Skrýše šumavských vlkodlaků

Ti dva se znají už od dětství. Sedávali spolu v jedné školní lavici a zůstali blízkými přáteli i po tom, když Vašek F. odešel z Prahy studovat lesnickou školu a Petr S. se zapsal na právnické fakultě. Ani po skončení studií se vztah těch dvou nezměnil. Nevídají se už tak často, jakmile se však naskytne vhodná příležitost, navštěvuje jeden druhého dodnes.
Při jednom takovém setkání pod Lipenskou přehradou se lesník zeptal svého pražského přítele: Ještě se pořád scházíš s tou partou, co se vydává za neobjevenými poklady? Pořád. Proč se ptáš? Tak mě napadlo, že bych pro vás měl možná jeden tip. U nás v revíru je takové místo, kde se nedávno začala propadávat půda. To se někdy stává. Může to být jen nějaký obyčejný sesuv, ale taky třeba ne… tady v lesích už jsme totiž objevili několik skrýší s různými cennostmi, které si poschovávali nacisté, než došlo k jejich odsunu. A taky jsme odhalili pár wehrwolfáckých úkrytů se zbraněmi. A ty si myslíš, že tenhle sesuv signalizuje nějakou takovou neodhalenou skrýš wehrwolfů? To netvrdím. Může to být třeba i nějaký keltský hrob. Keltský hrob tady? Proč ne? Copak nebylo na Třísově nedaleko Českého Krumlova celé keltské oppidum. A obchodní stezka do Podunají přece vedla právě tímto krajem. Podle mého rozumu by stálo za to, podívat se do těch míst a potom uvidíme. Petr tehdy souhlasil. A tak se dostali lidé, jejichž koníčkem se už před léty stalo pátrání po pokladech, opět do akce. Ještě před odjezdem na Vyšebrodsko však jsme shromáždili všechny dostupné materiály o činnosti wehrwolfu na našem území a především pak v oblasti Šumavy. Nebyla to nezajímavá práce i když převážná část archivních dokumentů, článků i knižních kapitol hovoří především o činnosti wehrwolfu v našem severním pohraničí a na Moravě. Informací o působení vlkodlaků na západě a jihozápadě Čech, které nás nejvíc zajímaly, však jsme získali podstatně méně. O to užitečnější se nám začalo jevit naše pátrání a chystaný průzkum na Vyšebrodsku. Při shromaždování informativních materiálů jsme záhy zjistili, že převážná část dosud publikovaných dokumentů o činnosti vlkodlaků na našem území hovoří hlavně o jejich záškodnických akcích na severu Čech a Moravy. Nacházeli jsme rozličné podrobnosti nejen o známé sabotážní akci wehrwolfu v Krásném Břežně a o jejich hlavním výcvikovém středisku v Doksech, ale i o mnoha dalších teroristických vystoupeních. Třeba o přepadení vlaku na trati Podmokly-Chomutov, o odhalení skladišť zbraní u obcí Dubnice a Zálezly na Ústecku, o vyvraždění dvou rodin antifašistů v Liberci, o výbuchu v Šanově, kde miny wehrwolfů zabily dvě osoby a dalších dvacet vážně zranily, o sabotážní akci u Nové Olešky na Děčínsku, kde byli těžce zraněni tři občané a podobně. Toto všechno se odehrávalo v poválečných měsících na severu Čech. Jiné informace zase hovoří o teroru vlkodlaků na Broumovsku a Bruntálsku a také na Prostějovsku. O činnosti wehrwolfů na jihozápadě Čech je však informací očividně méně. A pokud jsme je objevili, hovořily převážně jen strohou řečí služebních hlášení. Tak třeba… Hlásím, že v okolí Kašperských hor byl v lese Rechenberg zjištěn bunkr, ve kterém se skrývá šestičlenná skupina wehrwolfů. Ozbrojené teroristy zásobuje místní obyvatelstvo. (Z hlášení tehdejšího oddělení Národní bezpečnosti v Sušici. )
Bylo zjištěno, že příslušník sicherheitsdienstu a zbraní SS Leopold Aigner z Hartmanic - v této obci působil před válkou jako učitel - se zdržuje se skupinou ozbrojených nacistů v šumavských lesích a připravuje teroristické akce proti českému obyvatelstvu. Jmenovaný se vrátil do Hartmanic v posledních týdnech války a prováděl výcvik příslušníků Hitlerjugend z Dlouhé Vsi, zaměřený na teroristické akce. Předpokládáme že jeho skupinu tvoří právě tito členové Hitlerjugend. (zpráva stejného oddělení NB v červnu 1945).

Zlatá koruna, 24.5.1945.
České vládě! Postavení Čechoslováků v Českém Krumlově je neudržitelné. Město, okres, policie v rukou nacistů. Na Kleti dosud ozbrojené německé vojsko. K vystoupení se připravují nové německé organizace. Americké vojsko a velitelství odmítá zjednat jakoukoliv nápravu. Zakročte. Čs. národní výbor v Českém Krumlově. (Jedno z objevených hlášení o wehrwolf, odeslané z Prachatic), nás potom zvlášť zaujalo. Kromě jiného se v něm říkalo:
Informace o teroristech nazývaných wehrwolf, které před koncem války získali partyzáni skupiny Šumava II, odpovídají nepochybně skutečnosti. V lesích kolem Prachatic a Vimperka se zdržují ozbrojené skupiny nacistů a ohrožují bezpečnost českého obyvatelstva. Z této zprávy bylo pro nás nejzajímavější konstatování, že naši partyzáni věděli o existenci wehrwolfu ještě před koncem války. Vydali jsme se po této stopě a dostali se až do nevelké obce nedaleko Vimperka, do Čkyně. Tam totiž bylo již na počátku dubna roku 1945 poodhaleno tajemství šumavských vlkodlaků.
Partyzánská skupina Šumava II pracovala od roku 1943 v prostoru mezi Českými Budějovicemi a Sušicí. V lesích měla osm svých bojových skupin a její spolupracovníci působili v mnoha šumavských městečkách a vesnicích. Tehdy se poprvé dostala na světlo informace, že vedení nacistické župy Bavorsko - Východní marka organizuje zvláštní tajnou teroristickou organizaci, jejichž působnost bude zasahovat i české pohraničí. Záhy potom získali partyzáni další signály, že tyto organizace mají být zřízeny v Kašperských Horách, Rejštejně, Vimperku, Volarech, Želnavě, Českém Krumlově a ještě na některých dalších místech. Štáb partyzánské skupiny zpočátku nepřikládal těmto informacím velkou váhu. Jeho členové předpokládali, že s koncem války přejde nacistům chuť k dalším bojovým vystoupením. Potom však došlo k příhodě, která rázem změnila jejich názory. V noci z 2. na 3. dubna zadrželi partyzáni nedaleko Čkyně nacistickou motospojku. Nedali tomu hitlerčíkovi sebemenší příležitost k tomu, aby vytáhl z pouzdra svou pistoli, a už ho měli v příkopu. I s dokumenty, které vezl ve služební brašně. Jak se brzy ukázalo, jednalo se o přísně tajné materiály, které vezl tento pracovník nacistického aparátu z bavorského Deggendorfu svým soukmenovcům na českou stranu Šumavy. Škoda, že zemřel dřív, než mohl prozradit, komu vlastně byly tyto důvěrné směrnice určeny. Zůstaly jen dokumenty. A v nich poprvé četl velitel partyzánů černé na bílém, co vlastně chystá nově zřizovaná organizace wehrwolf. Instrukce z porady v Deggendorfu obsahovaly příkazy skupiny wehrwolfů, jak si počínat po odchodu německé branné moci, jak připravovat tajné sklady a úkryty zbraní, trhavin, potravin a signálních prostředků. Spojka mířící kamsi do okolí Čkyně tedy tu dubnovou noc roku 1945 nedojela. Další však zřejmě dosáhly místa svého určení. Svědčí o tom jiná služební hlášení odeslaná z oblasti Šumavy v roce 1945 a také několik skrýší se zbraněmi, postupně odhalovaná ještě v šedesátých letech. Zda některá z těchto tajných skrýší wehrwolfu přečkala až do dnešních dnů, na to nám měla odpovědět naše cesta na Vyšebrodsko.
Dostali jsme se tam ve druhé polovině října. Jen pár týdnů předtím, než tyto prostory zasypala sněhová pokrývka. Kdesi pod Lipenskou přehradou jsme přesedli do gazu a náš ochotný informátor lesník Václav F. nás zavedl k místu, které vlastně zapříčinilo, že jsme se vydali za skrýšemi šumavských vlkodlaků. Když o tomto prostoru hovořil s Petrem S. , nepřeháněl. Půda pod třiceti až čtyřiceti smrčky byla skutečně propadlá a také nevelké náspy, dnes již pokryté silnou vrstvou jehličí, nasvědčovaly, že tady kdysi kdosi prováděl nějaké zemní práce. Chopily jsme se krumpáčů a lopat a trvalo jen chvilku, než jsme narazily na stěnu kamenné zídky. Podle ní jsme pak kopali hlouběji do země. Nebylo pochyb o tom, že šlo v tomto případě o jakýsi úkryt. Tady i tam jsme nacházeli pozůstatky výdřevy. Ovšem čím hlouběji jsme se prokopávali, tím častěji zaznívala pochybnost, zda jsme nepřišli k této skrýši už příliš pozdě. Po dvouhodinovém úsilí se tato pochybnost změnila v jistotu. Otevřeli jsme skrýš vlkodlaků, která byla již v minulosti vybrána! Ten den jsme byli poněkud rozčarováni. Ne, nelitovali jsme času stráveného v archívech a nad novinovými články, ale mrzelo nás, že nemůžeme ke shromážděným dokumentům přinést ještě další důkaz o někdejší činnosti wehrwolfu na Šumavě. Naše rozmrzelost nad vybranou skrýší však byla předčasná. Už za pár dnů potom, co jsme vyhazovali hlínu z místa, které kdysi sloužilo vlkodlakům za úkryt, se totiž takový důkaz přece jen objevil. Lesní dělníci, jimž nezůstalo naše počínání utajeno, byli rovně zasaženi naším zájmem o tyto záležitosti. A jistě i proto si začali pozorněji všímat terénu, v němž zrovna pracovali. Výsledkem toho bylo, že objevili v polesí Jordán jiný úkryt wehrwolfů. V něm byla uložena zachovalá diverzní bedna německé výroby. Její obsah si musel vzít na starost pyrotechnik krajské správy VB, neboť trhaviny i časoměřicí přístroje pro destrukční akce byly stále schopné plnit poslání, které od nich vlkodlaci očekávali. Že se tak nestalo, nebylo už záležitostí nacistických teroristů, ale zásluhou československých bezpečnostních orgánů a příslušníků naší armády, kteří v červenci a v srpnu 1945 začali rázně postupovat proti šumavským vlkodlakům. Bilance akcí wehrwolfu na jihozápadě Čech je tedy podstatně hubenější, než účtování nacistických teroristů v severní části naší země. Tři vypálené usedlosti na Prachaticku a Volarsku, zapálení samoty na Knížecích Pláních a tři čtyři přepady vozidel na Vimpersku a Kašperskohorsku. Potom už byli wehrwolfové nuceni uprchnout za hranice do Bavorska.
Tímto konstatováním by bylo možné ukončit i tuto kapitolu o našem pátrání po šumavských vlkodlacích. Ve skutečnosti však tomu bylo poněkud jinak. Objevení diverzní bedny u Vyššího Brodu a naše rozhovory se starousedlíky znovu oživily u mnoha lidí zájem o dosud neodhalená tajemství Šumavy. A tak jsme slyšeli třeba od jedné z pracovnic Lesního závodu ve Vyšším Brodě: tady můžete najít nějaké ty úkryty wehrwolfu, ale to není nic proti tomu, co je dodnes kdesi v podzemí na Kaplicku. Já tam za války žila a vím, že tam v posledních týdnech války naváželi Němci plná auta zbraní a možná jiných věcí. Měli tam pro to připravené podzemní štoly a když je zajatci kopali, nesměl tam do toho prostoru, kromě nacisty Riedla, nikdo. Po válce jsme pak ty vchody do podzemí hledali, ale marně. Prý ta místa osázeli porostem, aby zahladili stopy po terénních úpravách.
Takové a podobné poznatky tedy přivedly naše cesty za skrýšemi šumavských vlkodlaků. Zatím jsme si je nemohli dost dobře všechny ověřit, neboť v době, kdy jsme je slyšeli, se Šumava začala halit do bílého a cesty k oněm místům už byly zaváté. Jakmile to však situace dovolí, chceme se vypravit i za tipy, které jsme získali při pátrání po šumavských wehrwolfech.

Převzato z časopisu Zápisník 1979 (napsal: Josef Glückselig)
Foto z časopisu (asi Naše vojsko rok tak 1958, mám totiž jen jednu stránku a už si nepamatuji přesně co to bylo za časopis).