Smrt na kótě 1204

Dodnes se to místo ještě dá najít. A poznat. Jižní svahy Krkonoš, Černá hora nad Jánskými Lázněmi. Vysoko nad Pražskou boudou, tři kilometry na sever od někdejší Sokolské boudy, Pět hlubokých kráterů. Čas neúprosně smazává stopy. Krátery, staré několik málo let, zvolna zarůstají mechem.
Před časem, už je to vlastně hezká řádka měsíců, jsme přijeli za kapitánem Smolíkem na „kraj“ takhle nějak po ránu. A hned jsme měli jeho obyčejný den před sebou jako na dlaní. Je v Pardubicích, řeknou nám s omluvou, má tam na kvalt nějaké granáty. Ale než přijde, může se nám věnovat Michal. Michal nám zavolal služební linkou do Pardubic. Už odjel, slyšel však ve sluchátku. Do Ústí nad Orlicí. Stará pušková munice. Abychom se nenudili, rozkládá před námi kapitán Michal magnetickou minu z nipolitu, takovou jednoduchou, perfektní věcičku diverzního charakteru, suvenýr z nacistického finále druhé světové války, kdy boje o ukrajinské žitné lány či norský Narvik přenesly do prostoru s honosným názvem Protektorát Böhmen und Mähren.
To je nipolitová mina z Černé hory, řekl nám stručně kapitán Michal. Speciální sabotážní a důmyslně vymyšlený tajný sklad v šíleném terénu. Bahno, starý divoký les. Tehdy jsme si zamakali. A tento prostý lidský povzdech, v němž není ani stopy lítosti nebo ukřivděnosti unavených, otevírá několik málo let starý příběh o dvou mužích a jejich všedních pyrotechnických dnech, o čtyřech námořních bednách na krkonošské kótě 1204, o třech metrácích smrti, které musely Smolíkovy a Michalovy ruce zneškodnit a sprovodit ze světa.
Je teplé sobotní odpoledne a Michal slouží. Smolík měl zrovna dovolenou. Zazvonil telefon. Tady Pec. Hlásím nález nějaké velké bedny v prostoru Černá hora. Je  šedozelená a kouká růžkem ze země. Vypadá to na munici. Dá se tam zajet? Kdepak. Jenom na Pražskou boudu. Potom pěkný kousek po svých. Zapotíte se. Zapotíme se, dodal kapitán s přízvukem na první osobu množného čísla. Připravte nějaké rýče, motyky a lopaty. Přijedeme, jak to půjde nejdřív…
Smolík bude mít radost, pomyslil si potom neoficiální pyrotechnik číslo dvě. Způsob, jak se likvidují polozapomenuté muniční sklady a zejména třaskaviny, má ovšem svoje zákonem přesně vymezené zásady. Někdy může takový nález počkat třeba několik dní, ale tady to je v otevřených horách, uprostřed turistické sezóny, zpráva o nálezu tajemné bedny se jistě rychle roznesla, bůh ví, kdo se k tomu může zatoulat. Je třeba jít na věc hned. Vůz, povzdychl tedy Michal do telefonu a vyrazil za skutečným krajským pyrotechnikem.
Strážmistr z pohraničního oddělení Veřejné bezpečnosti je dovedl na místo. Skutečně: močálovitý, moc ošklivý terén. Stáli nad cípkem bedny, zadýchaní a zpocení, i když se zatím přiblížil chladný podvečer. Potřebovali světlo, hodně světla a proto se pustili do práce hned. Spěchali, ale byl to spěch opatrný, pomalý, plný přesnosti, s jakou pracují chirurgové, u obou řemesel jde o život. Bedna. Je tu ale sama? Anebo má někde kolem, houbařsky řečeno, své nevítané bratříčky? Spíš to druhé. Po chvíli se ukázalo hermeticky uzavřené víko druhé navlas stejné bedny. Kdyby tak člověk uměl uhádnout, co v nich je. A jak jsou asi zajištěny. Nestihneme to, ozval se v tichu hlas kapitána Smolíka. Začínal boj s časem. Sluníčko jim rychle utíkalo z oblohy. Museli obě víka důkladně očistit od nánosu hlíny. Každý pohyb, který udělali, měl svůj účel. Čeká tam na ně, v bahnu Černé hory nad Jánskými Lázněmi, smrtící past, zákeřná nástraha? Pyrotechnik ji musí objevit, chce-li žít. A musí s ní počítat. Po chvíli poznali, že bedny mají spínací klapky. Čas je dosud nedokázal zničit. Otevřeli je, ale víka nezvedli, to by bylo příliš riskantní, bezmála poloviční krok do hrobu. Pak našel kapitán Smolík poblíž pevnou větev, vzal dlouhé kotevní lano a přehodil je přes ni, u bedny číslo jedna zasadil kotvičku na okraj víka. Vyšponuj! řekl Michalovi, který stál na druhém konci lana. Kotvička držela. Kapitán Smolík tedy zalehl opodál a vykřikl: Opatrně táhni! Michal, zpocený v mokrém mechu, pocítil v prstech, že se lano napjalo. Vzápětí však provaz ochabl. Co se stalo? To už se poklop otevřel? Nebo se kotvička vysunula? Anebo…. Neuvolnil právě nyní nástrahu, takže co nevidět vylétne k nebi sloup železa a hlíny? A co když je nástraha časovaná? Nějakou dobu čekali. Pak se zvedli a nebylo jim nejlíp v tu chvíli, než došli k bedně. K otevřené bedně.
Díval se na ně záškodnický poklad: bratru sto dvacet nipolitových min a nálože do hitlerovských S-min. Polovina měla červenou pásku, v půlce byly vyvrtané matice pro rozdvojené nástrahy. Pyrotechnik jako fachman má nipolit docela rád, myslí s uznáním na tuhle trhavinu, kterou němci vyvinuli ke konci války. Je to univerzální nálož, nehygroskopická, výtečně se s ní pracuje. Zopakovali pak své kotvičkové číslo ještě u druhé bedny. Smolík si přisedl k oběma a znovu se zkoumavě zadíval na jejich obsah. Chybějí rozněcovače, řekl stručně a ten druhý docela přesně věděl, co to znamená: někde v okolí tu musí být ještě další úkryt. Kapitán Smolík na první pohled poznal, že bedny neplnil ve vzdáleném Halberstadtu o němž si přečetl na výrobním štítku, žádný amatér.
Pyrotechnik ocenil solidní profesionální práci. Zřejmě nic pro bojové jednotky, spíš vybavení pro skupinové diverzní akce. Konec války. Na svou dobu moderní, důkladný materiál, žádná náhražka. Komu byl asi tento sklad smrti určen? Tady na vrcholcích Krkonoš? Kousek od polských hranic? Pro nic za nic se s bednama do tohohle pralesa nedřeli, to určitě ne. Nakonec však Smolík nad svými otázkami mávl rukou. To teď není jeho starost. Mezitím se ještě víc setmělo. Skoro už neviděli na pohyby vlastních rukou. Stále houstnoucí tma šla pyrotechnikům čím dál víc na nervy. Tohle není přece práce, říkali si v duchu, která by se dala dělat napůl poslepu. Hergot, kam mohli položit ty rozněcovače, bručel kapitán Smolík. Michal se o chvíli později pevně rozkročil nad první bednu. Vyndám ji, co jiného nám zbývá, řekl svému kolegovi a popadl dřevo do rukou. Co taky dělat, tma na krku, takovouhle krtčí díru tu přece nechat nemohou. A nocovat u toho… Napnuly se mu svaly na rukou a zádech. Čas se zastavil. Že by se mu chtělo s tímhle krámem vyletět do vzduchu? To ne. Má před sebou dobrý kus života, pod sebou zlověstnou bednu. A pod bednou? On i Smolík a i ti kteří tam byli s nimi, mysleli na to, co je, není či může být pod bednou. Mina, kolíček, drátek? Stačí trochu popotáhnout a ze všech kolem zbude jen jméno a vzpomínka.
Kolik jiných lidí by si v té chvíli uplivlo a raději šlo dál od té rozrýpané lesní hlíny! Tihle ne! Michal zabral, nadzdvihl tu těžkou věc pod sebou a pak ji zase rychle pustil. Slyšel jsi to? Slyšeli to oba, pod bednou zcela zřetelně zazněl dutý, varovný zvuk. Něco tam je. Vrhli se na kolena a rukama začali hrabat kolem. V mokrém šeru se probíjeli milimetr po milimetru a s preciznosti mozkové operace. Konečně poznali na čem jsou. Pod horní námořní bednou ležela jaksi v přízemí další. V té chvíli už ani jeden druhému neviděli mazance špíny na obličeji. Za těchto podmínek se dělat nedá, vzdychl kapitán Smolík a bezmocně si utíral ruce. Hezkou chvíli stáli nad svým pokladem v rozpacích. Pokračovat? Vyloučeno. Utéct od toho? Vyloučeno. Hlídat? Koho teď v sobotu v noci seženou. Vymysleli nakonec lest. Dvě bedny, ukryté na povrchu, vyzvedli z půdy a naložili je nipolitovými minami. S-miny položily na neotevřenou bednu v přízemí a zahrabali. Zahladili stopy a pak přišlo na řadu to nejtěžší. Dřeli a rvali se s tím půldruhým metrákem ke gaziku u Pražské boudy. Pařezy, bahno, tma a strašlivá tíha. Smolík se na jednom místě propadl do močálu až po zadek. Chvílemi už mysleli, že to tam někde nechají ležet. Ale nenechali. Na chatě se trochu opláchli, dali si víc než zaslouženou sklenici piva a s dobře míněnou licoměrností ukázali na dvě bedny na podlaze vozu. Tak to vezeme. Bude pokoj. Kolik té noci spali hodin, nám neprozradili. Mnoho jich nebylo. Čekala je neděle, která si ani zdaleka nezasloužila své jméno. Neděle přeplněná dřinou a napětím. Finále akce černá hora.
V neděli vstával kapitán Smolík ještě za šera. Sobotní objev na Černé hoře mu nedovoloval dospat. Co kdyby přece jen…. Zastavil se pro kapitána Michala a v šest ráno byli už zase na nahoře, na místě, které si včera vryli do paměti a pečlivě zamaskovali. Tentokrát dorazil trochu početnější doprovod, tři vojáci ze zabezpečovací jednotky armády, která je při podobných akcích SNB k dispozici, dva muži navíc, řidiči a dvě ženy, dobrovolné radistky. Začali. Slunce jim svítilo do rukou a práce se dařila. Z mokra a hlíny se vynořily dvě bedny. Ta včerejší, spodní a po čase ještě jeden nový objev. Kotvička, lano, to už dobře známe. A víka se odklopila. Vybraný materiál, samá lepší sorta, s uznalým hvízdnutím ocenil nález kapitán Smolík. Skutečně. Mezi kořeny stromů tu v otevřených bednách číhaly s-miny, zákeřné potvory, které bez exploze unesou zátěž sto dvacet až sto šedesát kilogramů, pěšák přes ně přejde bez pohromy, potom stačí lehké auto. Říkají jim také „hop miny“, ty bestie skáčí jako žáby, menší nálož je vyhodí asi třičvtrtě metru nad zem, teprve potom mina vybuchne. Svou příležitost tu vyčkávaly, naštěstí marně i malé, ale dostatečně zlé magnetické miny z nipolitu, zvláštního válcovitého tvaru, skvělé řezné nálože, pronikající pancéřem. Mina si vyskočí na tank sama, silou magnetu, pohyb vzhůru vytrhne závlačku a pak… potáhneme to pryč? Zeptal se Michal, když ohledal nejbližší okolí a zjistil, že žádné další velké tajemství už asi půda neskrývá. Ne nebudeme nic riskovat, odpálíme to rovnou tady na místě. Ještě není vyhráno. Ještě není poločas. V první ani druhé bedně se nástraha nenašla. Zbývá ještě třetí. A čtvrtá… třetí ukrývala protitankové miny, ve čtvrté byla navrch dřevitá vlna, a když ji opatrně odhrnuli, našli konečně ty dlouho hledané nástrahové rozněcovače do s-min i do těch smrtonosných magnetických hračiček. Celkem čtyři druhy sabotážních rozněcovačů a rozbušky AL 8, náhradní krabičky k sabotážním rozněcovačům a dokonce také smotky provázků, které diverzant nutně potřebuje ke své práci. Výbava na Černé hoře byla úplná, téměř dokonalá, na nic nezapomněli, zbývalo jen sklad vyzvednout a pustit se do akce. Neznámý „kolega“ pyrotechnik myslel na všechno, vše podle filozofické zásady, souviselo v těch bednách se vším. Smolík pečlivě vybral obsah beden, to už se čvachtal ve spodní vodě, omyl kus po kuse, voda byla docela čistá, miny v ní ležely a všechny měli dopravní bezpečnostní matice. Jen jedna ne a v ní tiše a zlověstně běžel nástrahový rozněcovač. Náhoda? Sabotáž? Záměr, počítající s nepozorností člověka, který bude tento dárkový balíček rozmotávat? Teprve když byly obě zbývající bedny prázdné, vzali znovu kotevní lano a hezky z dálky vytáhly bedny z úkrytu. Mělo to výhodu, že eventuální nástraha už nemohla odpálit celé skladiště. Dejte jim zprávu, že jsme hotovi, dal potom pyrotechnik příkaz vysílačkám. Ještě však nebylo vyhráno. Akce Černá hora ještě neskončila. Vojáci vyhloubily pět jam, vždy deset metrů od sebe, aby se exploze nepropojila z jedné jámy do druhé. To další svěřil pyrotechnik již jen sobě a Michalovi. Společnými silami naskládali do jam přichystanou smrt. Smolík nařídil důkladně hlídat okolí, celou oblast uzavřít a určit činnost vysílaček. Máte čtvrt hodiny, řekl potom kapitán všem ostatním mužům. Za tu dobu ujdete, když cítíte výbuch v zádech, víc než osm set metrů. To snad stačí. Tam počkáte. Zůstali sami dva. Připravili si s důkladností, v niž šlo o život, ústupovou cestu, předem olámali kdejakou větvičku, která by jim mohla překážet, celou trasu až k místu, kde si vzhlédli improvizovaný kry, si vryli do paměti tak, že by ji mohli běžet po tmě. Pyrotechnik potom vzal rozněcovače, rozbušky „čarozety“ na pětasedmdesát vteřin, dokáže to utrhnout ruku nebo rozpárat břicho a odjistil. Mám pět děr, počítal v duchu, rozbušky jsou na pětasedmdesát vteřin, pět vteřin od jedné k druhé, každému z nás tedy zbývá padesát vteřin na útěk do úkrytu. Půjdeme na to? Jo. Tak pozor, teď! Přisedli ke krajním jamám a začali rozněcovat. Člověk není stroj, stroj nezná strach a strach dokáže popohnat lidské činy. Zapalovali rychleji než po pěti vteřinách, blížily se k sobě a když byli hotoví, hnali se jak pominutí mezi stromy, těch padesát metrů lesních a horských překážek. Hrdina není ten, kdo nezná strach, hrdina je člověk, který se umí bát a přesto dokáže vykonat, co je třeba. Když doběhli k úkrytům, bez dechu padli na zem.
Detonace. Pak druhá, třetí…. Kapitán Smolík, s tváří v hlíně, napjatě počítal. Sakra. Počet výbuchů nesouhlasil. Bylo jich míň než mělo být. Co to znamená, palníky? Věc výroby, člověk se na ně nemůže třistaprocentně spolehnout. Obrátil se  zády k zemi a zapálil si cigaretu. V tu chvíli…. . krucifix to byla šlupka, sledoval kmeny dvou stromů, jak vylétli osmdesát, možná sto metrů do vzduchu a lámaly se při pádu. Několik velkých balvanů zadunělo. Nedaleko od nich. Jeden pak našli tři sta metrů od místa výbuchu. Po pěti minutách, bezpečnostní rezerva, se dva osamělí muži konečně zvedli ze země. V pořádku? Zeptal se Michal. Snad. Těžko říct, odpověděl Smolík. Ano, poznal za okamžik, v pořádku. Pět obrovských kráterů. Poslední dvě exploze prostě splynuly v jednu. Michal vzal do ruky vysílačku. Skončily jsme. Bylo po všem. Akce Černá hora jedna z mnoha podobných a v tomto slova smyslu tedy zcela všední, skončila.
Za pár dnů se sem oba, Smolík i Michal znovu vrátili, tentokrát s minohledačkami. Vyprávělo se přece už dlouho, že na Černé hoře něco je. Ať hledali jak hledali, minohledačka však mlčela, jen na stromech objevily záseky, které však nikdo nikdy z lesníků ani jiného personálu krkonošských lesů neudělal. Mířily přímo k místě nálezu. Ti, kteří měly značky dovést k třem metrákům číhající smrti, si svůj tajný sklad na kótě 1204 nevybrali. Místo nich přišly jiní, muži, pro než se hrátky s nebezpečím staly denním chlebem.

(zkráceno)
Převzato z časopisu Střelecká revue 1972. Originál napsal Vilém Pavlík