Sedmnáctý stříbrňák

Sluneční kotouč již olizoval špičky stromů na vrcholcích kopců lemujících údolí a já pokuřujíc pomalu nabral směr k nádraží v dáli. Kamarádovi se však ještě nechtělo, a tak jsem kroky své stočil podél terénní vlny probíhající loukou. Ušel jsem pár metrů, během které padla měděná brož s kamínky a nějaké knoflíky, když se ozvalo zase to škvrknutí, ale trochu jiné, vyšší. Oznamuji pravděpodobný nález třetího silvra a i když netrpěliv, přesto opatrně obrývám místo nálezu. Je to opravdu třetí stříbrňák za jedno odpoledne? Hlavně nepospíchat. Lukáš mezi tím dorazil ke mně a z jeho výrazu kouká nasranost, ačkoliv to bere sportovně. Šroubovákem na dně díry uvolňuji kameny ve ztvrdlé půdě a najednou na mě kouká hlava. Excentrická ražba dává tušit, že by se mohlo jednat o něco staršího. A taky že jo. Radost byla maximální. Zlatý hřeb hledání pevně držíc v ruce válím se po zádech na zemi v srnčím trusu a kopu nohama ve vzduchu za neustálého juchání a výskání. Prostě úlet... Balíme to a jdeme k autu. Celou cestu si kamarád kolečko prohlíží a mluví cosi o štěstí. To jsem dnes opravdu měl.
Je snad jasné, že jsme tu louku, a pak i ty okolo, důkladně prošli. Několikrát. Našli jsme ještě dost věcí, ale stříbrňák už žádný. Lukáš říká, že jsem to tam vybral na jeden zátah, ale já věřím, že tam pořád ještě minimálně jeden je. Pro něj...
Tímto zážitkem, mimochodem jedním z nejlepších, co z hledání mám, dnes končím.
Nonferrouz