Příběh meče – pozvánka na výstavu

Do 20. září je v Městském muzeu v Čelákovicích otevřena výstava, která je v mnoha ohledech zcela výjimečná. Především vystavených artefaktem – jde o nález raně středověkého meče z Lázní Toušeně, který v našich zemích nemá analogii. A pak také velice zajímavou a přitažlivou dramaturgií výstavy, která umožňuje sledovat záchranu tohoto artefaktu a zároveň se dozvědět něco z jeho příběhu. Ten nám přiblíží archeolog Městského muzea v Čelákovicích Pavel Snítilý.

Nálezový stav


Do sbírek muzea byl v polovině prosince předán železný meč, nalezený při zemních pracích. Po prohlídce zbraně jsme s kolegy začali konat vše potřebné pro záchranu nálezu. Předměty vyrobené ze železa totiž podléhají bez příslušné konzervace poměrně rychlé zkáze. Artefakt, který se nám dostal do rukou, byl navíc ve velmi dobrém stavu. Abychom zajistili okamžitou odbornou péči, byl meč hned druhý den po předání do muzea převezen do laboratoří Archeologického ústavu v Praze, kde se ho ujal tým odborníků. Zároveň jsme oslovili kolegy, kteří se zabývají meči v různých obdobích středověku. Jak kolega Ing. Hošek, Ph. D. z Archeologického ústavu v Praze, tak Mgr. Košta z Národního muzea potvrdili náš předpoklad. Do našich rukou se dostala výjimečná zbraň z raného středověku. O významu nálezu svědčí i fakt, že meč nebyl vyroben v Čechách.

Očištění
Záchrana vzácného železného meče postoupila do další fáze - nastalo jeho očištění. Je nabíledni, že se nejedná o pouhé opláchnutí vodou pod kohoutkem v umyvadle a otření čepele. Očištění probíhá v laboratoři Archeologického ústavu v Praze a je to složitá činnost, při níž nejde zdaleka jen o vyčištění daného předmětu, ale také o jeho podrobné prozkoumání. Jinak řečeno, konzervátor meč nejen „zachrání“ pro další časy, ale poskytne o něm též zcela zásadní informace, základní kamínky do mozaiky obrazu příběhu čištěného předmětu.
Jelikož jde o dlouhý a komplikovaný proces, neobejdeme se bez několika odborných výrazů, snad ale text zůstane pro čtenáře srozumitelný. Na začátku je oplach v destilované vodě, sušení v sušící komoře a uložení meče do neprodyšně uzavřeného lůžka z polyethylenové pěny s protikorozním papírem a indikátorem vlhkosti. Po odstranění nečistot pomocí ethanolu a bavlněných tampónů přichází na řadu odebrání vzorků z organických zbytků, které se na meči v průběhu staletí zachovaly. Čepel je poté očištěna mechanicky mikrootryskem, jílec skalpelem pod mikroskopem. Zbývající korozní produkty přilnuté k tauzii (technika vykládání kovu vtepáním drátku či plošky jinobarevného kovu) jsou odstraněny též pod mikroskopem pomocí gumových bitů. Z  tauzie jsou vzaty vzorky, které jsou následně podrobeny důkladné prvkové analýze pro přesnou identifikaci materiálů a technologií užitých k tvorbě této výzdoby. Stejnou analýzou projdou i krůpěje roztaveného kovu zjištěné na hlavici meče…
Takto očištěná zbraň je dokumentována a připravena pro odstranění solí (tzv. desalinaci), které na ní stále ještě mohou být přítomny. Ochrana organických materiálů a plátované výzdoby je při tom zajištěna silnou vrstvou 50% roztoku akrylové pryskyřice v acetonu. Následuje samotné odsolení meče, jeho opláchnutí a po odstranění ochranného laku sušení v sušící komoře. Na závěr se na konzervovaný předmět nanese akrylová pryskyřice, mikrokrystalický vosk a provede se jeho konečná fotodokumentace.

Železo a ocel
O tom, jak kováři v raném středověku zpracovávali železo při výrobě mečů existuje poměrně rozsáhlá odborná literatura. Výrobní postupy jsou víceméně známé.
Každý meč se skládá z několika základních částí. Z čepele, „pracovní“ části zbraně, s hrotem, ze kterého po obou stranách vybíhá ostří. Střední část čepele v celé délce nebo v její podstatné části je obvykle prožlabena. Pro tento konstrukční prvek se velmi často používá termín „žlábek na krev“, slouží však spíše k celkovému odlehčení zbraně, než k odvedení životodárné tekutiny z těla protivníka. Čepel pokračovala trnem s navlečenou záštitou. Záštita (někdy také příčka) chránila šermířovu ruku před zbraní protivníka a zároveň umožňovala pevný a bezpečný úchop meče. Trn byl ukončen hlavicí. Ta sloužila mimo jiné jako protiváha čepele. Rukojeť meče mezi záštitou a hlavicí byla obalena vhodným materiálem. Obvyklá byla například kůže, používalo se však také dřevo, kost a mnoho dalších, i velmi dekorativních materiálů.
Meč byl především zbraní. Tedy nástrojem k účinné likvidaci protivníka. Této jeho primární funkci byla podřízena i konstrukce a použití materiálů odpovídajících vlastností. Meč musel být odolný, zachovávající svou ostrost a zároveň dostatečně pružný. Musel vydržet kontakt se zbrojí nepřítele nebo jeho zbraní a zároveň účinně vyřadit soupeře z boje. Těchto vlastností se dosahovalo zejména kombinací různých materiálů: železa a oceli (železo legované uhlíkem).
Při výrobě čepele našeho meče bylo využito jednoho ze způsobů, jak dosáhnout potřebných vlastností. Na základ čepele z měkčího železa jsou přikována ostří vyrobená z vysoce nauhličené oceli, celek byl pak zakalen. Výsledný výkovek byl odolný, pružný a zároveň bylo možné zbraň udržovat ostrou. Na první pohled složitá konstrukce vyžadovala od kováře zručnost a cit pro teplotu, měřenou v námi sledované době pouze zkušeností a odstínem barvy rozžhaveného kovu. Přes tyto, dnes těžko pochopitelné „primitivní“ podmínky při výrobě předmětů, na které byly kladeny vysoké nároky při jejich používání, se v raném středověku vyráběly velmi kvalitní zbraně. Zcela vyhovovaly tehdejšímu způsobu boje. Záštita a hlavice meče již tak náročná na kvalitu základního materiálu nebyla. O to více času a řemeslného umu však bylo těmto částem věnováno při výzdobě výjimečných zbraní. Meč, který je hlavním hrdinou našeho příběhu, výjimečnou zbraní bezesporu je.

Lesk a sláva
Meč měl svou primární funkci jako účinný prostředek k likvidaci protivníka. Již od dob prvních bronzových mečů mohylové kultury doby bronzové nesla tato zbraň také zásadní symbolický význam. Dnes bychom asi řekli, že „meč byl významným atributem sociálního postavení jeho držitele". V dobách ranného středověku byl meč velmi nákladnou zbraní. Méně majetní volili, nejen v našich zemích, spíše levnější alternativu, delší nože, kopí nebo jednoduché sekery. Meč si obvykle pořizovali jen „ti bohatí“. A ti nejbohatší si mohli dovolit i výzdobu svého meče odpovídající společenskému postavení své osoby.
Hrdina Příběhu meče není zbraní běžnou. Byl pravděpodobně vyroben pro někoho, kdo si to mohl dovolit. Zejména výzdoba zbraně nebyla jednoduchou a tehdy určitě ne levnou záležitostí. Je také možné, že náš meč nedorazil na místo nálezu spolu s původním majitelem, ale byl velmi vzácným darem nebo válečnou kořistí, která se až z dalekého severu dostala do Středních Čech.
Vlastní technologie tak zvané „pletencové výzdoby“ tauzováním spočívala ve využití rozdílných barev a vlastností různých kovů. Povrch hlavice a příčky meče byl pro výzdobu připraven příčně vedenými záseky. Na takto upravený povrch byly za studena natepány měděné, mosazné a stříbrné drátky tak, aby vytvořily zamýšlený vzor. V dalším kroku se zdobené dílce meče patrně nahřívaly a k základu již přilnuté drátky ze zmíněných kovů se opět vtepávaly. Dosáhlo se tím dobrého zarovnání povrchu a lepšího přilnutí. Plátovaná výzdoba kombinující stříbro, mosaz a měď je pro meče tohoto typu typická. Pokud jde o čepel, nebyla nalezena žádná značka ani nápis, které se jinak u těchto mečů hojně vyskytují.

Tradice osídlení
V pokračování Příběhu meče se tentokrát pozorněji rozhlédneme na místě jeho nálezu, neobvyklém zrovna tak, jako naše zbraň. Meč byl objeven koncem loňského roku na dně tehdy vypuštěné bývalé pískovny Malvíny v Lázních Toušeni. Tato lokalita s pomístním názvem Mezi Mosty vypadala v minulosti odlišně – v době, kdy tu byl meč ztracen (?), tedy nejspíše v desátém století po Kristu, teklo pod příkrým svahem ostrožny patrně jedno ze dvou labských ramen, tvořících zde ostrov (podobně jako ještě do třicátých let dvacátého století v Čelákovicích onehdy slavné České Grado). Archeologové tady odkryli stopy osídlení z doby bronzové, z doby železné i z raného novověku, nejcennějším nálezem je roku 1950 objevený bronzový meč z doby lidu mohylové kultury – naše zbraň tedy má svého předchůdce! Jméno lokality Mezi Mosty odráží fakt, že od šestnáctého do osmnáctého století tu stávaly dva dřevěné mosty, které v raném novověku vystřídaly starší přívoz, doložený v Toušeni již ve století třináctém. Je pravděpodobné, že přívoz zase nahradil původní brod, střežený slovanským hradištěm, rozkládajícím se na zmíněné ostrožně nad labským ramenem zřejmě od osmého do dvanáctého století po Kristu – tento prostor nese pomístní jméno Na Hradištku.
Slované tu ovšem měli své předchůdce – stopy zdejšího osídlení sahají prokazatelně do pátého tisíciletí před Kristem, k neolitické kultuře s vypíchanou keramikou (pro úplnost uveďme, že na jiné lokalitě v katastru Toušeně je doložena již přítomnost staršího lidu kultury s keramikou lineární). V eneolitu, kolem roku 3000 před Kristem, zde lid řivnáčské kultury vybudoval hrazené výšinné sídliště, chráněné mohutným, do podložní opukové skály vytesaným příkopem. Archeologický výzkum, vedený v letech 1975 – 1982 Jaroslavem Špačkem, zde mimo jiné odkryl s příkopem soudobé polozahloubené chaty a kostrové hroby.
Z mladší doby odhalil týž výzkum staroúnětické kostrové pohřebiště s více než desítkou hrobů vybavených keramickými milodary. Své obyvatele mělo Hradištko též v době bronzové (věteřovská a knovízská kultura) i v době železné (halštatské období). Vzácným, avšak obtížně časově zařaditelným, nálezem je zlatá záušnice. Také výše uvedené slovanské hradiště, ležící ve strategické poloze chráněné srázem k Labi, opevněním a bažinatým terénem, vydalo archeologům značné množství zajímavých nálezů, z nichž jako nejvýznamnější se doposud jevily železné ostruhy s háčky, zřejmě zde dokládající přítomnost příslušníků tehdejší vyšší vrstvy. Tento předpoklad pak nejspíše potvrzuje i objevení hlavního hrdiny našeho příběhu – vikinského meče z desátého století po Kristu.
Dodejme ještě, že slovanské hradiště v Toušeni bylo ve třináctém století nahrazeno kamenným hrádkem a vsí, ale to už je jiný příběh...

Dvojče z Maďarska
V roce 2002 byl do Čech na výstavu „Střed Evropy okolo roku 1000“ maďarskými kolegy zapůjčen meč, nalezený nedaleko Dunaje. Na výstavě jsem byl na Pražském hradě dvakrát. Byly zde vystaveny unikáty a v podstatě to nejcennější, co je dosud k období kolem roku 1000 ve středoevropských muzeích k dispozici. Včetně svatováclavské zbroje a meče… Meč, zapůjčený z muzea v Budapešti, jsem při svých návštěvách považoval za jeden z mnoha nádherných artefaktů, vystavených na této velmi povedené výstavě. Nikdy by mě nenapadlo, že se k této konkrétní zbrani po letech vrátím.
Po očištění meče z Toušeně jsme ve spolupráci s kolegy z Národního muzea a Archeologického ústavu v Praze začali hledat nejbližší analogie, tedy zbraně, které se našemu meči nejvíce podobají. Již na první pohled byla fotografie maďarského meče v katalogu z výstavy na Pražském hradě velmi podobná meči, nalezenému u nás. Využili jsme tedy toho, že naše kolegyně pochází z Maďarska. Katalin požádala o detailní nafocení meče uloženého v Nemzeti Múzeum v Budapešti a kolega Dr. László Révész prosbě velmi ochotně vyhověl. Díky této spolupráci máme k dispozici podrobnou fotodokumentaci meče, nalezeného na raně středověkém pohřebišti ve městě Szob, na levém břehu Dunaje (obr. č. 1). Meč byl součástí pohřební výbavy muže ve věku mezi 30 - 35 lety. Zemřelý byl uložen přibližně uprostřed pohřebiště (obr. č. 2, hrob číslo 21) a na svou poslední cestu byl kromě meče vybaven i mnoha dalšími milodary. Do jeho hrobu byl vložen i reflexní luk se šípy, sekera, nůž, ale také další předměty, jako šperky a součásti koňského postroje (obr. č. 3 a 4). Hrob obsahoval nejbohatší výbavu z celého pohřebiště a muž patřil tedy v době svého života k velmi významným lidem. Možná k těm nejvýznamnějším…Kosterní pozůstatky se nijak nelišily od tehdy běžné populace, žijící na území dnešního Maďarska. Dvoumetrový blonďatý seveřan to tedy určitě nebyl a meč, zcela jistě pocházející ze severní části Evropy, se k němu dostal pravděpodobně jako velmi cenný dar nebo válečná kořist.
K našemu velkému překvapení meč z Maďarska má téměř identickou výzdobu záštity a části hlavice meče. Také technologie, vtepávání drátků ze stříbra, mědi a mosazi, je u obou zbraní stejná. Podoba výzdoby obou zbraní je naprosto zarážející (obr. č. 5 a 6). Pokud bych byl příznivcem konspirativních teorií, nebál bych se napsat, že oba meče, jejichž místo nálezu dělí více než 400 km a původ je kdesi na severu Evropy vyrobil jeden člověk...
Částečně očištěná příčka meče Raně středověký meč s obdobnou výzdobou z Norska Raně středověký meč s obdobnou výzdobou z Ukrajiny

Teď už zbývá shlédnou takový unikát na vlastní oči!