Středověké závěsné zámky v obrazech a iluminacích

Jedním z důležitých prvků poznání je ikonografie. Na několika dobových iluminacích, což jsou ilustrace doprovázející text středověkých manuskriptů /ručně psaných knih/ a několika obrazech, bych Vás rád seznámil se závěsnými zámky středověku a raného novověku.
Závěsné zámky se používaly už od starověku a podle všeho za jejich objev můžeme poděkovat době římské. V té době byly známy uzamykací systémy na zásuvný i otočný klíč. Zámkové mechanismy u závěsných zámků se zásuvným klíčem fungovaly na principu tlaku zásuvného klíče na pružinu, která zámek přímo uzamykala. Jsou to tedy zámky pružinové pro zásuvný klíč. Závěsné zámky s otočným klíčem, který při svém rotačním pohybu odsunul závorku uzamykající zámek, nazýváme zámky závorkovými. Dalším konstrukčním prvkem, kterými se jednotlivé zámky lišily, je závěsná část. Jedná se o třmen nebo svorník. Proto se v názvu závěsných zámků ještě objevuje přídomek třmenový nebo svorníkový. Dalo by se říci, že na těchto jednoduchých konstrukčních principech, v několika ojedinělých případech, kombinací těchto systémů, fungovaly závěsné zámky po celý středověk. Výrobci zámků, vlastně i klíčů, byli zprvu specializovaní kováři. Později zámečníci ze kterých se časem vyčlenili zámkaři.
Při výrobě železných závěsných zámků bylo potřeba jednotlivé díly spojit v jeden celek. Dělo se tak tvrdým pájením železa mědí. Také bylo mnohdy potřeba zámek z důvodu větší trvanlivosti a odolnosti proti korozi pomědit. I proto byly dílny vybaveny výhní. Základním principem při pájení závěsných zámků raného a vrcholného středověku bylo složení jednotlivých železných částí zámku k sobě při současném proložení dílů páskou z měděné slitiny. Pro udržení tvaru se zámek omotal šňůrou. Takto připravený se pokryl vrstvou speciálního jílu, který se lišil svým složením od jílu pro výrobu keramiky. Ten, po vysušení, sloužil jako ochranný kryt a vytvářel redukční prostředí. To znamená, že v tomto procesu nebylo potřeba tavidlo. Nesmíme zapomenout také na to, že bylo nutno vyplnit i vnitřní části zámku. Tam by vypálený jíl, mimo jiné, působil problémy při samotném odstraňování po vypálení. Pro tento účel se používala rašelina nebo suchý hnůj. Uvádí se i dřevěné uhlí. Zámek, s již vysušeným jílovým obalem se vložil do horké výhně. Teplota se pohybovala od 800 po 1000 stupňů. Záleželo na měděné slitině, která byla k pájení použita. Samotná měď má vyšší bod tání, proto se nepoužívala. Po vypálení a ochlazení byl jílový obal odstraněn a hotový zámek se dobrousil a doplnil o pohyblivé části. Tento způsob pájení byl doložen archeologickými nálezy pozůstatků jílových obalů s otisky zámků někdy i s otisky šňůry používané pro svázání jednotlivých částí zámku před pájením. Při pomědění se pod jílový obal na povrch zámku položily kousky pásků z měděné slitiny, která současně při letování vytvořila povrchovou vrstvu.
Na přiložených dobových obrázcích si můžete prohlédnout některé typy středověkých a raně novověkých závěsných zámků, které nám dávní umělci - jejich současníci- ve svých dílech zanechali.
Pro toho, kdo se chce o konstrukci středověkých závěsných zámků dozvědět něco víc, je tu odkaz.
http://www.starahut.com/AT/at04/at_04_10.pdf
ROSSY