Táborský depot tolarů

Všechno začalo v hospodě u piva v naší oblíbené knajpě. Přeoperovaný hermafrodit Jindra, dříve Jindřiška, se mi pochlubil, vlastně pochlubila, ale o to tady nejde, že má novou práci, sedí v depozitáři Táborského muzea, přiřazuje k nalezeným artefaktům jakási čísla a snáší je do sklepa, kde se povalují na přeplněných policích skryty před zraky veřejnosti. Zapisovat, vážit a čistit byla jeho práce.
U jedné vyprávěné příhody se mi tehdy zatajil dech. Bylo to právě při stavbě dálnice z Tábora na České Budějovice. Stavební firma Metrostav odevzdala letos 7. září 84 tolarů právě našemu muzeu. Při zarovnávání svahu se bagristovi podařilo trefit hliněnou nádobku s tolary. Možná jste tuto informaci mohli shlédnout na ČT 4, která odvysílala 15minutový šot.
Jindra tyto mince čistil, zapisoval jejich nálezové okolnosti, měřil a vážil. A taky proto jsem do Jindry v hospodě cpal jedno pivo za druhým a snažil se z něj dostat ono místo nálezu. Utajené místo po šestém pivku pustil do světa. Tak jsme se rozhodli na zmíněné místo podívat. A to ihned.
Ještě v týž večer posilněni už osmi dobře vychlazenými kousky jsme nasedli do mého vlastnoručně vyrobeného vozu, který měl podvozek z Lady Nivy a kabinu z vozu Subaru Libero, dokonce i pohon byl vylepšen na 4x5. Ano nespletl jsem se. Když vůz zapadl, zmáčknul jsem speciální čudlík na řadící páce a ta rozpohybovala přední náhon a dále roztočila rezervu na pátých dveřích. Mnohdy mě tato vychytávka dostala z pěkného marastu.
Ale to už přijíždíme na místo. Na dálnici je celkem klid, už z dálky sledujeme skupinku čtyř lidí, jak opatrně s čelovkami na hlavách pročesávají terén. Zastavili jsme na krajnici a zpovzdálí sledovali jejich aktivitu. Po hodince strachu z projíždějících usínajících kamioňáků, že to do nás někdo vrazí, jsme raději demontovali část svodidel a sjeli do škarpy. Snad špatně zvolená rychlost nebo hloupě zařazená redukce nám pomohla v tom, že se auto zapíchlo čumákem do rigolu a my se překulili čtyřikrát kolem své osy. Pohmožděniny a vykloubené rameno byly daň za tento zbrklý manévr. Auto už konečně stálo.
Já jsem s bolestmi bedlivě pozoroval mžourající světélka na jejich hlavách a kamarád Jindra utekl za nedaleký strom. Opodál jsem slyšel partu motokrosových nadšenců, kteří neustále zdolávali jakousi motokrosovou trať, na kterou nebylo vidět. Auto jsem chtěl vypnout, ale nešlo to. Zalomený klíček ve spínací skříňce mi to neumožnil. Auto vzhůru kolama, lehce odkapávající olej z motoru a smrad z benzínu mi nekazil radost z pohledu na čtyři frajery, kteří máchali klackem těsně nad zemí a vysbírávali naleziště.
Jenže auto začalo brzo hořet. Osm mohutných explozí nelegálně namontovaných nádrží na LPG, které byly poschovávané po celém autě, přivolalo hasiče a policii. Já jsem se v mžiku ocitnul s lehce ohořelou kůží právě u těch čtyř chlapíků, které jsem pozoroval ze 100 metrové vzdálenosti.
Jenže jsem se nestačil divit. Oranžové vesty, hluk podivných detektorů a máchání klackama těsně nad zemí mi sebralo dech. Byla to parta silničářů, která vyžínala trávu z mezí. Jistě jsem je pobavil svým příletem. Ale co tam dělali v noci? Zeptal jsem se! Nejstarší z "hledačů" říká, že oddělávají hodiny, které jim soud nakázal.
Kamarád Jindra vzal nohy na ramena a utekl neznámo kam. A tak jsem moudře usoudil, že noční motokrosový závodníci, které jsem jenom zpovzdálí slyšel, nebyl nikdo jiný než pracující odsouzenci s křovinořezy, na které jsem celou dobu koukal. Hned druhý den se na stejné místo vracíme znovu vybaveni detektory a zcela střízliví. Po 60 minutách si nacházím svůj první tolar. Jindra jich má 14. Ohořelé auto končí v místním kovošrotu Daich, ten si nechává patentovat můj vynález pohonu pátého kola.
Já se pomalu vylízávám z popálenin a kocoviny. Můj nalezený tolar přikládám jako důkaz, že i takto laděná historka se zcela zakládá na pravdě.
Kamarád Jindra 14 tolarů pečlivě uschovává do sklepení Táborského muzea pro naše potomky.
Peyman