Protifašistický odboj a Železné hory

Toto povídání mě velice zaujalo, jelikož jsem v této oblasti vyrůstal a nadále žiji. Snad se Vám to bude líbit.
Monoho nových nálezů přeje Krteček!!!
Lesy Železných hor, i když poměrně řídké a úzké, skýtaly v jinak bezlesé a intenzivně zemědělsky obdělávané oblasti dočasný i trvalejší úkryt lesním partyzánským jednotkám a dávaly možnost určitého manévrování v boji s nacistickými repreksivními orgány. Kromě toho zde nalezli úkryt i pomoc mnozí uprchlí sovětští váleční Zajatci, kteří se zde objevovali už od roku 1944 jednou z významných Partyzánských oblastí a vedlo Českomoravské vrchoviny, Drahanské vrchoviny A Beskyd dávaly možnost pro vedení partyzánského způsobu boje až do květnového Povstání 1945.
I obec Běstvina se nemalou mírou podílela na této slavné Historii let 1944 a 1945, kdy se v boji proti nenáviděným nacistickým Okupantům formovaly zárodky socialistické budoucnosti. Jako první působili v Běstvině a okolí příslušníci paraskupiny Calcium z Anglie. Tento čtyřčlenný desant ve složení ppor. JUDr. Jaroslav Odstrčil (velitel), Rotný Josef Gemrot (zástupce velitele), rotný František Široký (šifrant) a rotný Karel Niemczyk (radiotelegrafista) měl zpravodajsky a organizačně působit v oblasti východních Čech, zejména na Chrudimsku. Spolu s vysílačkou Miladou (Zdeňkou) byli parašutisté vysazeni v noci t 3. na 4. dubna 1944 u Rabštejnské Lhoty.
Začátky Calcia byly těžké, při seskoku byla ztracena část materiálu, na záchytných Adresách nebyli parašutisté přijati, z jedné bylo na ně dokonce podáno hlášení. Po nezdaru na české straně Vysočiny se desant uchýlil ke známým svého velitele do Březí U Bohdalova a k přátelům Fr. Širokého ve Střížkově u Jihlavy. Později se Fr. Široký a K. Niemczyk na nekomunistickou odbojovou organizaci Rada tří, která jim pomohla při vybudování podprůměrné sítě a při navazování spojení s řídícím centrem. Spojení se uskutečnilo z Nového Města na Moravě.
Hlavním stanovištěm parašutistů byla na jaře 1944 usedlost rolníka Nováka v Javorník, odkud přecházeli i k dalším parašutistům. V polovině září byla vysílačka Milada, Umístěna tehdy u Klepetků v Libkově, zaměřována nacisty. Parašutisté přešli nejprve Do Prosíčky k Mikšům, odkud pak ke Kovačkům do Třemošnice. Přesun do této oblasti byl předem projednán s partyzánskou jednotkou Sečští partyzáni. Tato jednotka, jejíž počátky můžeme klást již od roku 1942, působila v prostoru Seč – Horní Bradlo – Běstvina - Ronov nad Doubravou. Od Kovačků z Třemošnici přešli parašutisté v polovině září 1944 do Běstviny k manželům Leopoldovi a Libuši Podolským.
Pobyt v Běstvině byl sjednán vedením skupiny, zejména vedoucím zbrojního závodu v Hedvikově ing. Miroslavem Roháčkem, výborným zpravodajcem. Ten později pracoval jak pro skupinu Kalcium, tak pro partyzánský oddíl Mistra Jana Husa, který měl jednu ze svých základen v blízkém Lipovci a Litoměřicích. Parašutisté se ubytovali v prvním patře vilky manželů Podolských (Běstvina čp. 61).
Zdržovali se zde hlavně J. Gemrot a K. Niemczyk; Fr. Široký se pohyboval převážně u spolupracovníků skupiny na Nasavrcku, odkud přinášel zpravodajské údaje. Pobyt u Podolských byl přísně utajen, o existenci parašutistů v Běstvině vědělo jen několik jednotlivců. Někdy v polovině října 1944 se měla k Podolským vrátit jejich podnájemnice učitelka Hájíčková z Kutné Hory. Parašutisté museli odejít. Jejich novým úkrytem se stala vilka čp. 4 v běstvině, kde bydleli rodiče Libuše Podolské Julius a Anna Musílkovi. U nich parašutisté bydleli a vysílali opět asi měsíc.
Mimo to pobyt v samotné Běstvině chodili parašutisté i na schůzky se svými spolupracovníky. Jedním z hlavních míst schůzek byla myslivna Javorka na hřebeni Železných hor, kde tehdy bydlel správce Alfréd Červinka, a pak Syrovátkova chata u Sečské přehrady.
Krátce před 15. listopadem 1944 parašutisté z Běstviny odešli. Jejich pobyt zde byl poměrně dlouhý (dva měsíce), hrozilo nebezpečí zaměření a následného odhalení. Skupina Calcium se proto vrátila na Nasavrcko. Až do konce války se parašutisté zdržovali na Chrudimsku. Odeslali odtud imponující množství depeší a vykorespondovali pro Radu tří řadu ploch pro příjem zbraní, lidí i materiálu. Dodávky z Anglie se však nerealizovaly. Těžiště práce skupiny bylo stálé ve zpravodajské činnosti, která byla velice rozsáhlá a přinesla spojencům řadu cenných údajů vojenského, ekonomického i politického charakteru. V téže době, kdy příslušníci skupiny Kalcium opouštěli Běstvinu, rozvíjela se západně od Lichnice úspěšná činnost jedné čety partyzánů z oddílu Mistr Jan Hus, který sem byl dopraven ze Sovětského svazu. Základ pozdější mohutné brigády tvořil dvanáctičlenný destant vysazený večer 26. října 1944 mezi Starkočí a Lovčicemi. Štáb oddílu podchytil v okolí Lipovce a Litoměřic místní obyvatelstvo, založil zde čtyři revoluční národní výbory a pak rozhodl, že hlavní část oddílu se vydá do předem určeného operačního prostoru do Žďárských vrchů. Na místě seskoku měla zůstat skupina vedená N. V. Koledníkem s úkolem organizovat tde zpravodajskou činnost, získávat další lidi pro partyzánský způsob boje, popřípadě přijmout výsadek zbraní a materiálu. V rámci aktivity této skupiny byl jako zpravodajec získán nám už známý ing. M. Roháček.
O pobytu partyzánů na Železných horách se dozvědělo gestapo a poslalo sem postupně tři své konfidenty. Dva byli partyzány odhaleny a zneškodněni, třetímu se však jeho úkol zdařil. Následovala velká protipartizánská akce (19. prosince 1944), jejímž následkem bylo zatčení a následná deportace všech dospělých mužů z Lipovce a Litoměřic do terezínské Malé pevnosti. Na následky věznění a týrání jich třicet zahynulo. Ve druhé polovině ledna 1945 byl zatčen i ing. Roháček; zemřel v Terezíně 18. února. Partyzáni se z ohroženého prostoru museli dočasně stáhnout, ale už v druhé polovině ledna se zase vrátili, navázali na své staré spolupracovníky a provedli řadu úspěšných akcí, zejména diverzních na železničních tratích.
20. prosince 1944 se v okolí Běstviny objevují další partyzáni – diverzní skupina oddílu zvláštního určení Zarevo, která byla vyslána se speciálním úkolem na trať mezi Pardubicemi a Kolínem. Pro usnadnění jejího přesunu byla trasa volena lesy Železných hor. Na diverzní akci na železnici u Přelouče byla vyslána šestičlenná skupina vedená komisařem Bukinem. Bukin vedl své lidi přes Sobiňov, Libici na Doubravou, Maleč a Jeřišno k Běstvině. Dne 20. prosince vystoupili na Železné hory, zastavili se u myslivny Javorky a strávili zde „dňovku“. Večer postupovali dále k Přelouči. K ránu 21. prosince byli už v Litošicích, později vešli do osady Krasnice, kde chtěli přečkat den. Byli však prozrazeni a v několikahodinovém nerovném boji čtyři z nich padli. Dva prošli martyriem gestapáckých výslechů a ve věznici se dočkali konce války. Poslední partyzánskou jednotkou, jejíž činnost se dotýká Běstviny, byl organizátorský oddíl Krov, který byl vysazen veček dne 25. března 1945 u obce Prasek, 15 Km severovýchodně od Chlumce nad Cidlinou. Partyzánským štábem 4. ukrajinského frontu bylo rozhodnuto, že se oddíl Krov přesune dále na východ, na Českomoravskou vrchovinu.
Partyzáni postupovali přes Řečeny na Labem a Moravice do lesů Železných hor. Někde u Březinky se v noci na 1. dubna střetli s nacistickou jednotkou. Bez vlastních ztrát nepřítele setřásli a po hřebenu Železných hor postoupili až k Běstvině, 2. dubna ráno se utábořili nad obcí u kóty 557. Čtyřčlenná rozvědka vyslána směrem na Dolní Počátky narazila na nacistický stíhací oddíl z Krakova, s nímž svedla úspěšný boj. K další přestřelce došlo příštího dne u Klokočova. Z obou vyšli partyzáni beze ztrát. Partyzánské hnutí se dotklo i osady Rosten, 21. dubna partyzáni z místního oddílu v Uhelné Příbrami, který patřil do rámce brigády Jana Koziny, vypustili zásoby lihu v místním lihovaru. Nacisté tak přišli o více než 7 000 litrů této suroviny, kterou chtěli použít k pohonu svých bojových vozidel. Celý tento kraj k nám promlouvá historií, jenž je stále živá. Je to historie společného boje proti zvůli a bezpráví, historie skutečného bojového bratrství, které rostlo a sílilo společně prolitou krví.