Symbol ruského vojáka - PPŠ 41

Pistolet pulemet špagina zámý pod výrazem avtomat (u nás samopal) byl během let II. světové války nejvěrnější přítel sovětských vojáků (a nejen jejich :-)). Je to nejznámější ruský samopal z druhé světové války. Pokud máte ve městě sochu sovětských osvoboditelů nebo partyzánů (už jich moc nezůstalo :-)), zcela jistě mají v rukou "pépeešku". Pro tento samopal je charakteristické zakončení pláště hlavně (šikmo seříznutý konec pláště byl zakryt destičkou s otvorem pro průchod střel), sloužící jako kompenzátor - brzda zpětného rázu a použití bubnového zásobníku na 71 nábojů ("ve dvou řadách").

Technicko taktická data:
Ráže 7,62 mm TT (Tula-Tokarev)
Délka s pažbou - 843 mm 
Délka hlavně - 267 mm 
Hmotnost bez nábojů - 3,63 kg 
Hmotnost s náboji - až 6 kg
Zásobník - zahnutý - 35 nábojů, bubnový - 71 nábojů
Způsob střelby - přepínač u spouště - jednotlivě nebo dávkou
Rychlost střelby (kadence) - 900 ran/min.

Je nutné zmínit skutečnost, že v 30 letech nebyl samopal v ruské armádě doceněnou zbraní, výroba byla velmi omezená a dokonce v r. 1939 zastavena. Teprve válečné operace proti Finům (vyzbrojených samopaly Suomi) ukázaly chybnost tohoto kroku a tak byly na začátku roku 1940 přijtaty do výzbroje samopaly systému Děgťarev PPD-40. Použití diskového zásobníku, jako novinky, je zřejmě inspirací u zmíněného samopalu Suomi. Novým impulsem pro rozvoj samopalů se stal začátek války. Pokud by však někdo čekal, že na základě zkušeností s Finy používající v hojné míře samopaly, byla ruská armáda ihned vyzbrojena samopaly, tak by byl zklamán. Samopal také nemohl zcela nahradit pušky (je to dáno konstrukcí a použitým nábojem) a proto pušky provázely ruské vojáky po celou dobu války, ale to je jiná kapitola historie.



Konstruktérem PPŠ je Georgij Semjenovič Špagin. Jeho konstrukce, která vycházela z již dříve rozpracovaných modelů a používající pistolový náboj, byla přijata do výzbroje pod označením PPŠ - 41. Vítězstvím pro tuto zbraň byla velmi jednoduchá konstrukce, použití levným materiálů a celková hospodárnost výroby - snížení pracnosti a tím i možnost velké produkce. Více byl opracován jen závěr, zbývající kovové části byly lisovány a svářeny el. obloukem. Lisování z 2,5 mm silného plechu představovalo velké úspory kovu. Nejdražší a nejpracnější v celém provedení byl diskový zásobník, který byl již dříve použit v PPD-40. Později byl k samopalu přijat jednodušší, lehčí a spolehlivější zakřivený zásobník na 35 nábojů (nejprve z plechu tl. 0,5 mm a později z plechu tl. 1mm). Dřevěné části byly jednoduché. Úhrnem se jednalo o levnou zbraň jejíž výrobu mohli zvládnout v civilních podnicích bez potřebnosti specializovaných pracovníků a strojů. Během výroby nedoznal samopal velkých změn, nejviditelnější změnou byla zjednodušená mířidla, kdy místo nastavitelného hledí do 500m, bylo použito plátkové hledí 100m a 200m. Dále byla hlaveň uvnitř pochromována a došlo k zesílení konstrukce.



Pouzdro závěru je spojeno s pláštěm hlavně. Masivní neuzamčený závěr má pojistku na napínací páce (zasouvá se do pouzdra při zadní poloze závěru). Při "natažení" jde závěr do zadní polohy, kde zůstává. Po stisknutí spouště se uvolní závěr, který vymrští pružina dopředu a při dopředném pohybu vezme závěr náboj ze zásobníku, natlačí ho do nábojové komory a "odpálí". Následný tlak nábojnice vymrští závěr do zadní polohy a při tomto pohybu dojde k vyhození nábojnice ze závěru směrem vzůru. Pohled na závěr v zadní poloze a prázdna před ním je trochu divný, ale není na závadu funkčnosti. Přepínač způsobu střelby je před jazýčkem spouště a je zde dost místa pro ovládání i s rukavicemi. Při neúplné rozborce je možné závěr vyjmout po posunutí odpruženého krytu uzávěry pouzdra v zadní části samopalu a následným sklopením hlavně dolů (společně s horní částí pouzdra závěru a krytu uzávěry. Při úplné rozborce lze dále oddělit hlaveň s nábojovou komorou od pláště hlavně a spouštěcí mechanismus. V zadní části pažby se nachází otvor na uložení čištění zbraně.



Bojové kvality zbraně byly hodnoceny jako vysoké. Ovládat zbraň nebylo obtížné, zbraň nebyla náchylná k vysazení činnosti z důvodu znečištění. Rozebrat zbraň je velmi jednoduché a pohyblivých částí je minimum. Díky tomu mohli zbraň používat i méně zdatní vojáci.

PPŠ 41 se začal vyrábět na začátku války a do konce výroby v roce 1947 bylo vyrobeno 5 miliónů kusů. Výroba probíhala i v zahraničí na základě licence a dodané technologie.

Nalezené PPŠ - 41 jsou co kus to originál. Krom toho, že každá hlaveň je jinak dlouhá a má jinou tloušťku je na většině vidět způsob obrábění - drážky po noži soustruhu. V zadní části pouzdra závěru je dost hrubě opracovaný gumový špalek - doraz závěru. Celkově je PPŠ 41 dost těžká zbraň (pořádný kus železa :-D co vypadl z kovadliny) a řemeslné zpracování se nerovná německé důkladnosti a přesnosti. Nicméně korozí jsou ruské samopaly méně poničené než jejich německé protějšky. Bubnový zásobník má většinou prasklou spirálovou pružinu. Slyšel jsem, že občas nešlo dávku zastavit a musel se vypálit celý zásobník naráz, ale může to být i mazácká latina.

Tento krátký článek není vyčerpávající studií PPŠ - 41, je jen shrnutím obecných informací.

Doporučený link:
Bill's PPSh-41 Pages - http://www.continet.com/montyipsc/ppsh. html
PS. v sekci videos je špica klip => 2-PPSh-41 (feminine touch-short bursts)

Luboš

Zde jsem si dovolil ještě doplnit pár fotek k tomuto článku. PPŠ ve výrobě, několikrát u ruských a německých vojáků a ruský instruktážní plakát.

Oťas