Pušky rakousko-uherské branné moci – II. díl

Přinášíme druhou část materiálu Jana Skramoušského, kurátora sbírek moderních palných zbraní a střeliva Vojenského historického ústavu Praha, který je věnován puškám Rakouska-Uherska v období konce 19. století.

Se zavedením pušky M. 1886 získala továrna ve Štýru postavení výhradního dodavatele armádních zbraní, jež si udržela až do roku 1897, kdy byla v Budapešti zahájena výroba posledního typu opakovačky, zavedené do výzbroje monarchie. Princip přímotažného ovládání závěru ovlivnil celou následující řadu pušek, jež rakouská armáda postupně zavedla do výzbroje. S výjimkou Švýcarska, které přijalo v roce 1889 do výzbroje pušku Schmidt-Rubin M 1889, bylo Rakousko-Uhersko jediným evropským státem, v jehož armádě přímotažný systém zakotvil.

Původně získala štýrská zbrojovka objednávku na 143 000 opakovaček M. 1886 v ráži 11 mm Mannlicher M. 1886, avšak v té době již probíhaly zmiňované pokusy s náboji menší ráže, jež završilo 19. října 1887 oficiální zavedení náboje 8 mm Mannlicher (8 x 50 R) M. 88, plněného sice ještě černým prachem, avšak s počáteční rychlostí střely okolo 530 m. s-1. Továrna ve Štýru tak v důsledku překotného vývoje a orientace na nový náboj vyrobila pouze okolo 90 000 pušek M. 1886 v původní ráži, přidělených pěším plukům a mysliveckým praporům. Převážná většina těchto pušek byla však později transformována výměnou hlavně v 8mm ráži – vznikl tak později označovaný vzor 1886/90. Pušky, jež ušly transformaci, dnes patří mezi sběratelsky vyhledávané zbraně. Celkové vyčíslení výroby pušek M. 1886 je dodnes nejasné: lze se setkat s údajem o 100 000 vyrobených kusech s 95 000 konvertovanými na náboj 8 mm M. 88.

Zavedení 8mm náboje relativně krátce po přijetí pušky v ráži 11 mm přineslo problém, jejž sice provizorně řešila transformace dosud vyrobených zbraní, avšak další výroba pušek s původními parametry neměla z ekonomického hlediska smysl. Ferdinand Mannlicher v poměrně krátkém čase zkonstruoval novou zbraň, jež se lišila především rozměry pouzdra závěru, závěrového mechanismu, nábojové schránky, ale také o 40 mm kratší hlavní.

Půl roku po přijetí nového náboje následoval nejvyšší císařský výnos z 10. března 1888, jímž rakousko-uherská armáda zavedla do výzbroje novou opakovačku pod označením Repetirgewehr M. 1888. Císařské posvěcení mělo vlastně jen formální charakter; s výrobou nové pušky začala štýrská zbrojovka již v předchozím roce. Do října 1887 stihla vyrobit 53 000 opakovaček a jejich výroba pokračovala nepřetržitě až do konce března 1889, kdy továrnu ve Štýru opustilo dalších 237 000 kusů.
Puška Mannlicher M. 1888


Pěší i námořníci

Nové pušky dostávaly do výzbroje rovněž pěší pluky a myslivecké prapory, ale také oddíly rakouského námořnictva. Pušky M. 1888 nepředstavovaly ovšem definitivní vyřešení výzbrojního problému, jelikož vývoj střeliva urychlovaly nové druhy střelivin, umožňující dosahování vyšších počátečních rychlostí, provázených změnami řady parametrů vnitřní a vnější balistiky nových nábojů. V roce 1890, pouhé dva roky po přijetí opakovačky v 8mm ráži, zavedla nový náboj 8 mm M. 90, plněný polodýmným prachem. Oproti předchozímu náboji měl o dva milimetry prodlouženou nábojnici k zajištění optimálního hoření prachové náplně. Při počáteční rychlosti střely okolo 620 m. s-1 se také změnila její balistická dráha včetně dostřelu, takže se zavedením nového náboje bylo nutné adaptovat hledí zbraní vyrobených původně na náboj M. 88 plněný černým prachem. Adaptace prováděly dílny vídeňského Arzenálu (Artillerie-Zeugs-Fabrik – AZF) tím způsobem, že původní bočnice hledí pušky M. 1888 se stupnicemi 300–1700 kroků (225–1275 m) a 1800–2500 kroků (1350–1875 m) překryly dvěma bočnicemi se stupnicí 600–1800 kroků (450–1350 m) a 2000–3000 kroků (1500–2250 m). Tím vznikla puška, jež dostala označení M. 1888/90. Počty zbraní adaptovaných na nový náboj dostupná literatura neuvádí, zřejmě však šlo o většinu pušek, vyrobených do roku 1890.
Puška Mannlicher M. 1888-90


Se zavedením nového náboje M. 90, plněného polodýmným prachem, přešla zbrojovka ve Štýru v roce 1891 na výrobu pušek s označením M. 1890. Vzhledem k tomu, že ani předchozí modely 1888 a 1888/90 nenesly rozlišovací označení, jediným vodítkem pro identifikaci pušek M. 1890 tak zůstává konstrukce hledí a značení obou stupnic. S novou výrobou odpadla nutnost překrytí obou bočnic, takže rozsahy hledních vzdáleností odpovídají stupnicím adaptovaných opakovaček M. 1888/90. Celková produkce pušek M. 1890 zůstává rovněž nevyjasněna. V továrním katalogu štýrské zbrojovky z roku 1896 lze nalézt pouze údaj o celkově vyrobených 1 100 000 kusů pušek M. 1888, jenž nepochybně zahrnuje i pušky M. 1890. V průběhu používání se řada původních zbraní dočkala přestavby v podobě výměny opotřebené hlavně jejím nahrazením posledního zavedeného vzoru M. 1895 včetně mířidel, čímž vznikla varianta s označením M. 1890/95.

Opakovačky nových vzorů postupně sice nahrazovaly jednoranové pušky systému Werndl, avšak otázku výzbroje útvarů, jež měly zavedeny krátké pušky a karabiny, nevyřešily. Počátkem roku 1889 vyvinul Ferdinand Mannlicher nový přímotažný závěrový systém, u kterého nesenou sklopnou závoru nahradila otočná závěrová hlava se dvěma symetricky umístěnými uzamykacími ozuby. K nucenému otáčení závěrové hlavy sloužila šikmá žebra v dutině těla závěru, jež se pohybovala v odpovídajících drážkách v zadní části hlavy závěru. Konstrukce závěru souvisela se snahou o celkové vylehčení stávajícího systému, ale především s vývojem karabiny a krátké pušky pro armádu, završeného 23. prosince 1890 zavedením zbraně pod označením „Repetierkarabiner M. 90“ do výzbroje jezdectva.

Zahájení výroby krátkých pušek a karabin ale nečekaně pozdržel soudní spor. Konstrukce otočné hlavy se dvěma symetrickými ozuby u nové zbraně totiž stačila ambicióznímu českému konstruktérovi Karlu Krnkovi na to, aby podal v listopadu 1890 na Ferdinanda Mannlichera a štýrskou zbrojovku žalobu ohledně porušení svých patentových práv.

Nelze ovšem přehlédnout, že na popsaný konstrukční princip získal Mannlicher rakouské privilegium již v dubnu 1878, kdy o přímotažně ovládaném závěru s otočnou závěrovou hlavou nemohl mít tehdy 20letý frekventant kadetní školy 36. pěšího pluku Krnka ani tušení. Můžeme ovšem také předpokládat, že platnost Mannlicherova privilegia v roce 1890 již vypršela. Öesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft v důsledku podané žaloby pozastavila přípravu výroby až do doby vyřešení soudního sporu. Během něj stihl Karel Krnka ještě podat na Mannlichera žalobu pro urážku na cti. V listopadu 1892 nebyl spor se štýrskou zbrojovkou ještě ukončen, ale v té době již továrna karabiny M. 90 bez ohledu na konečný verdikt soudu vyráběla.
Karabina Mannlicher M. 90


Konstrukce závěru, jehož celková délka byla kratší než u zavedených pušek Mannlicher, umožnila navržení kratšího pouzdra závěru, a tím se také nábojová schránka posunula blíže k lučíku, takže obě části již vytvářely jednotnou siluetu spodní části zbraně. Přímoběžný úderník měl v zadní části našroubovanou kruhovou matici, umožňující uvolnění napnutého úderníku rukou. Sektorové hledí karabin a krátkých pušek M. 90, značené na obou bočnicích, bylo stavitelné v rozsahu od 600 do 2400 kroků (450–1800 m), avšak vzhledem ke kratší hlavni v délce 498 mm nepřipadala v úvahu střelba na větší vzdálenosti. Mířená střelba na mezní vzdálenosti, na něž byla kalibrována většina mířidel tehdejších opakovaček, představovala s výjimkou přehradné palby iluzorní záležitost.

Praktické zkušenosti ukázaly, že řadový voják je schopen vést mířenou střelbu maximálně do vzdálenosti 400 metrů. Celkové vylehčení a nová konstrukce závěru umožnily snížit celkovou hmotnost karabiny a krátké pušky na 3270 gramů (oproti 4500 g u pušky M. 1890). Základní odlišnost mezi oběma provedeními představovala garnitura: karabiny měly boční poutka, umožňující nošení zbraně křížem přes záda, bez možnosti nasazení bodáku na hlaveň. Krátká puška (Repetirstutzen) byla opatřena spodními poutky pro řemen, na horním kování se nacházel držák bodáku doplněný tzv. kuželkou ke stavění pušek do pyramid (tzv. do kozlů).

Potřeby karabin a krátkých pušek omezovaly výzbrojní požadavky dělostřeleckých, ženijních a jezdeckých útvarů včetně rakouského četnictva a námořnictva, takže celková produkce karabin dosáhla počtu 58 000 kusů, avšak údaje o počtech krátkých pušek dosud chybí. Je však uváděno, že celkově vyrobila štýrská zbrojovka okolo 80 000 obou provedení M. 90.

Ani náboj 8 mm M. 90 neznamenal konečné řešení výzbrojních problémů v oblasti pěchotních zbraní. Vývoj nitrocelulózového bezdýmného prachu přinesl podstatné zvýšení výkonu nábojů: na jedné straně menší množství prachové náplně umožnilo dosažení vyšších tlaků při výstřelu, zvýšení počátečních rychlostí střel, ale také podstatné snížení objemu nespalitelných zbytků prachové náplně (jež se významně podílejí mj. na znečišťování zbraně při střelbě) a v neposlední řadě pokles kouřových zplodin. Již dva roky po přijetí náboje M. 90 došlo k zavedení destičkového bezdýmného prachu M. 1892 a s ním i nového, stejně označeného náboje. Jeho nábojnice byla zkrácena na 48,7 mm, ostatní parametry zůstaly stejné včetně konstrukce střely. Vzhledem k delší nábojové komoře pušek a karabin M. 1890 a M. 90 a k dlouhé vodicí části střely nevznikla nutnost dalších úprav dosud vyrobených a vyráběných zbraní. Konstrukce nábojnice prošla v následujícím roce ještě řadou dalších úprav (vylehčení zesíleného dna, hlubší zapuštění zápalky) včetně jejího prodloužení na stejnou hodnotu jako u náboje M. 1888 (50,2 mm) a v roce 1893 došlo k zavedení definitivní ráže pěchotních zbraní: náboje 8 mm M. 1893.


Uherské potíže

Říšské ministerstvo války nepovažovalo v roce 1895 otázku přezbrojení za uspokojivě vyřešenou, neboť nebylo jasné, zda veškeré potřeby ozbrojených sil budou do budoucna vykrývány dosud dodanými (a v důsledku potřeb adaptovanými) puškami včetně dosud vyráběných karabin a krátkých pušek M. 90, či novou konstrukcí opakovačky. Mannlicherův závěr s otočnou závěrovou hlavou dával dobré předpoklady pro konstrukci jednotného systému.

V květnu 1895 začala vojenská technická komise zkoušet řadu prototypů, z nichž na podzim 1896 vyšla vítězně modifikovaná Mannlicherova konstrukce. S využitím moderních legovaných hlavňových ocelí a řadou dalších odlehčovacích úprav se podařilo dosáhnout hmotnosti zbraně 3,65 kg při celkové délce 1282 mm s délkou hlavně 765 mm. Po nezbytných útvarových zkouškách došlo 22. listopadu 1896 na základě císařského výnosu k zavedení pušky a krátké pušky M. 1895 do výzbroje c. a k. armády.

Ve skutečnosti byly jednotlivé typy pušek zaváděny podle potřeb daných složek. Výnos o zavedení krátké pušky M. 1895, určené pro výzbroj polního a pevnostního dělostřelectva, technických oddílů, cyklistických oddílů polních myslivců, horských oddílů zeměbrany, četnictva a námořnictva nesl datum 3. září 1897. Standardní dlouhá puška pro pěchotu a myslivecké oddíly byla do výzbroje zařazena výnosem z 31. května 1898 a karabina pro jezdectvo a jízdní dělostřelectvo teprve 8. ledna 1899. Dodejme, že standardní puška M. 1895 patřila se svojí nízkou hmotností jednoznačně k nejlehčím zavedeným armádním opakovačkám v Evropě.
Puška Mannlicher M. 1895


Charakteristický znak opakovaček Mannlicher M. 1895, jímž se vzhledově odlišovaly od krátkých pušek a karabin M. 90, představovala matice úderníku s vyklenutým vroubeným hmatníkem, jenž umožňoval snazší ovládání napnutého či uvolněného úderníku. Rámečkové hledí pěchotních a mysliveckých pušek mělo stupnici značenou v rozsahu od 300 do 2600 kroků (225–1800 m) s pevným výřezem ve spodní části, kalibrovaným na vzdálenost 500 kroků. Ve stejném rozsahu měly hledí také karabiny a krátké pušky, avšak na s tím rozdílem, že se stupnice nacházely na obou stranách rámce.

Výrobu pušek M. 1895 zajišťovala nejen monopolní továrna ve Štýru, ale také nově zřízená zbrojovka v uherské části říše, v Budapešti. Počátky snah o prolomení monopolu štýrské zbrojovky v zalitavské, uherské části monarchie sahají až do roku 1886, kdy již bylo zřejmé, že otázka zavedení opakovačky do výzbroje armády stojí před konečným rozhodnutím. Víceméně očekávané přijetí pušky Mannlicher naráželo na odpor maďarských armádních kruhů v čele s ministrem zemské obrany (Honvédség) a pozdějším prvním ministerským předsedou baronem Gézou Fejérvárym de Komlós-Keresztes (1833–1914). V této souvislosti došlo k vyslovení požadavku na zřízení erární továrny na zbraně v Uhrách podle nákladového klíče 70:30, jímž se řídilo rozdělování státních financí v rámci státoprávního dualismu v říši. Již 19. listopadu přislíbil na schůzi uherské delegace ministr války hrabě Arthur von Bylandt-Rheidt nechat vyrobit procentuální část zavedených opakovaček v uherské továrně, poté co bude vybudována za pomoci vídeňského kapitálu.

Teprve 16. ledna 1888 došlo k ustanovení akciové společnosti Uherské továrny na kovové zboží, zbraně a stroje v Budapešti se základním kapitálem 3 milionů, jejímž hlavním podílníkem byla vídeňská Union-Bank. Jedním z dvanácti ředitelů se stal také Ferdinand Mannlicher, avšak v červenci 1890 se svého místa vzdal. Společnost získala od uherské vlády objednávku na výrobu 180 000 pušek Mannlicher pro Honvédség a zavázala se začít s dodávkami již v roce 1889. Problémy finančního charakteru nejenže zbrzdily původní záměry, ale vyústily ve změnu vlastníka, jímž se stala Živnostenská a obchodní banka, jež založila v roce 1891 novou „Továrnu na zbraně a stroje, akc. spol. “ (Fegyver és Gépgyár Rt. ) Výroba zbraní začala v budapešťské továrně ale až v roce 1897 dodávkami pušek Mannlicher M. 1895. Zavedení opakovaček M. 1895 a jejich zavedení do výroby ukončilo poměrně komplikovaný proces přechodu rakouské armády z jednoranových zadovek na moderní typ zbraně. Výroba v obou továrnách pokračovala nepřetržitě až do vypuknutí první světové války.

Stejně jako v řadě jiných států nebylo ani v rakouské armádě dosaženo jednotnosti výzbroje ať již z hlediska používaných typů zbraní a jim příslušného střeliva. Podle dostupných údajů evidovala vojenská správa na počátku války 850 000 pušek, krátkých pušek a karabin Mannlicher M. 1895, 80 000 karabin, krátkých pušek a pušek pro zvláštní sbory M. 90, 1 300 000 pušek M. 1886/90, M. 1888/90 a M. 1890. Ve výzbroji nechybělo ani 118 000 jednoranových pušek Werndl M. 1867/77 a M. 1873/77. Vzrůstající potřeby během válečných let zvyšovaly požadavky na produkci obou zbrojovek, takže jestliže v září 1914 činila měsíční produkce štýrské zbrojovky 7000 pušek, pak v lednu 1915 se zvýšila na 32 000 kusů.

Během válečných let (období od 1. 8. 1914 do 1. 10. 1918) vyrobila zbrojovka ve Štýru celkem 2 541 783 pušek M. 1895, v Budapešti jich bylo vyrobeno 349 355 kusů. Krátkých pušek vyrobila OEWG 196 400, Budapešť 505 937 kusů. Celkově bylo tedy během války vyrobeno 3 593 475 opakovaček Mannlicher M. 1895.

Pušky rytíře Ferdinanda von Mannlichera (povýšen do rytířského stavu 1892) se nesmazatelně zapsaly do historie výzbroje rakouské monarchie a jejich éra neskončila ani s rozpadem mocnářství. Pro řadu nástupnických států představovaly pušky Mannlicher výzbrojní základ, od něhož se vyvíjely další samostatné výzbrojní linie. Nově vzniklá Republika československá nebyla výjimkou: ke konci roku 1919 evidovala vojenská správa úctyhodných 249 988 pušek systému Mannlicher, jejichž počet v průběhu dalších tří let narostl v důsledku nákupu v zahraničí do objemu rovných 364 000 kusů. Pro naši armádu se ale pušky Mannlicher páteří výzbroje nestaly, jejich místo zaujala puška vz. 24 systému Mauser.

Celý text byl publikován také v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství.

Text a foto: Jan Skramoušský
VHÚ