Ruský legionář

Zdravim všechny, nafotil jsem pár věcí, které mám doma, ale nedalo mi to abych nenapsal něco o člověku, kterému toto vše patřilo – o mém dědovi.
Můj děda Ladislav Zázvorka se narodil 30. 7. 1896 v obci Přestavlky nedaleko Roudnice nad Labem v rodině rolníka a  hospodáře jako třetí z pěti dětí (čtyři bratři, nejmladší děvče). V roce 1914, když začala válka studoval v Roudnici nad Labem Gymnázium, hrál v divadle a celkově užíval mládeneckého života + samozřejmě vypomáhal doma v hospodářství, což vždy byla velice těžká dřina. Dne 13. března 1915 byl v Roudnici u odvodu a byl odveden. Jeden měsíc nato 15. dubna 1915 narukoval do Terezína, kde je přidělen k 1. Praporu myslivců v Ustí n/L (K. u.K. Feldjager No. 1, Bataillon 5, II. Zug, Aussig a/E – Pröblitz) Zde prodělal výcvik a 29. června 1915 (úterý svátek) odjíždí s 12. marškompanií do pole (Praha – Brno – Vídeň – Budapešť – Zablatov (zde již rozbombardované nádraží)). Poté několik dní mašírují ku frontě. 10. července již jsou na frontě u vísky Okna, kde ještě fasují munici, konzervy atd. a jsou rozděleni na tři kompanie. 12. července je alarm a vyrážejí do boje. Linie fronty je na břehu řeky Dněstru, kde se pod těžkou palbou zakopávají. Dne 13.7. brzy zrána začíná jejich těžká artilerie bombardovat vesnice na druhém břehu a ještě téhož dne se jim daří řeku překročit. Do patnáctého něco postupují, zakopávají se, ale jsou neustále pod palbou ruského dělostřelectva. Dne 16. Rusové zahájili prudkou dělostřeleckou přípravu a někdy kolem poledne prorážejí po celé frontě. I přes povolání reserv naši za těžkých ztrát ustupují po celé frontě a celé pravé křídlo, kde se nachází i děda je Rusy odříznuto a zabráno do zajetí. A tak dne 16. 7. 1915 kolem 15. hodiny u obce Záleščík nad Dněstrem v Bukovině se můj děda stává válečným zajatcem.
Ještě téhož dne je Rusové vypravují na cestu a jdou dnem a kolikráte i nocí. Najíst dostávají až třetí den. 23. 7. 1915 v 16 hod. opouštějí svou zem a překračují ruskou hranici. V tuto chvíli nikdo z nich jistě netušil co vše je čeká a kolik jich ještě svou zem, i když značně jinou ještě vůbec uvidí. Nakonec pochodují 12 dní než je naloží na vlak a odvezou do Kieva, kam dorazí 29.7. 1915. Týden jsou ve zdejší pevnosti a již 8. srpna je odvážejí zpět k frontě do Volyňské Gubernie na výseky lesů a budování okopů. 25. srpna je rychle stahují neboť němci rychle postupují směrem od Varšavy a nakonec je vrací zpět do Kieva. V okolí Kieva zůstává děda až do konce dubna 1916, po tuto dobu většinou pracují na nádraží, kde překládají vagony. Poté jich stovku vyčleňují a odvážejí k městečku Konotop – Černikovská Gubernia. I zde pracují hlavně na nádraží a nakládají a vykládají vagony. Zde jsou až do prosince 1916 a 27.12. 1916 je převážejí opět jinam. Nový Rok 1917 slaví ve vagóně na cestě do Žulan – Kievská Gubernia.
Zde zůstávají přibližně do května a opět je stěhují, tentokráte do zajateckého tábora v Dárnici, kde setrvají až do konce svého zajetí = tj. října 1917. Mezitím 11.5.1916 rukuje dědův bratr Václav – též k myslivcům do Ústí a následně odjíždí do Karpat na frontu. Na Ruské frontě bojuje ještě v srpnu 1917, následně již o jeho válečných osudech žádné zprávy nemám. Válku ovšem šťastně přežívá. V roce 1917 rukují i zbylí jeho bratři – Josef a František. Oba prodělávají výcvik v Terezíně a jsou přiděleni tuším k 42. pěšímu pluku C a K. Na  frontu ovšem neodjíždějí jsou využíváni k polním pracem, hlídání, apod. Jestli se poté ještě dostali na frontu nevím, válku též oba přežívají.
Po dobu svého zajetí děda pomocí červeného kříže udržuje alespoň jakýsi kontakt s domovem a přáteli. Jelikož děda po celý život schovával skoro vše co mu prošlo rukama, tak řekl bych 90 % veškeré korespondence mám dnes doma. V Lístcích domů píše většinou o stesku po domově, má velkou starost o bratry a prosí o zaslání nějakých peněz. Jinak si nestěžuje a píše, že je zdráv. Z domova a přátelé mu píší o dění v obci, jak žijí, která dívka se již vdala a o tom, kdo již padl nebo zemřel. Jinak ovšem cenzura pracovala poctivě, mnoho lístků má některé pasáže důkladně začerněné, hlavně ty, kde se zmiňuí o Václavovi a kde bojuje. Průměrně lístky putovaly tři až čtyři měsíce, ale jsou tu i takové co došly po 9 měsících.
Takže v říjnu 1917 se nachází děda v zajateckém táboř v Dárnici u Kieva, kde se dne 6.10. nechává zapsat do českého vojska. 9. 10. odjíždí do Žitomíru a dne 13.10. už má první službu. Dne 22.10. 1917 se nechává zapsat k dobrovolníkům, kteří se hlásí do Francie – ty shromažďují zvlášť. Ovšem 28.10. přichází rozkaz a jsou přiděleni k plukům na Rusi. A tak dne 29.10. 1917 děda vstupuje ke 4. Československému střeleckému pluku „Prokopa Velikého“, 1. rota, osobní číslo: 16483, umístění Romanova. Nebudu se zde rozepisovat o jejich dalších osudech na Rusi, o nekonečných bojích z Bolševiky, o nekonečných zimách ve vagonech na Sibiřské magistrále, o padlých Bratřích, o stesku po domově a nakonec u některých o zoufalství z celkové situace, která někde vyústila až do krajních situací. To si může každý, kdo se o to zajímá přečíst jinde. Jisté je, že děda během bojů navštěvoval poddůstojnickou školu a Rusko opouštěl jako četař. Pak přišel ten toužebně očekávaný den a 23. dubna 1920 na lodi spojených států „Amerika“ opouštějí Vladivostok a přes Hongkong, Singapur, Colombo, Port Said a Terst směřují do vlasti. První přivítání zažijí v Českých Budějovicích, vítáni hudbou a jásajícím obyvatelstvem. Odtud směřují do kasáren v Hradci Králové kam přijíždí 15. 6. 1920. Nevím proč, ale v oficiálních papírech má datum návratu 30. 6. 1920. Po pěti letech zpět v rodné zemi. Ani si nedokážu představit to šťastné shledání s rodinou.
Poté následují nějaké dovolenky a děda okamžitě žádá o umožnění dokončení studií, což je mu povoleno a tak je pak střídavě doma na studia nebo slouží v Hradci či Josefově.
Dne 2. 3.1921 je povýšen na Rotmistra. Do civilu odchází 12. 11. 1921 jakožto příslušník ČS Hraničářského praporu č. 1,2 polní rota. Je členem ČS obce legionářské v Roudnici n/L.
Nějakou dobu pak pracuje na rodinném hospodářství, až se seznámí se svou budoucí ženou, mou babičkou a po svatbě (11. 7. 1924) se stěhují k její rodině na statek do malé vesničky nedaleko Slaného, kde bydlíme dodnes. Již měsíc po svatbě je povolán do Terezína na vojenské cvičení konané od 11. 8. – 6. 9. 1924
Odtud odjíždějí do kopců mezi Děčín a Českou Kamenici, kde mají denně bojová cvičení, přesuny a  účinkuje zde i horská artilerie. Někdy kolem 28.8. probíhaly hlavní manévry, do kterých je zapojeno i letectvo a tanky.
Po návratu domů již začíná žít normálním civilním životem se starostmi všedních dnů. Během několika příštích let se jim narodily tři dcery a vše se zdá být dobré. Jestli se zúčastnil ještě dalších cvičení jsem nezjistil.
A pak přichází rok 1938 a vlast volá své syny do zbraně. Tak 24. září 1938 při všeobecné mobilizaci rukuje ke svému Hraničářskému praporu. Umístěni jsou na obranné linii u Loun. Velmi mě mrzí, že v té době si nejspíš žádný deník nepsal, takže přesné informace nemám a hlavně bych chtěl číst jejich pocity a dojmy tam. Jak vše dopadlo všichni víme. Demobilizováni jsou 7. října 1938 a vracejí se domů.
Během okupace dál pracuje na hospodářství a vykonává úřad starosty obce. Ke konci války se u nás v lese schovávali ruští partyzáni s kterými udržuje kontakt (mluví perfektně rusky) a nosí jim jídlo. Mám doma potvrzení, že přes rok byl účastníkem odboje, ovšem o jeho jiné činnosti jsem nic nezjistil. A přes to ho málem zabili vojáci Rudé armády, když přes naši obec táhli na Prahu a u nás přespávali na špejcharu. Své tři dcery, kterým bylo 14 – 20 let měl po celou dobu zavřené ve sklepě. Když byli vojáci na odchodu, rozhodli se, že si vezmou naše koně. Děda se jim rázně postavil, že jim je nedá, ale vojáci zdivočelí z tažení východním německem, kde si brali co chtěli se s ním nemazlili a už ho táhli za barák natahujíce samopal. Naštěstí jeho tchán, můj praděda když to viděl vyběhl ven na ulici kde zastavil projíždějící auto s nějakým důstojníkem který vběhl na dvůr a sjednal pořádek. Nakonec odtáhli a koně nám zůstali. Po válce, nejspíše z radosti zplodil děda téměř ve svých 50ti letech ještě jedno dítě. Tentokráte konečně syna – mého otce. Šťastné časy ovšem dlouho netrvaly. Přišel převrat, nucené odevzdání majetku do družstva, v podstatě i dům krom obytné části začalo využívat JZD. Alespoň však mohli zůstat, jeho bratři na rodném statku byli vystěhováni úplně.
Život šel dále a přišel rok 68, další rudá návštěva a opět děda potkává,, slavné“ vojsko. Dne 21.2.69 jede autobusem do Slaného a cestou potkávají kolonu aut sovětské armády. Při projíždění zatáčky smetl jeden tahač autobus do škarpy. Jeden cestující umírá, dva jsou zraněni těžce a jeden (děda) lehce. Později dostává domů dopis od soudu, že stíhání řidiče sov. armády (jistý Žumagazijev Bulat) bylo zastaveno a že byl sproštěn vinny.
Nakonec děda umírá doma v posteli ve spánku, necelý rok po své ženě dne 12. 2. 1979 ve věku nedožitých 83 let.
Velmi mě mrzí, že v té době mi bylo pouhých 3,5 roku, že mé vzpomínky na něj jsou jen velmi matné. Jak rád bych s ním dnes o všem pohovořil. Čest jeho památce.

Závěrem: koukám, že z pár řádků co jsem chtěl původně napsat nakonec vznikl celkem kompletní životopis. Za případné chyby v textu či gramatice se omlouvám a doufám, že jsem tímto někoho nenudil. Splnil jsem si tímto takové své malé přání.

S pozdravem Pavel Z.