Tajemství čínské mumie

Vědci z Drents Musea v nizozemském Assenu učinili šokují objev: když položili starobylou čínskou sochu sedícího Buddhy pod scan, ukázalo se, že její vnitřek věrně kopíruje mumie buddhistického mnicha v perfektní pozici lotosového květu tzv. padmásany. Kostra zlatě prosvítající sochou patří buddhistickému učiteli Liu Quan z čínské meditační školy, který žil kolem roku 1100. Pro podrobnější výzkum vzali vědci sochu do Meander Medical Center v Amersfoortu, kde provedli endoskopii a další scan. Přitom zjistili, že před munifikací byly z těla odstraněny všechny vnitřní orgány. „Munifikované tělo sedí na srolovaném koberečku, " vysvětluje expert na buddhismus Erik Bruijn. „Na tkanině jsou natištěny černým inkoustem čínské znaky zmiňující jméno ctihodného mnicha Liu Quan - to v čínštině znamená Šest dokonalostí. " Vědci se domnívají, že v tomto případě by mohlo jít o tzv. sokushinbutsu čili "sebemunifikaci", kterou prováděli buddhističtí mniši s cílem ukončit svůj cyklus utrpení a smrti a stát se „žijícím Buddhou“. Sokushinbutsu byl praktikován v Japonsku od 11. do nejméně 19. století, zaznamenán byl ale také v Číně a Indii. Šlo o velmi zdlouhavý a vyčerpávající proces, který požadoval po mnichovi dodržovat přísný, dva tisíce dní trvající půst. Prvních tisíc dní se strava sestávala pouze z ořechů a semen, aby se tělo zbavilo tuků. Dalších tisíc dní pak následovala dieta složená z kůry a kořenů stromů a keřů. Na tuto dietu ale byli asketové připraveni už předešlými léty – jejich strava sestávala především z obilovin a bylin, pšenice, prosa a soji.

Na konci tohoto období začal pít mnich jedovatý čaj připravený z pryskyřice japonského lakového stromu kiurushi patřící do rodiny ořešáků, z níž se běžně vyráběl lak na mísy a talíře. Čaj vyvolal vydatné zvracení a zároveň rychlou ztrátu tělesných tekutin – cílem zřejmě bylo namořit tělo jedem natolik, aby nebylo stravováno hmyzem a bakteriemi.

Ještě žijící kostra byla umístěna do kamenného hrobu jen o málo většího, než bylo samé tělo. Do hrobu byl trubkou přiváděn vzduch a mnich dostal do ruky zvonek. Navždy uvězněn do pozice lotosového květu odříkával sútru a přitom měl každý den zazvonit, aby ti venku věděli, že je stále naživu. Když se přestal zvonek ozývat, byl mnich považován za mrtvého, trubka byla odstraněna a hrob uzavřen.

Otevřen byl po dalších tisíci dnech, aby se ověřilo, že bylo tělo úspěšně munifikováno. Poté bylo oblečeno do mnišského hábitu a umístěno do svatyně, kde čekalo na své znovuzrození.

Občas se prý mniši dopustili menšího podvůdku - když nebylo tělo dokonale munifikováno, ale nebylo ještě zasaženo hnilobou, podstoupilo kůru vykuřování kadidlem, které mělo zajistit, aby vydrželo navždy.

Ze stovek mnichů, kteří prošli tímto hrůzným procesem, se jich jen několik desítek stalo „sebemunifikovanými“ a byli uctíváni v chrámech jako Buddha. Vědci dosud zadokumentovali 24 takovýchto případů.

Například věhlasný mnich Daijuku Bosatsu Shinnyokai-Shonin podstoupil „sebemunifikaci“ v roce 1783 ve věku 96 let a je vystaven v klášteře Ryusui-ji Dainichibou ve městě Tsuruoka v prefektuře Yamagata.

Měnící se zvyky a zejména zákony zapřičinily, že ne všichni mniši, kteří podstoupili „sebemunifikaci“, byli nakonec exhumováni a vystaveni. Například kněz a asketa Bukkai Shonin, který byl takto pohřben v roce 1903, nebyl nakonec po třech letech exhumován, neboť sokushinbutsu se mezitím stal nezákonným. Z hrobu ho nakonec vyňal až tým vědců v roce 1961, který zjistil, že tělo askety je velmi dobře zachovalé.

Lakovaná a pozlacená socha Buddhy s munifikovaným tělem mnicha má temnou a nejasnou historii. Po staletí byla uložena v jednom klášteře v jihovýchodní Číně, odkud zřejmě byla odnesena v turbulentních dobách tzv. kulturní revoluce a ukazována jako doklad úpadku císařské doby. Další osud není příliš jasný. Současný soukromý majitel ji však legálně zakoupil v Nizozemí v roce 1996.

Po čase socha vyžadovala zásah restaurátorů – ti nejdříve odstranili dřevěný podstavec, kde se ukázaly dva malé polštářky potištěné čínskými znaky. Když vědci polštářky odstranili, spatřili lidské kosti a tkáň. Proto se rozhodli sochu prozkoumat scanem.

Radiokarbonovou metodou určili stáří mumie do počátku 12. století, zatímco kobereček má být o 200 let starší. Jak a kdy byly odstraněny vnitřní orgány mnicha, si nejsou vědci jisti.

O této mimo Japonsko málo známé praxi "sebemunifikace" přináší podrobné informace kniha Kena Jeremiaha Living Buddhas: The Self-Mummified Monks of Yamagata, Japan. Buddhova socha byla poprvé vystavena mimo území Číny v nizozemském Drents Museu a nyní je do května k vidění v Národním muzeu v Budapešti na výjimečné výstavě Mumie světa.
Kasander

Zdroj: Drents Museum, thisiscolossal, livescience, io9.com