"Tajemství pevnosti 13"

Od června 1915 zničená pevnost Přemyšl neměla pro Rakousko žádný strategický význam. Také důvody nedostatku železa a barevných kovů na území zabraných zeměmi osy docházelo ke sběru a konfiskaci barevných kovů. Z toho důvodu bylo uvažováno o rozebrání této pevnosti. Jako šrot byla odstraněna všechna výbava pevnosti včetně pevnostních děl.

Tuto akci ukončil teprve konec 1 světové války.

Po převzetí pevnosti Přemyšl úřady nově vznikle Polské republiky byla určena část nejméně zničených objektů jako sklady munice. Po krátkém čase se začaly šířit mezi vojáky hlídajícími tyto sklady tajemné historky. V pevnosti VIII("Łętownia") se vždy o půlnoci na pevnosti, tak jak vyprávěli "očití " svědkové objevoval rakouský voják v plné polní.
Po mnoha letech od těchto událostí se v roce 1931 skupina důstojníků, která prováděla pochůzky po oblasti těchto objektu stala svědky zajímavého objevu. Bylo odpoledne a v jedné chvíli kdy paprsky slunce pod uhlem dopadly na mezeru mezi betony zničeného objektu, zahlédl důstojník lidské kostry. Byli to zasypaní rakouští vojáci přitisknutí betonovou stěnou která se vlivem času odklonila.

Nejznámější historie se ale váže k pevnosti XIII "San Rideau" v Bolestraszycach v jednom z největších a toho času nejmodernějším objektu této tvrze. Tato historka se poprvé dostala na veřejnost v roce 1926 v článku W. Kohufcznicka.
Úřady chtěly upravit tuto oblast od zničených objektů a povolily soukromým firmám jejich rozebírání. K rozebíraní objektu pevnosti "San Rideau" došlo v roce 1923. Za pomoci výbušnin byly odstřelovány poschodí a části objektů a bylo z nich odstraněno vše co se dalo využít včetně železa. Když při těchto pracích byla vyčištěna další chodba dělníci uviděli velké železné dveře, které na plánech neměli. Vedení těchto prací se tomu ale nedivilo, protože taková překvapení se stávaly dost často. Mysleli si, že tyto dveře vedou do nějakého kanálu a dali dělníkům příkaz tyto dveře vypáčit. Po otevření dělníci potvrdili že za nimi vedou schody dolu do podzemí. Protože se blížil oběd chtěli pokračovat později. Jeden z dělníku to zvědavostí nevydržel a s baterkou sešel po schodech do podzemí. Po chvilce odpočívající ostatní dělníci uslyšeli tlumený, ale strašlivý křik. Automaticky utíkali ke dveřím na pomoc kolegovi, který mohl propadnou do nějaké pukliny. Jaké bylo jejich překvapení, když ho uviděli kousek od dveří jak leží vyděšen k smrti a chová se jako blázen. Vynesli ho ven kde omdlel...
Po první pomoci a polévání vodou se chvílemi vzpamatoval a rukama si zakrýval tvář a stale opakoval "jak je to strašné jak je to strašné. " Víc se od něho nedozvěděli. Naložili ho do auta a odvezli do nemocnice.

Půl hodiny po této události mistr a čtyři dělníci sešli do podzemí, aby se přesvědčili co bylo příčinou šoku tohoto mladého kluka. Studená mlha, která každým krokem po strmých schodech dolů houstla byla prosvěcována baterkami. Dole se táhla další chodba na které bylo po obou stranách mnoho dveří. Po jejich otevření potvrdili že to byly male cely nebo sklepy s velkými betonovými stěnami. Byly prázdné jen v jedné z nich byla shnilá sláma a malý kotlík. Jaký byl účel těchto cel to ještě v té chvíli nikdo nevěděl. Chodba končila velkým sálem se studní. Odtud se rozbíhaly další dvě chodby ve tvaru písmene Y. Dělníci přešli do jedné z těchto chodeb a tady bylo rozložení cel jiné. Byly vetší a všude se válely kluba ostnatého drátu a vojenských nábojů. Vzduch zde byl ještě těžší páchlo to tam hnilobou a čpavkem.
Po stranách byly čtyři dveře. V prvním sále největším z nich stály kolem stěn regály se zbytky proviantu, na zemi hromada prázdných plechovek, sklenice, bedny a pytle s plesnivými suchary. Všechno se to válelo dohromady jako po výbuchu a mezi tím pobíhali potkani velcí jako kočky. Ve druhé místnosti se válely zbytky uniforem a staré postele.
Třetí dveře byly zamknuté. Po jejich vylomení dva vešli dovnitř s překvapením co tam bude. Hrůzou a vystrašením zdřevěněli. V odlesku baterek u stěny mezi bečkami a smetím stálo zjevení...
Skoro nahý kostlivec obrostlý hustými šedými vlasy.
Nevěděli na co to narazili, jestli je to zjevení nebo živý člověk, nebo netvor a nemohli popadnou dech a zvolat jediné slovo. Po chvíli kdy vedle slyšeli své kolegy začali křičet že našli kostlivce...
Zjevení, které slyšelo tento křik si dalo strachy ruce na uši divně se pokřivilo, začalo se třást a pohybovalo se ze strany na stranu vydávajíc ukrutný jek...
Ostatní jak uviděli toto zjevení se dali na panický útěk směrem ven z chodeb. Po opuštění sklepu a následném procitnutí a uklidnění vedoucí prací zavolal místní policii. Přijeli i vojáci a za bezpečnostních opatření sešli do chodeb za tímto nezvyklým objevem. Pevnost byla posílena hlídkami...
Za nějakou chvíli expedice vytáhla na denní světlo toto "monstrum" držíc je aby neuteklo. Nebyl to upír ani zjevení, ale živý člověk tak slabý, že sotva stál na nohou. Třásl se po celém těle, oči měl zavřené, při každém zvuku se chytal za uši, ječel a trpěl strašnou bolestí. Mluvit nemohl a vydával jen nějaké tlumené zvuky podobné lidskému hlasu. Byl zde i vyšetřovatel a marně se snažil dovědět jeho jméno a kolik mu je let.
Odvezli ho do nemocnice kde ještě téže noci zemřel. Celý tento příběh dal důvod k různým fantastickým pověstem. Policejním vyšetřováním byla objevena pravda ne méně fascinující než lidské výmysly. Důsledným průzkumem podzemí se došlo k závěru, že přístup do tohoto podzemí, kde byl tento člověk, byl jen přes tyto jedny dveře. A ty byly zasypané odstřelem v roce 1915...
V momentě výbuchu byly v podzemí dva lidé na které se v chaosu zapomnělo.
Díky zvláštním podmínkám jedna osoba přežila celých osm let kdy nakonec zůstala "zachráněná"...
Tolik se potvrdilo vyšetřováním...

Kdo byli tito lidé??? Jak žili zamknutí v hrobce??? Jak trpěli a co se stalo tomu ze kterého našli jen kostru??? Stal se objetí silnějšího, nebo si ukončil svůj smutný život sám??
Mezi nejrůznějším odpadem a věcmi, co se našly dole, jeden dělník našel plechovku od konzervy… Donesl ji nahoru na denní světlo a vysypal ubohý obsah. Nůž, zápalky, tužku a sešit. Ze sešitu vypadla zažloutlá fotka mladé ženy. Na druhé straně zůstalo několik slov v ruském jazyce..... hlídej Bože moji lásku... všude s tebou... navždy tvoje... 25/VII-1914...
Voskovaný sešit byl doklad rakouského poddůstojníka proviantu, kde několik stran byly záznamy o výdeji jídla, tabulky a záznamy rozkazů. Dále se ale začaly zápisy v ruském jazyce.
Ze začátku nádherné úhledné písmo, které přecházelo a končilo nesrozumitelným škrabopisem. V důsledku vlhkosti se sešit dost rozpil a na mnoha místech se stal nečitelný…

To co se podařilo s obtížemi rozluštit je za sebou rozepsáno zde :

"Nevím již kolik let uplynulo od toho nešťastného rána kdy jsme se dostali do rakouského zajetí. Já a štábní kapitán Nowikow. Tyto divné podmínky ve kterých nyní žijeme mi nedovolují mít zdání o čase. Zapisuji běh událostí tak jak šly po sobě. Po tradičním výslechu a okradení jsme byli umístění do malé cely v katakombách této pevnosti. Neuplynulo moc času kdy jsme dostali naposledy najíst a stalo se to čemu doposud nerozumím...

V jedné chvíli se ozvaly strašné rány jako by se celé podzemí rozechvělo…
Pevnost se viditelně otřásala následky výbuchů. Odhozen na chladnou zem jsem si byl jist že brzo zemřu. Nelitoval jsem života a lidí jenže - země zaječela jako zvíře a později neustále všude hučelo. Dlouho se ještě rozléhaly otřesy a výbuchy, ale již vzdáleně a slaběji. Mysleli jsme, že došlo k zemětřesení nebo byla pevnost cílem náletu spojenců. Shodli jsme se, že muselo dojít k něčemu nezvyklému, protože dost dlouho se nikdo neozýval a nikdo nás nehledal...

Vylekaní a hladoví jsme vylomili dveře naší cely a snažili jsme se dostat na svobodu, nebo alespoň voláním upozornit na to že jsme tu zůstali… Marně...

Železné dveře nechtěly za žádnou cenu povolit a volání bylo bezvýsledné…
Bloudíc poslepu podzemím jsme narazili na místnost se studní kde byly bohaté zásoby proviantu a oblečení, asi pro posádku pevnosti. Mimo různých produktů v konzervách jsme narazili na bohatou zásobu rumu, cigaret, svíček a zápalek…
Používáme tyto věci, i když se obáváme následků rakouských úřadů. Co se dá dělat když nás v tom vlastní vinou nechali oni.

Podle toho jak nám zarostlý obličej jsme usoudili, že jsme tady asi již dva týdny. Celou tu dobu jsme strávili tím, že jsme se snažili dostat z vězení. Bohužel ale ani železné dveře ani betonové stěny neustoupily našim dětským nástrojům vyrobeným z plechovek a mosazných nábojů. Zničili jsme si tím jen ruce, únavou jsme omdlévali, proklínali a plakali jako malé děti.

Nakonec jsme dospěli k závěru, že se odtud sami nedostaneme a budeme muset čekat na to, že na nás zapomněli, a že nás tady najdou. Žijeme jen nadějí...
Vyprávěli jsme si životní zážitky, obsahy knih, dějiny světa, hráli jsme různé hry, lovili jsme na rekord potkany až jsme se vzájemně nenáviděli...
Nemáme den ani noc jen věčnou temnotu ticho, hnilobný zápach, vlhké stěny a konzervy. Zničující nadvládu času... Chvilka a měsíc se od sebe ničím neliší jen opuštěním a nicotou…
Našli jsme si zábavu. Nowikow pije do úmoru a já pracuji na svých hodinách. Vyrobil jsem je sám : postavil jsem na bečce kotel nalil jsem do něj vodu a udělal dole dírku. Počítal jsem si vlastní tep a upravil na 70 kapek za minutu. V důsledku toho jak se snižovala hladina vody v kotli jsem si na jeho stěnách značil hodiny a dny. Když všechna voda z kotle vytekla vyznačil jsem čáru na stěně a vypočítal dobu za kterou se celá operace stala...

Teď hlídám svoje hodiny, poslouchám kapky, sleduji stav hladiny a přelévám vodu z bečky do kotle. Těším se z toho že jsem vykonal dobrou práci…
Vylil jsem 90 beček vody a Nowikow vypil všechen rum. Po vystřízlivění bloudil temnými chodbami katakomb. Ztenčující zásoba sucharů nás postavila před pravdu, kterou jsme v sobě drželi dva roky. V tomto hrobu nemáme žádnou naději a čeká nás smrt hladem a utrpením. Nowikow neměl slitování pro mě a ani pro sebe - plechem z konzervy si prořízl hrdlo. Dlouho naříkal a dusil se vlastní krví. Zavřel jsem tělo do jedné cely a zůstal jsem sám…

Poslouchal jsem ticho jako varhany v kostele. Nespal jsem - ticho hučí a tma svítí...

405 bečka... Zdálo se mi, že jsem byl ve svém rodném kraji, matka, sestra, teplý sluneční den, vůně květů…daleký horizont nebe…tolik krásných barev a ona mluvila, že na mě nezapomněla, a že mě má stále ráda…

530 beček…stále jsem si představoval svobodu lidí a obrazy světa …

702 beček…již jím a piji velmi málo, stále mě vše tíží čím dále víc… usínám hned jak si na spánek vzpomenu…

1001 beček…to co se mi zdálo kdysi při horečkách nyní vidím plasticky a skutečně…
Již nepřelévám vodu ve svých hodinách, nejím, nepiji a necítím nic. Jsem pánem prostoru a času. Už uctívám stěny mého hrobu, protože v nich nacházím svoji volnost a můj život…

Pomalu mi zhasíná moje poslední svíce…

Těmito slovy končí poslední zápis v tomto deníku...







Nedávno jsem při pročítání stránek narazil na tento článek. Není ani o hledání ale o něčem co se našlo mnoho let po první světové válce. Byl prý dokonce natočen o tomto příběhu film který se jmenuje "Tajemství pevnosti 13".. Je to volně přeloženo a tak se omlouvám za chyby které vznikly.

Odkazy k tomuto članku jsou zde :

http://www.odkrywca. pl/index1.php? action=artykuly&artykul=miejsca2

http://www.republika. pl/twierdza11/his/historia. html

http://www.republika. pl/twierdza11/index. html

http://www.tpfprzemysl. w.kki. pl/twierdzaprzem/katalogtp/obw_v/xiii_sanrideau/xiiisanrideau. html