Slovinsko - Soča - 2014

Asi před třemi týdny jsem se vrátil z dovolené ve Slovinsku. S tátou jsme vyrazili za krásou hor a památkami na Velkou válku. Krátký článeček jsem chtěl napsat už dřív, ale prostě nebyl čas... ne že by teď čas byl, ale řekl jsem si, že už to prostě udělat musím.
Z plánovaného krátkého článečku vznikly tři strany... pokud se to někomu nechce číst, přeskočte na konec článku, kde mám několik věcí na určení a jsou tam k nim informace - rozměry atd.

Den první - z Brna jsme vyrazili asi o půl paté ráno. Jeli jsme směr Vídeň - Graz - Klagenfurt a přes kousek Itálie do Slovinska. Těsně před přejezdem z Itálie do Slovinska doporučuji zastavit u jezera Lago di Predil - je to nádherná podívaná a nafotíte si spoustu kýčovitých fotografií. Když vjedete do Predilského průsmyku, tak na jeho samém začátku stojí po pravé straně pevnost - název netuším a nikde jsem ho ani nenašel, ale stojí za vidění. Potkal jsem tam zmiji, takže doporučuji opatrnost a pořádné boty jsou samozřejmostí.

Dále v průsmyku je vlastní pevnost Predil - rakouské Thermopyly. Původní pevnost byla dřevěná s kamenným základem, dnes na jejím místě stojí kamenná pevnost. Proč rakouské Thermopyly? Bojovalo se zde 15. až 18. května 1809 a 250 rakouských vojáků se zde bránilo přesile cca 8.500 francouzů.

Na ubytování jsme přijeli kolem druhé hodiny odpoledne, ale ten čas byl daný zácpou ve Vídni (dopravní... ) a průzkumem pevností. Reálně cesta trvá kolem osmi hodin a je dlouhá cca 600km. Chvíli jsme si odpočinuli a vyrazili na první cíl naší cesty - Mengore.
Jedná se o 453m vysoký kopec s malým kostelíkem na vrcholu. Kostel je významným poutním místem. Celá hora připomíná mraveniště - je skrz na skrz prošpikovaná kavernami. Bojovali zde i naší krajané, konkrétně I. prapor 91. pěšího pluku (České Budějovice) a III. prapor 35. pěšího pluku (Plzeň).

Mimochodem... musíte si zvyknout na slovinské značení turistických tras... je nerovnoměrné, chaotické, kde je rovná cesta a není kam odbočit, tam je značení každých pět metrů, jakmile je křižovatka, značení na několik stovek metrů mizí.

Den druhý - Ráno jsme vyrazili do Logu pod Mangartem. Za obecním hřbitovem vede cesta na malé parkovistě. Z něho už je vidět štola (původně na těžbu rud), která za války sloužila k dopravě vojáků a zásob - tato zásobovací trasa byla chráněna před nepřátelským ostřelováním.
Za obecním hřbitovem se nachází hřbitov vojenský. Uprostřed hřbitova stojí sousoší od českého sochaře Ladislava Kofránka. Znázorňuje bosenského vojáka a vojáka horských jednotek, jak se dívají směrem na vrchol Rombonu, ze kterého sem byla těla snesena. Za zmínku stojí, že některé hroby jsou označeny kříži a na hrobech vojáků muslimského vyznání jsou z plechu vytvarovány muslimské tradiční náhrobky. Ještě možná stojí za zmínku, že když půjdete kolem štoly dozadu kolem vodárny, tak uvidíte dva menší vodopády a poměrně velkou kavernu.

Přejeli jsme k pevnosti Kluže - samotná pevnost stojí za vidění a je v ní zajímavé muzeum. O pevnost se nebojovalo, dokonce byla ochráněna před ostřelováním, protože díky okolním horám a úzkému údolí ji nebylo možné zasáhnout dělostřelectvem a minomety.
Když přejdete silnici, můžete se podívat na kavernu a když budete pokračovat po úzké cestě, přijdete k další kaverně. Ta je průchozí a dokonce osvětlená, dál sledujte cestu a ta vás dovede k Fort Hermann. Po cestě je několik pozorovatelen, kaveren atd.

Fort Hermann byla pojmenována po Hermannu von Hermansdorf - veliteli pevnosti Predil. Pevnost Hermann také stojí za vidění... také se o ni nebojovalo, ale neměla takové štěstí jako pevnost Kluže - byla přístupná ostřelování a Italové jí rozstříleli tak, že musela být opuštěna.
Naší další zastávkou bylo městečko Soča. V něm stojí kostel Svatého Josefa, který byl vyzdoben malbami českého malíře (sochaře, spisovatele, basníka... ) Josefa Váchala. Dnes jsou už přemalovány. Mimochodem - od října budou Váchalova díla výstavena v Plzni... Za kostelem je krásný vojenský hřbitov. Za zmínku stojí pár dochovaných křížů - jsou z betonu a k armování byl použit ostnatý drát - asi nic jiného neměli a když nad tím člověk přemýšlí, má to i jistý filozofický rozměr...

Vyjeli jsme nad městečko Trenta a odtud šli k prameni Soči. Široká cesta se mění v úzkou pěšinu a ta v úzkou skalní římsu. Cesta je v konečném úseku jištěna ocelovým fixním lanem. Je to vlastně via ferrata - dnes je známe jako cíl turistů, kteří si chtějí představovat a myslet, že jsou lezci a horolezci, ale první via ferrata (železná cesta) vznikla kolem roku 1880, kdy si jeden šlechtic nechal zabezpečit cestu po svém panství. Název ovšem vznikl až za první světové války, právě v tomto úseku fronty, kdy se takto zabezpečovaly zásobovací trasy. Velká část ferrat v Dolomitech a Julských Alpách jsou obnové vojenské zásobovací trasy.

Poslední zástavkou toho dne byl Ravelnik - zrekonstruovaná část opevnění - také stojí za vidění a u muzea je zabetonováná střepina... asi ráže 420mm - opravdový macek...
Po cestách jsme navštívili nespočet hřbitovů, památníků... jejich výčet by byl na dlouho...

Den třetí - Rozhodli jsme se vyrazit na Mrzli Vrh. Už jen cesta na planinu Kuhinj je zážitek - úzké silničky a vesničky, kde se zastavil čas. Cestou na Mrzli Vrh si zase užijete typického slovinského značení... konečná část výstupu vede štěrkovisky mezi krávami s občasným přelézáním plotu z ostnatého drátu...

Výstup stojí za to. Pod vrcholem je rozsáhlá uherská kaverna s dochovalým polním oltářem. Na celém Mrzlém Vrchu je kaveren asi bambilion, ale většina je dost pobořená a navíc Julské Alpy jsou poněkud seismicky aktivní, tak jsme nepokoušeli štěstí víc, než by bylo zdrávo. Bohužel jsme na vrcholu neměli moc času, protože bylo docela pozdě a začínalo se kazit počasí. Stejně jsme si užili krásného výhledu. Ještě jsme se rozhodli najít zrekonstruovaný památník vojákům z Hradce Králové. Podle mapy je to tak půl kilometru. Úžasné slovinské značení nás vedlo cca dva kilometry úplně do... nakonec jsme to kvůli pokročilé denní době vzdali.

Den čvrtý - Hned ráno jsme vyrazili k vodopádu Boka. Vodopád je 106m vysoký a 30m široký, jedná se o největší vodopád ve Slovinsku. Značená cesta vede k několika vyhlídkám. My jsme ještě sešli do koryta řeky a šli korytem - táta zůstal a cachtal se v ledové vodě, já jsem řekl, že se pokusím dojít až k vodopádu.

Cestou se musí několikrát lézt po skále - jsou to místy kolmé stěny a pod vámi je dravá a ledová řeka. Pokud nemáte velké zkušenosti se skalním lezením - zejména s volným (bez jištění), tak to za nic na světě nezkoušejte. Já jsem zkušený lezec, tak jsem to prolezl až k vodopádu. Cestou zpátky k autu táta objevil svlečenou hadí kůži. Měřila bez mála metr a půl. Říkal jsem si, že když tomu hadovi byla malá, kolik asi měří teď.
Pokračovali jsme k vodopádu Kozjak - vřele doporučuji - cesta vede nádherným kaňonem a naskýtá se tam spousta nádherných výhledů na řeku Soču. Po návratu zůstal táta v autě a já jsem si ještě zaběhl nafotit Napoleonův most.

V Kobaridu jsme se stavili v muzeu a vyjeli jsme k italské kostnici - leží tam kosti cca sedmi tisíc italských vojáků, kteří sem byli přepohřbeni z menších hřbitovů nebo byli nalezeni později. Měli jsme ještě plán na odpoledne, ale když jsem byli na obědě, začalo silně pršet a později začala šílená bouřka, tak z plánu nic nebylo.

Den pátý - Ráno jsme se zastavili v kaňonu řeky Tolminky - je to jeden z významnějších přítoků Soči (alespoň v její první části, při její cestě do moře se přidávají větší toky). V kaňonu je Danteho jeskyně, prý systém měří několik kilometrů a prý tam nemáme chodit, smí se tam jen se speleologickou skupinou. Ale tak... Češi... není tam mříž, tak se tam může... čelovky jsme měli... neprocházeli jsme jeskyni celou, ale přeci jenom jsme šli pořádný kus - ale dost to klouzalo...

Vyjeli jsem pod kapli Javorca. Vojáci uvažovali jaký památník postavit padlým spolubojovníkům, rozhodli se pro kapli. Sami ji naprojektovali, do značné míry zaplatili a postavili. Exteriér kaple zdobí erby všech národů Rakouska-Uherska. Takže se můžete pokochat pohledem na českého lva, moravskou a slezskou orlici. Slovenští kolegové se nemusí obávat - uherský znak je na čestném místě... doufám, že za tento drobný žertík nedostanu od nějakého kolegy přes držku...

Interiér je pak zdobený dřevěnými deskami se jmény padlých. Moc lidí sem nechodí a tak si místní správce nemá s kým povídat, dali jsme se do řeči a dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí. Je skutečné zápalený a má velké znalosti. Mimochodem... říkal, že právě čte Po zapadlých stopách českých vojáků od Jozefa Vričana. Cestou zpátky jsme se rozhodli sledovat jedno údolí a jít prostě nahoru. Všude byly drobné pevnůstky atd. - prostě to, co už tu dávno nevnímáte... první den nadšeně - kaverna!!! pevnůstka!!! Pátý den jen znuděně otočíte hlavu, pak si jich už ani nevšímáte...
Jedna „pevnůstka“ nám ovšem vyrazila dech... zvenku to vypadá jako malý bunkřík, ale on je to vchodový objekt do obrovské tvrze, která architekturou značně připomíná československé tvrze z meziválečného období. Pevnost má tři patra a chodby a sály mají na délku dva až tři kilometry... název nevím a ani o pevnosti nemám žádné informace - na žádné mapě není a není ani v žádném průvodci - pokud o něčem takovém víte, dejte mi prosím vědět pod článek.

Odpoledne jsme se vydali prozkoumat válku z druhé strany a vyjeli si na italské pozice - Kolovrat a okolí... Z vrcholu Grady je vidět až moře a to nebylo moc dobré počasí. Prostě všude jsou kaverny, zákopy, opevnění a je částečně rekonstruované. Jako obvykle nás vyhnalo počasí - silný déšť a později (když už jsme byly v penzionu) i bouřka.
Den šestý a sedmý - to už jsme nechodili na známá místa, ale spíš jsem si vytipovávali (bez předchozích informací) neznámé kopce a tam jsme lezli. V turisticky navštěvovaných místech už moc věcí nenajdete... i když střepin se tam válí desítky kilogramů. Na těchto neznámých kopcích je nálezů více, proto si tyto trasy nechám pro sebe. Jen se zastavím ještě u pár míst, které stojí za zmínku - německá kostnice u města Tolmin (vrátka jsou posvařovaná z pušek viz. fotka), vojenský hřbitov u obce Lodje (leží na něm hodně Čechů), památník mezi obcemi Bača a Most na Soči - tak velký památník jsem ještě neviděl... Pokud jedete ve směru na Most na Soči, tak je po pravé straně hned u silnice - je velký jako menší dům...

Den osmý - ještě pár rychlovek na rozloučenou a hurá domů...
Detektory jsme sebou neměli. Jejich používání je tam zakázané - byl bych rád, kdybyste se se mnou podělili o svoje zkušenosti ze Slovinska - jak moc se to tam hrotí a jestli se to dá / nedá... případně jaké jsou postihy, když někoho chytí... Bavili jsme se s jedním místním a on tam chodí s detíkem takřka denně a všem je to jedno... ale co je dovoleno místním... pro cizince často není...
Kaveren jsem viděli odhadem 150... od malinkatých až po obrovské systémy... do většiny jsme vlezli... Nasbírali jsme desítky nábojnic, střepin bychom tam nasbírali možná metrák - od malinkatých kousků oceli až po pořádné mrchy... Po místopisných fotkách přidávám i pár fotek nálezů a žádám o jejich určení :

- pozná někdo z jakých celt jsou ty kroužky? Ten „šroub“ je z nějakého granátu, ale už si nemůžu vzpomenout z jakého... Menší kroužek - vnější průměr 18mm, vnitřní 8mm, velký kroužek - vnější 35mm, vnitřní 18mm, „šroub“ - průměr 16mm, výška 6mm - ten zinkový tentononc je asi taková ta vložka z futrálu na dělostřelecký granát, aby se ve futrálu nehýbal - nebo se pleteme? Průměr 72mm, výška 41mm - nakonec ten šrapnel... je to ráže 66mm, asi Ital - dokázal by to někdo určit přesněji? Klarkone?
Ta poslední fotka - to není nález, to jsem vyfotil jen tak pro efekt...

Na závěr bych chtěl dodat, že jsme tam potkávali spoustu lidí ze Slovinska, Itálie, Německa, Rakouska, ČR, Slovenska, Maďarska, Srbska... asi poprvé po sto letech se na těchto místech potkávají lidé tolika národností a těchto konkrétních národů... ale po sto letech... v míru... ať nám ten mír vydrží. Jedná se o mír relativní, protože drobných konfliktů je více, než kdy dříve, ale není zde konflikt, kde by se střetávaly miliony mužů a miliony umíraly. Čest památce mužů, kteří zde bojovali a kteří zde zemřeli... a to bez ohledu na to, jakou nosili uniformu nebo jakým mluvili jazykem.

Vojtaci