelný Bf-109 prolétl těsně nad přídí „All American“ a zaryl se křídlem do zadní části trupu nad bočním střelištěm. Doslova rozpáral oba boky trupu, urazil levou polovinu výškovky a jeho trosky se v plamenech zřítily k zemi. Náraz Bf-109, který otřásl bombardérem, cítili všichni členové posádky, ale ani zadní střelec, kolem jehož kabiny prolétly trosky, neměl představu o poškození letounu.
Celá záď „All American“ držela na několika podélnících a pásu plechu na dně trupu. Podle svědectví pilota, který okamžitě-protože se letové vlastnosti bombardéru příliš nezhoršily, vyrazil na obhlídku, z prostoru radiooperátora a ze hřbetní střelecké věže, bylo vidět jak se směrovka volně během letu vychylovala až o 45 cm na obě strany trupu. Jako zázrakem nezraněný zadní střelec přelezl ze svého téměř odříznutého stanoviště do trupu, který nabízel alespoň prozatím relativní bezpečí. Velitel svolal posádku do kabiny radiooperátora, aby rozhodla zda zůstat s letounem, nebo jej opustit padáky. Přes nebezpečí, že po ulomení zádě nebude možno z neovladatelné přední části vyskočit, se posádka rozhodla zůstat a pokračovat na základnu. Hrozivé poškození kupodivu neubralo příliš na ovladatelnosti a pilot několikrát opatrně zkusil ve výšce simulovat přistávací manévr. Ve výšce 600 metrů nad základnou posádka znovu zvažovala, zda vyskočit nebo přistát s letounem. Byla zvolena druhá alternativa a po uvolnění dráhy letiště zahájil „All American“ pozvolný sestup, na jehož konci bylo perfektní přistání i bez záďového podvozkového kola. Ambulance i hasiči řítící se k místu, kde „All American“ zastavil, zůstali bez práce. Trup letounu se zlomil až pod několika zvědavci, kteří zevnitř prohlíželi poškození.
Ani toto poškození neznamenalo konec B-17.Opravárenská služba v Biskře zadní část trupu oddělila a nahradila ji jinou, vybranou na vrakovišti základny. Po třech měsících oprav byl zkompletovaný stroj přidělen ke 353. peruti 301. bombardovací skupiny. S ní pětkrát odstartoval na operační let, ale dvakrát se kvůli závadám předčasně vrátil. Pátou operací u 301., 15. května 1943 skončila bojová kariéra „All American“. Těchto pět akcí prokázalo, že letové vlastnosti „složeného“ Fortressu jsou horší než sériového, a že pro bojové operace je již nevhodný. „All American“ byl tedy odstrojen, opravárenská jednotka vymontovala střelecké věže, zbraně a pancéřování, ale přesto byl stále pomalejší, než běžné bojové Fortressy. Poté ještě celých deset měsíců sloužil jako“děvče pro všechno“ a až v březnu 1945 byl sešrotován.

Převzato z časopisu: Aero Revue číslo 51/1996