Slovinsko - Soča: 2016

Po měsíci jsem se dostal k tomu, abych dokončil letošní článek o Slovinsku. Po loňské zkušenosti jsem se rozhodl pro stručnější verzi, ale stejně jsem se neubránil jistým přesahům. Při předchozích výpravách jsem cestoval jen s tátou, tento rok náš „tým“ rozšířil kamarád Pavel, pro kterého to byla sočská premiéra. Opět jsme se pohybovali v oblasti Horního Posočí, tento rok jsme ale jezdili poněkud jižněji. Zase jsme byli ubytovaní v městečku Čiginj, které leží těsně pod Tolminem. Vybrali jsme si září, protože jsme slyšeli, že tam bude stabilní počasí a nebude takové horko. Obvykle možná ano, ale letos bylo stejné horko, jako když jsme tam byli v červenci nebo srpnu. Jinými slovy – při výběru termínu na počasí a svoje představy nehleďte.


Den první
Letos jsme se rozhodli nejet přes Predilské sedlo a zkusit štěstí v sedle Vršič. Cesta vedoucí přes kopce a sedla z Krajske Gory do Trenty se nazývá Ruská cesta. Byla pojmenovaná na počest ruských zajatců, kteří cestu vybudovali a kteří při její stavbě zahynuli – zejména v důsledku lavin.
Chtěli jsme se podívat na Ruskou kapli a na R-U pevnost ležící kousek od průsmyku. Počítali jsme s tím, že serpentýny Ruské cesty budou zážitek... ale nečekali jsme, že až takový... zejména když před vámi jede autobus. Celý průsmyk Vršič byl ucpaný a parkoviště přeplněné, tak jsme se rozhodli pokračovat rovnou do Trenty – nebylo kde zaparkovat, takže jsme stejně neměli na výběr. V části silnice nad Trentou je vybudovaný krásný tunel původní Ruské cesty. Nad vchodem je datován letopočtem 1916, předpokládám, že tu zůstal po rozšíření silnice, protože tunel nešel využít a silnice tedy dnes vede vedle něj.
Stavili jsme se ve městě Soča, abychom Pavlovi ukázali kostel, který vymaloval Josef Váchal a také tamní válečný hřbitov. Rovněž jsme zastavili u hřbitova před Bovcem. Ještě jsme se stavili na Ravelniku a vyrazili se ubytovat. Po jídle, vybalení a narovnání zad jsme vyrazili na Mengore.
Mengore dobře známe, ale stejně jsme objevili něco nového – pamětní desku horské baterie a poměrně rozsáhlou síť kaveren pro dělostřelectvo přímo pod vrcholem. Z Mengore nás vyhnala bouřka.
Poučení dne – vyhněte se sedlu Vršič a raději jeďte přes Predil. Teoreticky vychází cesta přes Vršič jako kratší, rychlejší a obecně lepší. Teorie – jako obvykle – nepřežila první kontakt s praxí...

Den druhý
Po snídani jsme vyrazili do vesnice Kambreško – cestou jsme míjeli vodopád, který by byl asi krásný a velký, kdyby nebyl vyschlý a voda jen nekapala. Z Kambreška jsme stoupali na vrchol Platne (744 m. n. m. ). Jedinou zajímavostí je obrovská kruhová betonová deska, která sloužila jako postavení děla skutečně hodně velké ráže. Toto postavení se nachází těsně pod vrcholem – už je od tam vidět vysílač, který stojí na vrcholu.
Z Platne jsme se vydali přes menší sedlo na vrchol Globočak (809 m. n. m. ). Na vrcholu stojí pomník, zničená pozorovatelna a pod vrcholem jsou celkem pěkné kaverny. Ve městě Kambreško je i soukromé muzeum, ale chlapům se tam nechtělo jít.
Pak jsme autem přejeli k nejmenovanému kopci. Jedná se asi o nejbohatší naleziště v celých Julských Alpách. Mezi moje první nálezy patřila hromada čtyř šrapnelových pouzder v poměrně dobrém stavu. Dvě lepší jsem si vzal a druhé dvě jsem začal zahrabávat na horší časy – asi jako trpaslíci v Hobitovi od J. R. R. Tolkiena.
Během toho jsem uslyšel pád kamení a všeho možného, trochu jsem se lekl, protože Pavel šel terénem (hodně špatným) a bál jsem se, že spadl. Zavolal jsem na něj, ozval se, že je všechno v pořádku a šel za mnou. Šel jsem mu naproti a řekl, že pro něj něco mám. Vyhrabal jsem ta lehce zamaskovaná šrapnelová pouzdra a dal jsem mu je. Po cestě se válela spousta krámů. Na vrcholu jsem našel tu záhadnou trubku – viz. příspěvek o nálezech. V jedné z mnoha kaveren jsem našel i lidské žebro. Táta našel kousek od vchodu další kus žebra, ale to lidské nebylo, tipoval bych koně. Vedle cesty se občas válely dělostřelecké granáty naskládané jako dřevo – na ty jsme samozřejmě nesahali.

Den třetí
Vyrazili jsme na kopec Sabotín. Výhodou vrcholu je, že se těsně pod vrchol dá dojet autem. Na Sabotínu jsou asi nejkrásnější a nejrozsáhlejší kaverny, které jsem zatím viděl. Rozhodně doporučuji jejich návštěvu. Na vrcholu jsou bývalá jugoslávská kasárna, ve kterých se nachází muzeum. To bylo zavřené a s ním je zavřená i část kaveren. Chodí se do nich jen v rámci prohlídky, což je opravdu hulvátské. Vyřešil jsem to taky hulvátsky – přelezl mříže, které se v jednom místě nedotýkaly stropu. Je tam asi třicet centimetrů místa, což bohatě stačí na to, aby se tam protáhl štíhlý a šikovný chlap. Kaverny jsou opravdu krásné, není v nich co ukrást nebo zničit, takže jediný důvod jejich zavření je, aby mohli vybírat vstupné za něco, co můžete jinde vidět zadarmo.
Další zastávkou byl Škabrijel (italsky Monte San Gabriel). Cesta vede zákopem vytesaným ve skále a po cestě na vrchol je několik kaveren. Na vrcholu stojí rozhledna a je z ní krásný výhled. Jinak nic moc zajímavého ani nenajdete ani neuvidíte.
Zajímavým objevem byl hezky udržovaný válečný hřbitov v obci Ravnica. Leží na něm i Češi. Například hned u vchodu stojí kříž se jménem Jan Gajda. Následně jsme se vydali hledat hřbitov ve vesnici Grgar. Dle mapy vydávané Poutí míru sousedí s kostelem... a tam... je hovno... Tak jsme se vydali podle šipek, které jsou namalované ve vesnici. Ty vedou směrem na díru jménem Fobca – a tam... je taky hovno... Jinými slovy – projeli jsme a prošli Grgar a na nic nenarazili. Jak tamní mapa, tak značení je úplně k ničemu... na což si musíte ovšem ve Slovinsku zvyknout. Hřbitov jsme náhodně našli jiný den... ale o tom až později.

Den čtvrtý
První zastávkou byl občanský hřitov ve Volče. Je zde i památník vojákům z I. sv. v. Odtud jsme vyjeli na Kolovrat a ukázali ho Pavlovi. Musím říct, že tamní družstvo je velice aktivní a za ty dva roky hodně zapracovali na rekonstrukci opevnění. Vypadá to tam opravdu dobře. Malá rada – pozor na hlavu... stropy jsou často nízké... je to bolestí vykoupená rada.
Autem jsme jeli do Kobaridu. Po cestě jsme se zastavili u německého děla vystaveného naproti benzínce v Kobaridu. Bylo vytaženo ze Soči, nad závěrem je stále krásně čitelné Krupp Essen. Jezte kroupy! Navštívili jsme italskou kostnici a podívali se do soukromého muzea vedle kostnice. Tam jsme ještě nebyli, protože když jsme tam byli naposledy, bylo zavřeno.
Dole v Kobaridu jsme se ještě zašli podívat do muzea na knížky – prodávají tam poměrně zajímavé publikace v mnoha jazycích – většinou pro nás nezajímavých – slovinština, italština, případně němčina. V angličtině tam většinou nic pořádného nemají. Také jsme se stavili v obou informačních centrech a pro inspiraci si nabrali nějaké prospekty... jako správní Češi jsme brali vše, co bylo zadarmo... trochu přeháním... trochu... Druhé soukromé muzeum bylo zavřené.
Nakoupili jsme v supermarketu a přejeli na parkoviště, odkud se vyráží na vodopád Kozjak. Pavel si nafotil Napoleonův most a pak jsme vyrazili k italskému opevnění, které se rozkládá na obou březích Soči. Když jdete směrem k vodopádu Kozjak, tak opevnění na pravém břehu není moc zajímavé, ale na levém břehu (musíte přejít most) stojí za vidění. Je tam zajímavá pevnůstka a zákopy podobné těm na Kolovratu, ale vidíte je neopravené, takže si můžete udělat představu o způsobu jejich stavby. Celé zákopy byly porostlé kvetoucími bramboříky a vypadali opravdu kouzelně.
Pod mostem jsme se vykoupali v Soči (dobrovolně), lidé se na nás z mostu dívali jako na exoty – suchaři... Mimochodem – koupel v Soči je opravdu mrazivý zážitek.

Den pátý
Autem jsme přijeli do Drežnice a vyrazili do severní stěny Krnu. Cesta je pocitově úplně nekonečná. Po cestě se můžete zastavit v bivaku Črnik. Pod severní stěnou Krnu (a Batognice) jsem odbočil do suťoviska s tím, že tam určitě najdu spoustu krámů. Myšlenka byla taková, že ti vojáci všechen bordel házeli dolů, všechno, co sletělo s lavinou, tam bude taky... reálně je tam kulové... tedy... našel jsem tam další lidské žebro.
Obecně řečeno jsou žebra nejpočetnějšími zástupci lidských kostí, které tam nacházím, trochu by mě zajímalo proč. Už jsem tam našel krční obratel, kus kosti holenní, ale žeber jsem našel možná deset – to počítám jen kosti, o kterých jsem naprosto přesvědčen, že jsou lidské.
Zajímavostí je, že ve stěně byl ještě poměrně dobře rostlý ledovec... sice už značně tál, ale držel se a další dávky sněhu a ledu se určitě dočká. Po cestě na ubytování jsme se ještě stavili v soukromém muzeu v Drežnici.

Den šestý
Stavili jsme se v Modrejcích a ukázali Pavlovi hřbitov. Říkal, že má ve sbírce fotku popsanou „Svatá Lucie, stavíme hřbitovy. “ V Modrejcích je jeden z nejvýznamnějších hřbitovů, kam se snášeli padlí z obranného celku Santa Lucia. Není to ten z fotky... V Postaje jsme Pavlovi ukázali pomník 4. armádě, R-U fort a dvě pevnosti alpského valu. Ještě jsme našli pevnůstku pravděpodobně z doby Jugoslávie.
Po natankování a rychlém nákupu jsme se rozhodli jet do Čepovce. V Čepovci je také hezký vojenský hřbitov, protože v obci stála poměrně rozsáhlá polní nemocnice.
Jeli jsme prozkoumat ještě pár hřbitovů a při té příležitosti absolutní náhodou narazili na hřbitov v Grgaru. Stojí už mimo obec směrem jízdy na Grgarske Ravne. V tomto případě má pravdu Fučík, který píše, že leží vedle občanského hřbitova. Návštěvu hřbitova doporučuji, protože se tam dochovalo velké množství původních náhrobků. Také jsou bokem vystavené původní kříže, na některých z nich se dochovali původní mosazné destičky a na některých z nich se dají přečíst i jména. Za pozornost stojí pomník s čitelným Leutnant I. D. R. Karl Červinka nebo náhrobek Hauptman Robert Tomaschek. Na křížích určených pro mužstvo můžeme přečíst např. Inf. Mucha Ludvig. Zachovalost náhrobků je opravdu nevídaná.
Dále jsme se snažili najít hřbitovy v jednotlivých částech obce Banšice, ale bez úspěchu. Náhodně jsme ale narazili na zajímavé zbytky opevnění. Putování po hřbitovech jsme ukončili na hřbitovech v Bate a v Kalu nad Kanalom.
Odpoledne jsme si vyšli na Bučenici. Postávali jsme na vyhlídce a dívali se na Tolmin. Hlavou nám asi všem šlo, že se nám nechce domů.

Den sedmý
Pavel ještě chtěl vidět hřbitov v Logu pod Mangartom a pevnost Kluže, tak jsme ho tam vzali. Nebyl jsem z toho úplně nadšený, říkal jsem, že chci být co nejdřív na Vršiči, aby se tam dalo zaparkovat a mohli jsme se projít po jeho okolí. Taky jsem se chtěl pokusit najít hřbitov v Trentě, protože od tam mám nějaké dobové fotky. Před lety se nám ho nepodařilo najít.
V Logu pod Mangartom a u Kluže jsme strávili poměrně dost času, hřbitov v Trentě se nám podařilo zahlédnout, ale už se nám nechtělo vracet a navíc tam není vhodné místo k parkování. Nakonec jsme rovnou pokračovali na Vršič. Vršič byl úplně ucpaný – nejen, že se tam nedalo zaparkovat... nedalo se tam ani projet. Bylo tam asi milion motorkářů, kteří se chovali jako úplní kreténi a hovada. Zastavili jsme se u hřbitova ruských zajatců, ale u ruské kaple prostě nešlo zastavit. V dolním úseku serpentýn nad Kranskou Gorou jsme opět potkali autobus... a to pořádný... Každou zatáčku vybíral na několikrát a občas z něj něco odpadlo. Mezi auty, které mu uhýbaly, se prodírali motorkáři, kteří asi měli pocit, že jedou slalom... Taky nám málem pod kola padl jeden cyklista... prostě peklo... Dejte na moji radu – vyhněte se Vršiči obloukem a jeďte přes sedlo Predil – ušetříte si spoustu času, nervů a možná i zdraví. Osobně považuji za zázrak, že se tam před námi žádný motorkář nezabil nebo alespoň nezmrzačil – jejich styl jízdy k tomu jistě vedl.

Snad jsem vás svým článkem motivoval k návštěvě Slovinska a snad jste našli inspiraci pro návštěvu míst, která jste třeba neznali. Moc jsem si tu cestu užil. Často jsem přemýšlel nad tím, že boje tam probíhaly před přesně sto lety a co se za těch sto let změnilo, co se stalo... jak to tam před těmi sto lety vypadalo...
Přišel jsem na dvě věci – jak mocná je příroda a jak se za těch sto let zregenerovala a na to, že tento úsek fronty je živým kusem historie – nezáleží na tom, že boje tam probíhaly před sto lety... Ty zákopy, kaverny, všudypřítomný šrot a kosti vypráví příběhy po sto letech stále živě...
Vojtaci