Slovinsko - Soča - 2015

Rok se s rokem sešel a my jsme řešili, kam v létě vyrazit. Slovinsko a Julské Alpy se ukázaly být jasnou volbou. Z minulého roku jsme měli spoustu restů a nových nápadů, kam se podívat. Můj článek z minulého roku měl spoustu kladných ohlasů a dokonce přibližně osm a půl tisíce shlédnutí. Děkuji vám za váš zájem, byl jsem jím motivován k napsání pokračování. Snad se vám bude líbit. Tentokrát jsem se opravdu rozepsal – snad vás nebudu nudit. Opět kladu důraz na historii míst, která jsme navštívili a třeba se někdo z vás inspiroval nebo inspiruje, aby tento krásný kout světa také navštívil.

Vyrazili jsme do stejného místa a měli stejné ubytování. Někomu by se mohlo zdát divné, že jezdíme pořád do stejných míst. Na průměrných sto metrech čtverečních tamní země najdete alespoň pět zajímavých míst (kaverny, jeskyně, ruiny budov) a dva kbelíky šrotu, takže i kdybychom do stejných míst jezdili každý rok po zbytek života, stejně neuvidíme všechno.

Asi čtyři dny před odjezdem do Slovinska jsem se vrátil z mých milovaných Vysokých Tater a byl jsem trochu zničený, ale minulý rok jsem do Julských Alp jel na antibiotikách, takže jsem si říkal, že je to už taková norma.



DEN PRVNÍ

Z Brna jsme vyrazili tradičně ve 4:30. Tentokrát cesta proběhla bez problémů – dokonce ani ve Vídni nebyla zácpa. Jedinou veselou příhodou byl tátův boj s nápojovým automatem v Mikulově, kdy si snažil objednat velkou kávu a dostal malý čaj.

Do Cave di Predil jsme dorazili asi 11:15 a rozhodli jsme se navštívit tamní muzeum. Paní v muzeu nebyla vůbec vstřícná a neuměla anglicky, jinými slovy... uměla jenom italsky. Nakonec jsme se domluvili – za vstup chtěla šestnáct euro ( dle kurzu 450 Kč) a navíc říkala, že za půl hodiny zavírá – začínala siesta. Konstatovali jsme, že za ty peníze si to může strčit do řiti. Co jsem slyšel, tak muzeum není velké a je trochu řešeno metodou – kočička a pejsek vařili dort – zbraně 18. a 19. století, mezi tím věci z první i druhé světové války... Jediné, co mě lákalo, bylo panoráma obrany Predilského průsmyku.

Prohlédli jsme si alespoň děla v okolí muzea a pokračovali k jezeru. U jezera nebylo kde zaparkovat, auto jsme museli nechat až nahoře před tunelem. Sešli jsme dolů k parkovišti a konečně jsme to uviděli. Přímo u silnice stojí obrovská pevnost alpského valu. Její objekt vyčnívající až k silnici je maskován jako skála a musím říct, že dost povedeně. Minulý rok jsme si jí vůbec nevšimli a projeli okolo. Celou pevnost jsme obešli – stojí za vidění. Bohužel dovnitř se nedá dostat – dveře někdo zavařil a nouzáky jsou zasypané. Nechápu, proč si někdo dával takovou práci.

Nad hlavní tvrzí záchytné příčky Predil by měly být nějaké pozorovatelny, ale co jsem studoval bunkrologická fóra, tak jsem žádné kloudné informace nezískal a další objekty jsme nenašli.

Dovolte mi pár slov k alpskému valu – asi všichni víte, o co jde, ale kdyby ne... Alpský val je rozsáhlý systém opevnění, který se dá přirovnat k Maginotově linii nebo třeba k československému opevnění. Měl trochu jinou logiku, která byla dána vyššími nadmořskými výškami a neprůchodným terénem. Systém nebyl spojitý, protože většinou je terén absolutně neprostupný a jeho překonání by bylo možné pouze pro malé horské jednotky a přesun konvenční armády nebo techniky byl absolutně nemožný. V místech, kudy by se dalo projít, vznikaly takzvané záchytné příčky. Systém kopíroval celou italskou hranici – táhl se od hranice se Švýcarskem, Francií, Rakouskem a Jugoslávií. Kolem hranice se Švýcarskem byl systém „jen aby se neřeklo“ – hustota byla minimální. Zato ve čtyřicátých letech probíhalo mohutné opevňování kolem hranice s Rakouskem. Linie obecně vznikaly mezi lety 1930 a 1942, ale do opevnění byly zakomponovány starší objekty, které byly upraveny pro nové úkoly. Jednotlivé objekty jsou tvořeny řádově stovkami metrů až kilometry chodeb, střeleckými místnostmi, pancéřovými zvony a obvykle mají více pater. Můžete si je přestavit jako tvrze československého pohraničního opevnění – logika jejich stavby je podobná.

Po hledání dalších objektů jsme sešli k jezeru. Přímo v jezeře je takový „domeček“ a vede k němu ocelový most. Nikdy jsem mu nevěnoval pozornost. Tentokrát mě zaujal ten most – je vyrobený z ocelových plátů s otvory, okamžitě jsem je poznal, jsou německé válečné a sloužili pro stavbu polních letišť – zpevňovala se jimi letištní plocha. Přemýšel jsem, kde měli Němci za druhé světové války nejbližší letiště nebo odkud to stavitel asi vzal.

Táta se zkusil koupat, ale voda je hodně studená a brzo klesá prudce do hloubky. Já jsem zatím zkoumal zajímavý objekt na břehu jezera. Asi kdysi sloužil jako dok, který pak byl přestavěn pro nasávání vody do něčeho – je tam obrovské potrubí s nasávacími koši a čerpadla. Značná část potrubí už byla ukradena...

Projeli jsme průsmykem. Tentokrát jsme se už nezastavovali u žádné z pevností. Rád bych se zastavil u pevnosti, která stojí na začátku vpravo před příjezdem k bývalé celnici. V minulém článku jsem ji jen popsal, ale nic jsem o ni nevěděl – rád bych to teď trochu napravil. V literatuře je pojmenovaná prostě Battery Predilsattel, stavba probíhala mezi červnem 1897 a zářím 1899. Hlavní výzbroj tvořila tři děla M80 ráže 12cm. Posádku tvořilo 112 mužů.

Po cestě jsme se ještě stavili na hřbitově v Logu pod Mangartom. Nechali jsme tam českou trikolóru na památku vojáků z českých zemí. Na tomto hřbitově jich leží hodně... Namátkou – Rudolf Smutný, Karel Kotečka, Josef Kovář, Ladislav Doležal... jen několik jmen, která jsem si vyfotil. Také jsem si kvůli lepším světelným podmínkám vyfotil sousoší od českého sochaře Ladislava Kofránka. Na tomto hřbitově leží vojáci, kteří padli na Rombonu. Podrobněji viz. článek z minulého roku.

Dalším silným zážitkem byla nálepka na zadním skle jednoho zaparkovaného auta – Otrok v avtu – význam jsme odhadli, ale pro jistotu jsme se podíval do slovníku – ano - dítě se ve slovinštině řekne otrok...

Našim domácím jsme dovezli malé dárky – paní domácí kávu a jejímu manželovi flašku hruškovice – zablesklo se mu v očích a tvářil se velice nadšeně... Paní domací se na něj dívala a její nadšení bylo očividně mnohem, mnohem menší.

Odpoledne jsme chtěli ještě někam jít, ale zvedl se strašný vítr – stromy to ohýbalo do všech stran a rozhodli jsme, že by to nebylo rozumné, protože existovalo velké riziko, že někomu spadne větev na hlavu.



DEN DRUHÝ

Rozhodli jsme se vyrazit na planinu Golobar a následně na vrchol Javoršček. Na tento vrchol nosil proviant český malíř a spisovatel Josef Váchal a zde se také zranil. Rozhodli jsme se jít z vesnice Kal-Koritnica. Po cestě jsem našel jednu zajímavou kavernu, rozhodl jsem se prohledat okolí a objevil jsem zákopová kamínka, ale byla dost rezavá a navíc se mi je nechtělo vláčet dolů.

Kolem cesty jsou na kamenech často vytesaná čísla - 5, 7, 6/21, 7/24 – napadlo nás, že tudy možná někdy procházela hranice, jinak nevím, co by to mohlo být. Kousek od cesty leží zbytky nákladní lanovky. Z důvodu polohy je velice pravděpodobné, že se jedná o lanovku ještě z první světové války. Podle stavu se dá předpokládat, že byla udržována a používána ještě dlouho po válce. Leží zde kolo tak... 120 cm v průměru, zbytky ocelových lan a spousta harampádí.

O něco výše se nachází nesmírně zachovalá budova. Podle táty pochází tak ze třicátých let. Ještě teď by se tam dalo spát, ale jinak je budova ponechána svému osudu. Bůh ví, čemu sloužila. V okolí se válí obrovské množství oceli – u většiny součástek a krámů se nedá poznat, z čeho pocházejí. Na planině měli vojáci také jatka, takže se zde válí obrovské množství zvířecích kostí. Také zde leží tisíce prázdných konzerv, což je pro celé Julské Alpy typické.

Na planině se stala zábavná historka. Táta šel pomaleji a byl v lese a něco tam zkoumal, neřešil jsem to a šel jsem dál. Po nějaké době jsem si sedl na kládu a čekal jsem na něho. Za chvíli přišel a sedl si vedle mě. Po chvíli přišel mladý pár se psem a začali se tátovi velice omlouvat. Říkali, že vůbec nemysleli na ostatní lidi a táta říkal, že jejich pes vypadá jako vlk. Když odešli, táta mi to vysvětlit. Zkoumal tam nějakou hromádku oceli a najednou měl pocit, že ho někdo sleduje. Otočil se a za ním stál ten pes, táta se lekl, zařval a pes utekl. Táta říkal, že si ho skutečně v první chvíli spletl s vlkem.

Většina planiny je dnes zalesněná. Výjimku tvoří pár luk. Na jedné louce býval R-U hřbitov, stojí na něm kříž, který připomíná padlé vojáky z FJB 20 ( 20. prapor polních střelců ). U pomníku leží zase nějaký šrot. U pomníku jsme nechali opět trikolóru, protože ve stavu jednotky padlo hodně Čechů.

Tátovi se nechtělo pokračovat, říkal, ať na Javoršček pokračuji sám. Bylo poměrně pozdě, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat. Někde na Javorščeku má být památník nadporučíku Karlu Křížovi z FJB 20, chtěl jsem dojít alespoň k němu. Vyrazil jsem tedy sám. Kolem cesty je několik kaveren. Vyšel jsem na takovou planinku, kde je památník čtyřiceti dvěma partyzánům, kteří zde zemřeli v roce 1943. Jak je zde dobrým zvykem, památník je posvařovaný z pušek.

Cesta na Javoršček není značená a odpusťte mi ten výraz – stojí za hovno. Jedná se o vyšlapanou pěšinku – takřka neznatelnou. V terénu jsou ovšem zachovány cestičky z první světové války. Takže je to spleť chodníčků, steziček a pěšinek, které bez varování mizí uprostřed ničeho nebo třeba končí skálou. Cestu jsem si různě zkracoval, přelézal šutry a skály, cestičky mizely a zase se objevovaly. Jednou byla cesta přímo přede mnou, po dvaceti metrech nebyla žádná, přelezl jsem dva šutry a cesta byla rázem tři metry nade mnou, dolezl jsem na ni, ztratila se, ušel jsem ani ne deset metrů, naráz jsem viděl cestu čtyři metry pode mnou a nedokázal jsem zjistit, jak se tam dostala.

Nevěděl jsem jak památník nadporučíku Křížovi vypadá, ale předpokládal jsem, že tam nepůjde připevnit trikolóra. Po cestě jsem sebral pěknou střepinu – pokud se tedy dá přídavné jméno „pěkný“ říct o střepině. Když jsem našel pomníček, můj předpoklad se potvrdil. Je to taková deska, která vypadá jako náhrobní kámen. V tu chvíli přišel čas na střepinu. Trikolóru jsem k ní přivázal osmičkovým uzlem a střepinu zaklínil mezi dva kameny. Drželo to a vypadá to i celkem esteticky.

Nadporučík Kříž se vyznamenal při obraně Rombonu. Při italské ofenzívě si všiml alpínů, kteří se snažili nenápadně přiblížit k jejich pozicím. Se svou jednotkou je házením ručních granátů zahnal a první vážnější útok tím skončil.

Cesta se táhla pořád kolem kopce, výška byla pořád konstantní nebo cesta dokonce klesala. Vrchol byl už na dohled, váhal jsem, jestli to neotočit, ale sil bylo dost a času relativně taky. Rozhodl jsem se cestu opustit a jít na vrchol terénem.

Všude se tam válí spousta krámů – zejména střepin a konzerv, mezi tím jsem našel i lidské žebro. Nakonec jsem se vyškrábal nahoru. Bohužel cesta, kterou jsem se drápal nahoru byla moc příkrá na sestup a riziko pádu bylo moc velké. Nejlogičtější variantou tedy bylo přejít vrchol, zkusit najít cestu a sestoupit po ní. Taky jsem neměl moc na vybranou.

Vlastní vrchol je úplné peklo. Představte si pole plné děr, kráterů, vstupů do kaveren a šachet. Problém je v tom, že všude roste tráva, která vám sahá asi nad pas, takže si vůbec nevidíte pod nohy. Krok před vámi může být díra několik metrů hlukoká a vy ji nevidíte. Postupoval jsem velice pomalu, opatrně a našlapoval jako v minovém poli. Jednou jsem se dostal do situace, kdy byly všude kolem mě díry, u kterých jsem díky vegetaci neviděl na dno. Slézat na dno a pak zase někde lézt ven mi nepřišlo jako dobrý nápad, tak jsem ty díry musel přeskakoval. Při jednom epickém skoku mi praskly kalhoty v rozkroku...:-)

Někdy v tu chvíli jsem si uvědomil, že ten vrchol je šílený a že musím pryč. Kdyby tam nebyla ta tráva a keře, tak by to byla procházka rajskou zahradou, ale takhle si člověk nemůže být jistý žádným krokem. Navíc tam vyčnívají skály a válí se tam spousta kamenů, takže o přítomnosti hadů jsem vůbec nepochyboval.

Cesta nikde... tak jsem se prostě začal vracet terénem zpátky ve směru, odkud jsem přišel. Zase jsem nacházel malé cestičky, které mizely. Některé cesty končí v nějakém bunkru nebo také končí čtyřmetrovým srázem. Když cesta zmizela, tak jsem sestupoval cestou necestou a občas jsem musel sestupovat tatranským způsobem – kontrolovaným sjezdem po zadku. Nakonec se mi podařilo v pořádku sestoupit.

S tátou jsme se snadno našli, pečlivě zatím prozkoumal planinu. Začali jsme se vracet k autu. Hlavním problémem bylo strašné horko. Cesta je dlouhá, k tomu slušné stoupání, obtížný terén a k tomu třicet pět stupňů. Abyste si udělali představu – vypil jsem asi čtyři až pět litrů tekutin, poprvé jsem močil v pět odpoledne a to jen trochu. O další hodinu později jsme přišli k autu s pořádnou dehydratací a žízní, že jsme se o ni mohli opřít.

Sečteno podtrženo – je to krásná cesta, kterou vřele doporučuji, ale vrcholu Javorščeku se ve vlastním zájmu vyhněte. Taky se vyhněte letním měsícům.

Josef Váchal na planině Golobar a Javorščeku působil mezi březnem a květnem 1917. Během své služby si přivodil zranění paty, které přešlo do stavu flegmóny. Byl stažen z aktivní služby a místem jeho dalšího působení se stalo městečko Soča.



DEN TŘETÍ

Vyrazili jsme do vesnice Drežnica. Ve vesnici stojí překrásný kostel zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Vitrážová okna tvoří křížovou cestu. Na kostele je přidělaná pamětní deska padlým občanům. Doporučuji kostel navštívit, patří mezi nejkrásnější kostely, které jsem kdy navštívil.

Poté jsme se rozhodli najít a navštívit soukromé muzeum. Od kostela jsme sešli dolů k výrazné křižovatce s mapkou města a okolí. Vedle ní na zídce stojí dělostřelecký granát s šipkou „muzeum. “ Muzeum vede starší pán, je nesmírně milý a umí trochu česky. Říkal, že před lety tu provázel příbuzné vojáka, který zde bojoval a zemřel. Vzal je do Javorce, kde našli jeho jméno na jedné z desek.

Muzeum je rozděleno do dvou částí – pravá (větší) je věnována první světové válce a druhá je věnována životu tamních lidí a folklóru. Pán nám vyprávěl spoustu zajímavých příběhů a vzpomínal na vlastní předky, kteří ve válce bojovali.

Táta zavedl řeč na pomník padlým partyzánům na planině Golobar. Pán se ukázal jako opravdový znalec místní historie a začal okamžitě vyprávět : „Stalo se to na Velikonoční pondělí 1943. Partyzáni slavili Velikonoce a domlouvali rozšiřování brigády. Italové zaujali pozice v okolí. Mezi partyzány vystřelili jednu minu z minometu, partyzáni začali vylézat z úkrytů a Italové je z bezpečných pozic stříleli. Během chvíle tak zemřelo čtyřicet dva partyzánů.

Poznámka – stalo se to 26. dubna 1943. Přišlo mi to na Velikonoce trochu pozdě, kontroloval jsem to a sedí to. V roce 1943 připadala Velikonoční neděle na 25. dubna.

Části o folklóru vévodí kostým, který se používá při místním karnevalu. Mysleli jsme si, že je to čert, ale postava se nazývá „Ta grdi“ - doslova „Ten ošklivý. “ U pasu mu visí takový čakan, pán říkal, že „je na mlácení otroků... “ Což mi opět vykouzlilo úsměv na rtech.

Pán nám vyprávěl o životě v různých historických etapách a táta se zeptal, jestli to bylo horší za Rakouska nebo za Itálie. Prý to bylo výrazně horší za Itálie. Za Rakouska se prý bralo vše poměrně sportovně, Italové se snažili obyvatelstvo násilně poitalštit a obecně se chovali dost hrozně.

To koresponduje například se vzpomínkami Reinholda Messnera, který se narodil v Tyrolsku – v části, která byla původně rakouská a následně připadla Itálii. Dokonce se poitalšťovala i jména – někdo byl Joseph a po vydání nových dokladů byl rázem Giusseppe. Reinholdův otec byl silný vlastenec a proto svým dětem dal německá jména, která se do italštiny nedala přeložit.

Chtěli jsme pokračoval přes Ravne na planinu Zaprikaj a odtud na planinu Predolina, kde stojí hodně zachovalý úsek opevnění, ale cesta byla úzká a ne v moc dobrém stavu. Táta se bál poškození auta a taky se mu nechtělo s někým vyhýbat, proto jsme dál nepokračovali.

Vrátili jsme se do vesnice Kal-Koritnica a šli jsme na pevnost Čelo. Je to kousek – cesta mi zabrala asi půl hodiny. Pevnost byla vybudována na jaře 1915, ale brzy se posunula fronta a palba z pěchotních zbraní z pevnosti se stala neúčinnou. Došlo k překlasifikování pevnosti na dělostřeleckou baterii. Některé pevnosti zažili i větší sešup – například pevnost Predil byla kvůli nízké odolnosti z pevnosti překlasifikována na skladiště... ale zpět k Čelu. Baterie dostala nový název Batterie Kal. Ani výzbroj baterie nebyla moc slavná – tvořila ji dvě děla M80 ráže 12cm, která sem byla přesunuta z pevnosti Kluže. Baterie byla z důvodu umístění velice náchylná na dělostřelecké a minometné ostřelování, proto došlo k hloubení jeskyní pod přední částí pevnosti, kam byla přesunuta dělostřelecká výzbroj a sklady.

Samotná pevnost stojí určitě za vidění. Válí se tam menší množství šrotu a také nějaké kosti. Většina z nich je zvířecích, ale několik z nich je s největší pravděpodobností lidských – například jsem našel jeden krční obratel. Z pevnosti se naskýtá nádherný výhled na Rombon a také je vidět Fort Hermann. Pevnost Kluže leží za zatáčkou, která se dá rozeznat, ovšem samotná pevnost vidět není.

V pevnosti žije obrovské množství lučních kobylek a ještěrek. Zaslechli jsme nějakého ptáka a o okamžik později kolem mě proletělo několik motýlů. Vzpomněl jsem si na text písně Feeling good, původně muzikálové melodie, kterou proslavila Nina Simone : „Birds flying high you know how I feel... Butterflies all having fun you know what I mean... “

Další zastávkou byl památník italským vojákům, kteří zemřeli při útoku plynem v kaverně mezi Bovcem a městečkěm Čezsoče. Ve směru jízdy od Bovce to uvidíte po levé straně hned u silnice. Památník tvoří rekonstruovaný vstup do kaverny s pamětní deskou. Vedle kaverny stojí kříž, který je věnován památce všech padlých vojáků.



DEN ČTVRTÝ

Vyrazili jsme k Zatolminu, abychom navštívili hrad Kozí rob. Hned u parkoviště je vchod do kaverny. Kaverna má tvar písmene ypsilon. Ramena jsou ukončena východy a třetí chodba směřuje někam pod horu. Chodba byla polozasypaná a nechtělo se mi tam plazit – vypadal bych jako prase. Navíc jsem svou návštěvou vytočil jednoho netopýra, který do té doby klidně spal. Létal všude možně a protože vím, že netopýři jsou největším depotem vztekliny na světě, tak jsem se radši po anglicku vypařil. Ač mám pro strach uděláno, kontakt s netopýrem a zejména pak extrémně pravděpodobnou vzteklinou mě vůbec nelákal.

Po cestě se nachází dvě další kaverny- jedna je opravdu pěkná... ovšem plná netopýrů... a jeden bunkr. Před ním je zazděný kus „rohatky“ a několik střepin.

Hrad pochází z dvanáctého století. Za první světové války zde byla umístěna rakousko-uherská posádka. Hrad je velice zachovalý a umožňuje krásné výhledy.

Z parkoviště jsme se autem přesunuli přes obec Dolje do Gabrje. Nachází se zde italská vojenská kaple věnovaná padlým alpínům. Pokud pojedete od obce Dolje, tak na začátku Gabrje uvidíte boží muku – cesta jde přímo od ní doprava – neuvidíte ji... Auto musíte nechat u boží muky a jít odtud. Ze zmíněného směru cesta není ani značená a není ani vidět. Před kaplí je velký, rovný plac, na kterém byl původní hřbitov. Dnes se tam pasou ovce. Předpokládám, že ostatky vojáků byly přepohřbeny.

Kaple byla opuštěna a zapomenuta. Dlouhé roky byla používána jako sklad. Poměrně nedávno proběhla její rekonstrukce do původní podoby. Kapli védodí kříž a soška alpína. Na zdech jsou upevněny kamenné desky se jmény padlých. Všichni padlí patřili ke čtrtému pluku ( 4 reggimento alpini ). Do stavu čtvrtého pluku patřily prapory 20, 21, 22, 23, 24, 27 a 28 a byli nasazeni na poměrně širokém kusu fronty – Griva, Krnčica, Krn ( italský název - Monte Nero), Krnšká strbina, Gabje – Mrzli, Svata Gora a Vodica.

Přejeli jsme do díry jménem Postaja – je to pár domů kolem železniční stanice nedaleko obce Bača při Modreju. Auto jsme nechali u železniční stanice a šli pěšinou podél kolejí směrem Bača při Modreju. U mostu stojí opravdová fortifikační lahůdka – úžasně zachovalý rakousko-uherský fort, do jehož základů je vestavěný vstupní objekt tvrze alpské valu. Před fortem ještě stojí malá pevnůstka. O jejím staří a účelu se spekuluje.

U fortu se stala zábavná příhoda. Zkusil jsem dveře a nešly mi otevřít, tak jsem dovnitř vlezl oknem. Tátovi se moc nechtělo, ale když slyšel mé nadšení, tak se odhodlal a prolezl za mnou. Když jsme odcházeli, táta zkusil dveře a mně doposud neznámým způsobem je bez námahy otevřel. Stál jsem tam a zíral jako bacil do lékárny – lomcoval jsem s nimi a zkoušel oba díly dveří... a nešlo to... dosud to nechápu...

Fort má tři patra, je zachována většina pancéřových prvků. S mnohými pancéřovými okenicemi lze ještě manipulovat. Sešli jsme dolů do údolí a podívali se na pevnost zespodu. V úpatí zdi jsme zahlédli vchod. Suverénně jsem tam napochodoval a vody si nevšímal. Neuvědomil jsem si, že nemám kanady jako obvykle, ale že jsem si vzal tenisky, abych ulevil nohám. Okamžitě jsem v nich měl potopu.

Obešli jsme pevnost a vstoupili druhým vchodem, který byl suchý. Pevnost má pouze jedno patro, což je u objektů alpského valu poměrně netypické. Součástí pevnosti jsou dva pancéřové zvony, chybí žebříky, takže není jak se podívat nahoru. Velice mě překvapilo, že v pevnosti se zachovaly popisky místností, takže vidíte na zdech napsáno modrou barvou : Camera comandante, deposito munizione, latrine... Tento objekt je v italských mapách označen jako Baccia 3.

Přejeli jsme do Bači a nechali auto pod mostem. Za pozornost stojí i most samotný. V pilíři nejblíže řece jsou šachty pro uložení výbušnin, takže už samotný architekt počítal s tím, že by jeho dílo mohlo být potřeba vyhodit do povětří. Součástí stejného pilíře je i malá pevnůstka... no... pevnůstka... jsou to takové minizdi se střílnami...

Odtud jsme se vydali podél říčky Bača. Brzy po pravé straně cesty uvidíte malinkatý domek nalepený na skále. Hned za ním musíte prudce do svahu. Není tam ani cesta, možná trochu tušíte vyšlapaný chodníček, ale hlavně vidíte kopřivy, džungli a máte pocit, že to vede tak leda do... Ano, ten pocit jsme měli taky... Po asi dvaceti metrech prodírání vegetací dojdete ke skalní stěně a vstupnímu objektu.

Pevnost je označována jako Baccia 1, jedná se o třípatrovou pevnost s několika střeleckými místnostmi – opravdu stojí za návštěvu, nápisy na zdech jsou ještě zachovalejší než v případě Baccia 3.

Pokud byste domek minuli a pokračovali dál po cestě, uvidíte zajímavost – R-U fort podobného typu jako na druhém břehu, který byl přestavěn na rodinný domek. Za vidění také stojí neuvěřitelně ohyzdný trpaslík, kterého mají vedle dveří.

Jak vás asi napadlo, existuje i Baccia 2. Tam jsme nešli, protože typově nepředstavuje nic, co bychom už neviděli a navíc jsem četl, že přístup je přes soukromé pozemky a nechtěli jsme se s někým blbě bavit.



DEN PÁTÝ

Rozhodli jsme se vyrazit na Humčič. Po cestě jsme ještě zastavili za Kobaridem (italsky Caporetto). Ze silnice jsme si už minulý rok všimli vstupu do nějaké chodby. Jedná se o vybetonovanou dvakrát zalomenou chodbu s koncem rozšířeným v komoru. Vedle vchodu má takový výklenek, takže se domnívám, že se jedná o sklad trhavin používaných při stavbě silnice. Trhaviny byly nejspíš uloženy v komoře a rozbušky v tom malém výklenku.

Humčič je kopec ležící u úpatí Javorščeku. Rozhodli jsme se použít Fučíkova průvodce po Sočské frontě a mám pro vás zásadní radu – v případě této túry to nedělejte – dojdete do prdele...

Auto jsme nechali u koupaliště za obcí Čezsoča. Pak máte dle průvodce přejít přes most přes potok Slatenik a dát se doprava. První problém je, že potok Slatenik neexistuje... Nejblíže tomu názvu je potok Slatnica a je skutečně hned za koupalištěm. Dali jsme se touto cestou. Pokud to uděláte, půjdete Fučíkovu trasu pozpátku, což je problém...

Ještě u silnice byla cedule : „STOP! Slatenik trail is closed. Due to land slide. “ Pro anglicky nemluvící – Stůjte! Stezka Slatenik je uzavřena z důvodu sesuvu půdy. Řekli jsme si, že to bude znamenat, že tudy neprojdou důchodci s hůlčičkama a že my statní jedinci projdeme... no... spletli jsme se... ale už alespoň víme, odkud se vzala ta chyba s názvem potoka...

V té době jsme samozřejmě netušili, že je cesta ve Fučíkově průvodci popsaná úplně blbě. Ve chvíli, kdy bylo napsáno odbočit doprava, odbočili jsme doprava... šli jsme a šli... Překonali jsme jedno nově vytvořené koryto a říkal jsem si, že to bude asi ten jejich sesuv... máčky...

Po chvíli jsme došli k dalšímu vymletému korytu, tam bylo horší najít cestu, ale překonali jsme to bez potíží... šli jsme a šli. V tu chvíli jsem už tušil, že jdeme do řiti a měl jsem podezření, že ten průvodce je úplně špatně napsaný. Otevřel jsem mapy a průvodce a byl jsem přesvědčený, že jdeme cestou na planinu Golobar.

Předal jsem vše tátovi, chvíli to zkoumal a nakonec řekl, že to ještě kousek zkusíme. Planina Golobar byla nadohled a před námi díra... to je ten sesuv půdy... a pořádný... bez křídel prostě překonat nejde...

Moje myšlenka se potvrdila, ale nebyl všem dnům konec. Pokud bychom se vrátili na rozcestí, kde jsme šli vpravo a dali se doleva, pak dojdeme na Humčič „zezadu. “ Vrátili jsme se... a šli... a šli... tam už to vypadalo nadějněji – velká část cesty jde spojovacími zákopy a nachází se zde běžný šrot. Cesta končí dírou po sesuvu půdy a opět není šance ji překonat.

Z důvodu nesnesitelného horka a poměrně pokleslé morálky jsme se vrátili k autu. Nasedli jsme a jeli dál po silnici, která kopíruje řeku, protože podle map jsem odhadl, že cesta, kterou popisuje Fučík, bude o kousek dál. No... je to asi kilometr. Už jsme tam ale nešli, takže nevím, jestli je tato cesta ta správná a jestli je průchodná.

Sečteno podtrženo – Fučík tuto trasu popisuje úplně chybně a navíc z důvodu, že ujela polovina hory, jsou cesty neprůchodné. Z uvedených důvodů vám cestu nedoporučuji, mohlo by se vám stát to, co nám – nachodíte šílené kilometry a úplně zbytečně.



DEN ŠESTÝ

V průběhu týdne jsem si udělal drobnou ránu a přes veškerou snahu se mi nedařilo ji udržet v čistotě a dostala se mi tam infekce. Nicméně jsem si řekl, že to zvládnu. Vyrazili jsme na Bučenici.

Bučenica je vrchol sousedící s Mengore. Podle kostela na vrcholu Mengore se někdy tomuto obrannému celku říká Svatá Marie. Na Mengore bojoval pluk III. /35 ( Plzeň) a proslavili se zde i jeho odstřelovači, kteří likvidovali italské vojáky postupující směrem od vesničky Čiginj.

Na Bučenici působil Ludvík Krejčí ( budoucí armádní generál a náčelník Hlavního štábu branné moci Československé republiky). V té době ovšem působil jako důstojník u V. /BH1, který byl součástí osmé horské brigády. Později byla jednotka přejmenována na BH FJB5.

Pochodili jsme toho poměrně dost, všude se táhnou spojovací zákopy a našli jsme nějaké menší kaverny. Směrem na Most na Soči (dříve Svatá Lucie) je vyhlídkový bod s překrásným výhledem.

Bohužel poměrně rychle se začalo projevovat zranění a postupující zánět. Chůze se stávala značně bolestivou a tak jsme zamířili k autu.



DEN SEDMÝ

Nebyl jsem schopen větší chůze, rozhodl jsem se zůstat na pokoji, protože bych tátu jen zdržoval a zadělával si ještě na větší problémy. Místo a trasu posledního dne si necháme pro sebe, protože tam táta narazil na nálezovou bonanzu.

Návrat proběhl bez problémů, změřili jsme, že od domu to máme do penzionu přesně 550 km. Článek píšu asi po měsíci, protože jsem doposud neměl čas. Zranění je už celkem zahojené. Už mi otrnulo a už plánuji další dobrodružství.

Co se týká nálezů – dovezli jsme si jedno šrapnelové pouzdro (průměr 75mm, výška nejméně 200mm a vodící kroužek byl nalisován 40mm ode dna), italský časovač – přesněji se mi ho nepodařilo určit, přečetl jsem značení OCT-3... , víc se přečíst nedá, dále lžíci, nábojový pás pro francouzský kulomet Hotchkiss a nějaké drobnosti. Střepin se tam válí asi bambilion a za týden bychom jich nasbírali několik metráků. Kromě toho jsme našli asi padesát ešusů, milion konzerv, nespočet kusů bot a tuny neidentifikovatelné oceli. Vše samozřejmě zůstalo na místě. Z nebezpečnějších věcí pak pět dělostřeleckých granátů a jeden ruční granát – táta se domnívá, že se jedná o francouzský, později v Itálii vyráběný granát, „Excelsior“ systému Thevenot P2 (fotka 33 a 34). Na tyto nálezy jsme z bezpečnostních důvodů ani nesahali.

Detektory jsme nepoužívali, protože je to tam zakázané a pokuty jsou tuším v řádu tisíců eur, navíc tam by to pískalo asi úplně všude. I kdybych měl nastavenou jen barvu, tak šrapnelové kuličky by řvaly a těch se tam válí tuny a jsou všude. Hledali jsme pouze očima a to bohatě stačilo. Povrchový sběr je také zakázán, ale toleruje se. Úplně správně by tam všechny věci měly zůstat, ale my si vždy vezmeme jen něco málo na památku. Navíc, jak jsem psal dříve, i po sto letech se tam krámy válejí na hromadách a z důvodu intenzity bojů a často exponovanému terénu se tam budou válet asi věčně.

Doufám, že jsem vás dlouhým článkem nenudil a že jste se dozvěděli nějaké nové informace. Snad příští rok s dalším pokračováním...

Vojtaci