Příběh jednoho vojáka

Ahoj,
chtěl bych se s Vámi podělit o osud jednoho obyčejného člověka, jehož také pohltila Velká válka. Měl štěstí, válku přežil a mě se podařilo objevit památky po něm. Nemám představu, která z věcí které jsem našel je nejzajímavějjší, protože teprve jako celek mají skutečnou vypovídací hodnotu.
A jak to začalo? Jako většina z Vás rád prolézám staré půdy a domy, kam mne lidé pustí a dovolí mi vzít si to, co nepotřebují. Když kamarádka koupila starý stateček, byl jsem dohodnutý, že ho můžu prolézt. V domě samotném skoro nic nebylo, tak jsem se dostal na malou půdičku nad několika přístavky. A tam to bylo. Nejdřív jsem objevil starý album na pohledy a fotografie, rozpadlý a zaprášený, ale většina pohledů a fotek, naštěstí přežila. A tím jsem nalezl Václava Nehasila a jeho rodinu. V rozpadající se komodě, byly v jednom šuplíku lísky polní pošty, další pohledy a dokumenty. Bohužel tento šuplík přede mnou navštívil nezvaný host, nejspíš kuna a udělala si v korespondenci hnízdo. No zachránil jsem co se dalo a jak se dalo. Vidíte to na přiložených fotografiích. V šuplíku rozpadlého stolu jsem našel Karlův kříž, kerý obdržel. Také jsem objevil tozo kalendáříku, do kterého si heslovitě poznamenal svou vojenskou pouť. Mezi mnoha fotografiemi a lístky polní pošty, mne zaujal jeden předtíštěný lístek v několika jazycíh. Text zní " Jsem zdráv a daří se mě dobře", asi když vojáci neměli čas psát, mohli alespoň poslat rychle lístek, aby doma věděli, že je v pořádku. Také je zajímavá fotografie sestřeleného letadla, kde na zadní straně je napsáno, že toto je námi sestřelené letadlo. Václav Nehasil narukoval v roce 1916, prodělal výcvik u útočných jednotek - K. u. K. Sturmleherkurs. V té době poslal domů dve stejné fotografie, jsou to ty dvě nad sebou, každou poslal domů někomu jinému a je na nich vidět výbuch ručního granátu při pohledu z bunkru, jak píše na druhé straně. Vidíte různé zachovalosti, jeden byl v albu a druhý v šuplíku. Poté byl na frontě v Rumunsku, kde ho začal trápit zánět očí, kvůli kterému málem oslepl. Trápil ho až do konce války, byl v několika špitálech a nakonec skončil i ve velké vojenské nemocnici v Pardubicích. Mezitím, vždycky když to bylo lepší ho posílali na frontu. Z Pardubic ho v červnu 1918 odveleli někam do Uher, odkud se vrátil po skončení války domů. Jinak to není veselé čtení. Měl doma manželku a rodiče a mnoho lístků a dopisů je dost smutných, když píší jak jim moc chybí a jak je jim smutno, jaká je nouze o jídlo a že se sotva stáčí starat o pole a hospodářství. Lístků a pohledů se dochovalo tak 80%, zbytek byl prakticky zničen oním nevítaným obyvatelem šuplíku. Tak tohle je jeden zapomenutý osud, jakých byly tísíce. Snad vám přijde tak zajímavý jako mě.
Zdraví Vás Historik2