Tajemství rodného domu II.

Po prezentaci archiválií, které jsem posbíral po různých zákoutích našeho domu, se dostávám k popisu pátrání po předmětech nepísemného charakteru. Hned na začátek jsem se ale dočkal nemilého zklamání. Děda mi totiž potvrdil, že všechny militárie musel pradědeček zničit před vypuknutím války, aby nezavdal příčinu k represím ze strany nacistů. Jednalo se údajně o několik šavlí, pušku a další drobnější militárie (ne, že by doma žádné militárie nebyly, ale nejsou po pradědovi) a mimo to také o prapor, který praděda osobně ukořistil v bitvě o pevnost Cherzon v Rusku za první války. Ještě smutnější je, že se nezachoval dokonce ani kousek z uniformy - kamsi už ji odvál čas a uklízející babička nebo prababička :-(. Co naplat, nezbylo mi než se soustředit na ty zbylé civilní věci a doufat, že se alespoň něco vojenského při hledání vyloupne. A vylouplo.

Pátrání mě nejprve zavedlo do sklepa. Opět jsem nejdříve šel na jistotu. Moje první cesta vedla do místnosti, kde děda po dlouhá léta vyučoval hru na kytaru a která už se dnes nevyužívá. Celou místnost si postupně vyzdobil dárky od svých žáků, ale důležitější je, že i kdejakým starým krámem, co doma našel. Takže mezi tunami keramických figurek, pohlednic a dětských obrázků vykukují starožitné rybářské pruty, skautské a trampské vlajky a nože, bajonety a mečíky, jedno sombrero a slaměná tropická přilba nebo i staré mapy (k těmto věcem se dostanu v jiném příspěvku, protože k velké smůle a mému zklamání nepatřilo nic z toho pradědovi, ačkoliv jinak některé určitě zajímavé jsou). Mě teď ze všeho nejvíce zajímá malá vitrínka s vojenskými metály. Většina patří dědovi (po vzoru otce a na jeho památku byl také vojákem, ale stávajícím komančským režimem byl odejit v roce 1953 jako politicky nespolehlivý mimo jiné kvůli svému otci - to bych zvracel! ), ale dvě jsou po pradědečkovi. Jedná se o československý válečný kříž 1939, udělený in memoriam (již jsem ho zmiňoval v minulém díle a v archivu jsem k němu našel i udělení) a dále o rumunské vyznamenání, které praděda obdržel, když se jako člen diplomatické delegace účastnil jednání o Malé dohodě (vyznamenání má tedy diplomatický charakter a je spojeno s hodností majora rumunské armády).









Krom metálů tu pradědovi jistě patřily i staré mapy na stěnách místnosti (hromadný nález map jsem už také zmiňoval v minulém díle). Další drobnosti nacházím v haraburdí na stolku. V dřevěné krabičce je několik fotek ze slavnostního ceremoniálu udělování válečného kříže in memoriam, který přebírala prababička (ihned putují do rodinného archivu), a několik dodatečných parte dalších Němci popravených důstojníků. Krom nich si všimnu i krabičky na doutníky s razítkem 1934. Protože nikdo jiný než praděda u nás v těchto letech doutníky nekouřil, je to jasné. Pak mě trkne psací stroj, na který děda po léta psal. Nemýlím se. Je to americký stroj z dob první republiky a samozřejmě patřil původně pradědečkovi.









Nad stolem ještě mezi fotografiemi dědových blízkých zaregistruji další pradědečkovu fotku a přecházím do dílny. Ve zdejším nepořádku se možná jednou něco ještě najde, ale prozatím vyhrabávám na polici část psací soupravy z růžového mramoru. Víko kalamáře a cosi na vysušování inkoustu. Je to bohužel jen zbytek, ale celek musel být krásný. Praděda si na podobné věci potrpěl. Na další poličce pro změnu v prachu a špíně leží štítek na dveře. Patrně patřil na dveře pradědečkovi kanceláře.







To už je ale vše, co mi sklep vydal ze svých zaprášených pokladů a tak se vydávám o patro výš, zpět na denní světlo. Zde byl pro mě největším přínosem rodinný archiv a knihovna, kterými jsem se ale již zabýval v minulém díle a dalších věcí je tu poskrovnu.

Praděda byl silně věřící člověk a důkaz toho se zachoval v podobě zdobeného kříže s relikviářem, ve které je uchovávána prsť z Kristova hrobu, který praděda kdysi odněkud přivezl. Kříž sám o sobě ale bohužel není z drahého kovu, jak by se mohlo zdát, což mu však na půvabu neubere.





Jedna z dalších věcí by se dala při troše dobré vůle považovat za zbraň, bohužel s vojenskou kariérou pradědečka má společného pramálo. Jedná se o jeho cestovatelskou valašku. Nejsem si jistý, jestli je to pravá valaška nebo je vyrobena již speciálně pro turisty, ale je ostrá a po hlavě bych s ní opravdu dostat nechtěl. Je na ní vyraženo ZAKOPANE, tedy pochází z Polska. Z jedné strany je celá pobita kovovými turistickými známkami. Zajímavé čtení - výhradně východní Čechy, jen jediná známka je pro změnu až z Dubrovníku. Slušná tůra:-)



Po zevrubné prohlídce celé dědovi části domu mě čeká už jen půda. Ačkoliv to bývá ráj pro hledače jakýchkoliv starožitností, naše půda už je po léta bezpečně vyprázdněna. Smůla, ale přesto se do ní vypravuji. Před lety jsem totiž na této „bezpečně prázdné půdě“ objevil pravděpodobně prvoválečný vojenský kufr (spíš truhlu) po pradědovi, který jsem zrestauroval (tehdy jsem to tak nežral a tak asi nebude úplně v původní podobě) a navrátil do užívání.



Proto se znovu protahuji úzkým vstupem a stanu na půdě. Všude pusto a prázdno, ale přeci jen u zdi nacházím předmět, který mě spíš trochu pobaví. Nikdo netuší, kde se tam vzal ani komu patřil. Nechávám ho tedy na místě, protože nevím, co bych si s ním počal a zde bude jistě v bezpečí :-)



Protože v naší polovině domu se většinou žádné věci po pradědovi nenacházejí, svoje pátrání končím ve svém vlastním pokoji. Již od malička totiž k sobě tahám kdejaký starý krám a tak koukám, jestli se mezi tím vším nenajde něco pradědovo. A najde. Nejprve mramorová schránka na cigarety, opravdu pěkný kousek. A krom ní ještě souprava psacích potřeb, kterou dostal praděda jako dárek. Opět krásný kousek (pero, tužka, kalamář, pečetidlo), jen tu už chybí nůž na dopisy. Škoda.







Na závěr už jen dvě drobnosti z mého vlastnictví, které běžně užívám. Je to souprava pouzder na toaletní potřeby a zdobený skleněný pohár. Snad by měl praděda radost, že i po těch letech nacházejí tyto věci (pochopitelně s notnou dávkou úcty a opatrnosti) svoje využití.





Protože jsem již prošel kompletně celý dům, pradědečkova pozůstalost je již patrně kompletní. Prohlížím si hromádku starožitností a přemýšlím, co vlastně s tím teď. Dát to do krabice a uložit k ledu, případně vystavit ve vitrínách? Ještě ne. Napadá mě, že by se z toho množství dalo přece něco zkonstruovat. A tak po chvíli příprav vzniká alespoň přibližná iluze pradědečkova psacího stolu. Bohužel jsem si musel vypomoci několika cizími předměty. Místo psacího stolu jsem byl nucen použít šicí stroj (alespoň je to dobové, patřil asi prababičce a já ho mám vlastně taky jako psací stůl) a lampičku jsem pro změnu užil sic moderní, ale repliku jedné tehdy běžně užívané. Ještě jsem přidal fotku v dobovém rámečku, z archivu vytáhl pradědečkovy strojově a ručně psané zápisky a je to. Výsledek, myslím, dopadl docela dobře, ne? :-)





A tím definitivně končí moje výprava, při které jsem během pár příjemně strávených odpolední hledal na důvěrně známých místech stopy jednoho rodinného příběhu, které jsem považoval za dávno odváté časem. Vše je shromážděno a zdokumentováno. Zbývá již jen poslední věc, kterou bych rád udělal. Opouštím na chvíli rodný dům a vycházím na konec ulice. Za nízkým plůtkem tu stojí trochu nenápadný a omšelý pomník. Našim padlým bojovníkům - čtu na nedávno opravované desce. Na konci výčtu všech jmen stojí - pplk. gšt. František Dědič - popraven. Zapaluji svíčku a chvíli mlčky postojím. Vybavuji si několik slov z dopisu na rozloučenou, který pradědeček poslal z vězení prababičce a který se v archivu zachoval dodnes:

„Všechno je v plánu Pána Boha a já věřím v jeho lásku a dobrotu. Vychovávej děti ve víře v Boha... ať milují svou zemi, národ, rodinu. Jsou věci svaté, pro něž je potřeba obětí... “

Když se někdo vydá sám proti toku času, dříve nebo později zjistí, že historie ukrývá mnohem důležitější věci, proti kterým je hromádka zaprášených starožitností jen němou vzpomínkou...