Slavné vítězství nad kňoury

Diky dvěma dnům státního svátku jsem se domluvil s kamarádem Jakubem, že k němu vyrazím v pondělí na chalupu a vezmu sebou ještě jeden detektor, že by si rád zkusil zahledat, večer ogrilujeme nějaké to maso a spláchneme to dobrým pitivem.

Když jsem se v podělí probudil tak jsem zjistil, že má Jakub vypnutý mobil a tudíž nevím jak se k němu dostanu, protože jsem u něj na chalupě nikdy nebyl. Řekl jsem si, že to risknu a vyrazím i tak a snad se Jakub během dne ozve a když ne tak si tam někde zahledám. Sbalil jsem tedy Goldmaxxe, Gmaxxe a když dva detektory tak ke každému lahvinku slivovice od stréca z Moravy. Hupnul do auta a upaloval do města u kterého má Jakub chalupu. Po 150km jsem byl na místě a zkoušel se místních domorodců a pijanů v hospůdkách ptát jestli neznají Jakuba a jeho chalupu. Bohužel nikdo nevěděl a tak jsem se odebral do hospůdky a povečeřel.

Bylo asi 20:00 a  Jakub se stále neozýval tak jsem se rozhodl, že vyrazím mrcásnout na nedaleký kopec (asi 750m. n.m.! ) a když se nestihnu včas vrátit tak tam přespím. Naložil jsem detektory do batohu a zastavil se v benzine koupit nějaké jídlo a pití a tradá na kopec. Po prvním kilometru stoupání po kamenité cestě mé počáteční nadšení opadlo a já se potil a funěl jak hroch. Kde se vzala tu se vzala cedule s textem: HRANICE VOJENSKÉHO ÚJEZDU VSTUP ZAKÁZÁN. Po pečlivém prostudování cedule jsem zjistil, že si z ní tedy spíše přímo do ní zdejší domorodci střílí a to do slova.


(foceno při zpáteční cestě)

Po chvilce váhání jsem vykročil LEVÁ VPŘED ZPÁTKY NI KROK ;-) a stal jsem se narušitelem (ale úplně maličkým).

Pokračoval jsem po stejné cestě a zvolna stoupal k vrcholu. Jelikož mě batoh již pěkně tížil rozhodl jsem se vytáhnout krumpáč s detektorem a při výstupu na vrchol si mrcásnout. Cesta byla kupodivu naprosto cista a občas se ozvalo jen nějaké drobné, železo takže z prvního signálu který signalizoval čistou barvu jsem měl radost tedy jen do té doby než jsem zjistil, že je to odznak botanické zahrady!!! Asi po dalších dvouch kilometrech jsem dorazil na jednu vyvýšeninu a začal zvažovat zda budu pokračovat ve zteči na vrchol nebo se vrátím. Duch dobyvatele ve mne zvítězil ikdyž na vrchol mě zbývaly asi tak 3km.

Ve chvíli kdy jsem se chystal vykročit začal se ozývat podivný chraplavý štěkot z roští vzdáleného zhruba 15 metru ode mne, zpozorněl jsem a najednou z roští vykoukli dva divočáci velký jako „prase“. Nejbližší a v podstatě jediný strom široko daleko byl přesně mezi mnou a divočáky. Chvíli jsme se protínali pohledy a najednou jako když hrom udeří jsem vyrazil s řevem a mávající krumpáčem přímo proti divočáků. Doufal jsem, že jestli se mě rozhodli sežrat tak je tímto výpadem zaskočím a získám tak náskok a stihnu doběhnout a vyskočit na strom. Ovšem stalo se něco co jsem vůbec nečekal. Ty dva asi nikdy neviděli tak udatného bojovníka jako jsem já a tak se lekli, že ten co stál vlevo sebou prudce škubnul a rypákem vrazil do toho druhého. Oba zavrávorali a následně zmizeli v roští. To už jsem stál u stromu a čekal co bude dál. Vidím jak se vlní tráva na přilehlé louce a v ní upaluje stádo divočáků. V tu chvíli se již na mě snášely vavříny slávy a získal jsem tak slavný titul UC MAXIMUS VICTORIUS ;-)

Posadil jsem se pod strom cvaknul si na posilněnou slivovice a celé příhodě jsem se zasmál – tímto bych se chtěl omluvit divočáků za způsobený šok a doufám, že už se konečně zastavili.

Posílen jsem pokračoval v cestě a na vrchol dorazil někdy kolem 22:00 a bylo jasné, že se zpět nestihnu vrátit. Moje ideální představa o rozumném skalním převisu na vrcholu kopce pod kterým bych mohl přenocovat vzala za své. Cestou jsem sice objevil betonový bunkr, ale už do něj nebylo vidět tak jsem se chtěl vyvarovat, že šlápnu kdo ví do čeho , dále v úvahu přicházel posed, ale ten byl tak chatrný, že jsem se neodvážil na něj vlézt natož abych v něm nocoval. Slunce mizelo za obzorem a tak jsem si musel s hledáním místa pro přenocování pospíšit.

Po chvilce hledaní jsem našel rozumné místo a měl jsem štěstí, že hned u něj byl pokácený smrk – dřevo bylo odvezené, ale větve zůstali.

U příhodného stromu jsem zbudoval malou chýši, aby na mě moc nefoukalo jelikož jsem neměl žádnou přikrývku a jako podložka mě posloužilo seno které jsem asi 20min sbíral na louce kde byla posečená tráva, ale seno bylo odvezeno a tak sem musel paběrkovat. Rozdělal jsem malý oheň a dokončil úpravy na chýši a doufal, že nebude pršet nebo aspoň ne moc.



Něco málo jsem pojedl zalil to slivovicí, abych v noci nezmrznul a ulehl jsem do lože královského. Jelikož jsem byl výstupem na vrchol a budováním přístřešku opravdu unavený usnul sem na seně jako miminko. V noci mě několikrát probudilo praskání větví způsobené nějakou zvěří a „štěkot“ divočáků – to mě asi dělali naschvál za šok který jsem jím způsobil. Naštěstí mě počasí přálo – nebyla moc velká zima a sprchlo jen malinko. Asi v 5 ráno jsem už nemohl zabrat a tak jsem vstal rozdělal oheň nasnídal se a připravil se na cestu z5.


Já už byl dávno na nohou a pan GOLDMAXX se vyvaloval.

Cestou zpět jsem objevil další bunkr kterého jsem si den předtím nevšiml.







Dolů z kopce to šlo docela rychle a tak jsem byl asi za hoďku u auta a pelášil ku Praze. Narazil jsem na jedno právě zorané políčko a tak jsem ještě na chvilku vyběhl s detektorem jelikož jsem během výstupu na kopec krom několika mincí, patron a onoho zmiňovaného odznaku nic nenašel. Pole bylo skoro mrtvé a najednou se na mě vyloupl další bunkr. Udělal jsem fotečku trošku ho okoukl a mazal k autu a raději jsem zastavil až doma – hup do sprchy a do postele.

Nálezy skoro žádné, ale byl to fajn úlet. Příště se musím zachovat jako Bivoj a ulovit holýma rukama jednoho kňoura

UC MAXIMUS VICTORIUS