Tajemství Toplitzského jezera

TAJEMSTVÍ DOMU V DELBRÜCKSTRASSE 6

V létě roku 1959 měly vídeňské noviny senzaci. Do očí čtenářů bily nápadné titulky: POKLAD V TOPLITZSKÉM JEZEŘE... POTÁPĚČI V AKCI... CO SKRÝVAJÍ HLUBINY... ? Rakouský filmový žurnál jako první přinesl záběry z práce expedice u alpského jezera. Na vodě se houpal vor s několika muži, kteří upřeně hleděli na hladinu. Před několika minutami spustili dolů potápěče... Po chvíli se voda rozčeřila a na povrchu se objevila bedna. Muži na voru nasadili pod víko páčidlo. Dřevěná deska odskočila a kameraman zaostřil na detail. Lidé v hledišti kina vydechli. V bedně ležely svazečky bankovek s nápisem Bank of England...


Perfektní falzifikát anglických bankovek, které našli potápěči na dně Toplitzského jezera.

O čtyři roky později se Toplitzské jezero u Bad Aussee stalo znovu středem zájmu. "Předpokládáte, pane doktore, " ptali se žurnalisté dr. Höllera ze štýrské policie, "že najdete zlato? "

Ne, " odpověděl, "zřejmě jen bankovky. "

"Proč je házeli do jezera? "

"Asi proto, že špatně a dlouho hoří. "

"Co ještě hledáte? "

"Možná dokumenty o postupu padělání. "

Všichni byli nakonec zklamáni. Tehdy a ani později se nenašly dokumenty tohoto druhu v onom legendárním, drsně krásném jezeře, k němuž od asfaltové silnice a parkoviště vede jen jediná stezka, úzce sevřená skalami. Třeba policii někdo předešel. Spíše zde tyto papíry nikdy nebyly. Ale i bez nich lze rekonstruovat průběh výzkumné přípravy penězokazecké superoperace. U kolébky stálo technické oddělení (značené jako VI/F) Heydrichova Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA), okupující nenápadnou vilku v Berlíně-Grunewaldu, Delbrückstrasse 6.

SPECIÁLNÍ PŘÍSAHA

Jedné studené noci na sklonku devětatřicátého roku, kdy válka v Polsku už skončila a další tažení nacisté teprve chystali, se nad několika hustě osídlenými oblastmi Německa otevřelo nebe. K zemi se však nesnesl koberec tříštivých či zápalných pum - vzduchem volně třepotaly potištěné listy papíru. Britové tím zahájili operaci, která měla rozvrátit "třetí říši" zevnitř: jejich letadla shazovala padělané potravinové lístky a kupony na odběr předmětů denní potřeby. Ke slovu tak přišla zbraň, která může mít katastrofálnější důsledky, než požáry domů a smrt lidí v troskách...

O něco později se v Delbrückstrasse 6 odehrál rozhovor SS-sturmbannführera Alfreda Helmuta Naujockse, zdejšího šéfa, se specialistou-chemikem, jemuž bylo určeno krycí jméno Max.

"Zkoumal jste někdy, Maxi, britské pětilibrovky? "

"Mnohokrát a detailně. Mistrovský kus. Teoreticky je ovšem možno, jsou-li k dispozici náročná zařízení, napodobit vše, co bylo kdy otištěno. U liber by však vznikly abnormální potíže. Můžete mi říci, oč jde? "

"Později. Budete muset složit speciální přísahu... "

Takhle nějak vyhlížel počátek toho, co ve svém úvodním stadiu dostalo název "Unternehmen Andreas". Zvláštní akce "Andreas". Není zcela jasné, zda výchozí iniciativa, ta nezbytná prvotní věta, přišla přímo z technického oddělení, či zda tu inspirátorem nebyl sám všemocný šéf RSHA Reinhard Heydrich, pro něhož byly podobné nápady typické. Ať tak či onak, Heydrich předložil plán na padělání cizích měn Hitlerovi, který se s ním ztotožnil s jedinou poznámkou: "Dolar ne, s USA nejsme ve válce. "

Ve věci liber dostalo však Naujocksovo oddělení zelenou.

....

Svědectví ing. Oskara Skály z Tábora, kterého v sachsenhausenském bloku 19 donutili k podílu na nacistické penězokazecké velkovýrobě:

"S velitelem našeho zvláštního komanda SS-sturmbannführerem Bernhardem Krügerem jsem se během častého pracovního styku kupodivu sblížil víc, než bylo ve vztahu mezi esesákem a vězněm obvyklé. Dokonce mi ve volných chvílích řekl některá fakta o prvopočátcích padělání. Vždy přitom s úctou hovořil o svém bývalém šéfovi, náčelníku technického oddělení při RSHA Naujocksovi. On prý to byl, kdo přišel s původním nápadem a připravil celou akci až do fáze hromadné výroby, kterou jsme v koncentračním táboře museli uskutečňovat. "

ABNORMÁLNÍ POTÍŽE

Chemik Max správně předpovídal: "U liber vzniknou abnormální potíže... " Tím spíš, když vysoce důvěrný Heydrichův pokyn určoval: "Nesmí se jednat o padělání nebo napodobení v obvyklém smyslu, nýbrž o neautorizované vyhotovení. Bankovky se musí vyrobit tak věrně podobné originálu, aby ani nejzkušenější britští specialisté nemohli najít žádný rozdíl. "

Zpočátku se předpokládalo, že plán půjde uskutečnit v poměrně krátké době a ekonomický úder proti Británii potom realizovat jako předehru plánované invaze přes lamanšský kanál. Přání bylo však tentokrát na míle vzdáleno od reality. Jakmile pracovníci technického oddělení RSHA a další přísahou zavázaní a o všech souvislostech jen částečně informovaní specialisté, mezi nimiž nechyběli ani univerzitní profesoři a pracovníci vážených vědeckých institucí, pronikli pod povrch problémů, narazili na tři těžké hlavolamy:

- recept na výrobu papíru, - rytí štočků a zhotovení matric ke kresbě vodoznaků, - systém číslování bankovek.

VEČER SE PILO ŠAMPAŇSKÉ

Otázka papíru přišla na řadu jako první. Vynikající vnější vlastnosti britských peněz jsou přístupné i úsudku laika - vysoká trvanlivost, elastičnost, bankovky se ani z delšího oběhu nevracejí příliš opotřebované. Jak toho docílit? Bylo třeba zjistit nejen chemické složení papírové masy, ale i technologický postup výroby. Lidé z Delbrückstrasse si opatřili řadu vzorkových librových bankovek, odstřihli z nich tenké proužky papíru a předávali je k analýzám. Trvalo celé měsíce, než se odborníci shodli alespoň na tom základním. Popřeli především letitý názor, že Britové zhotovují bankovky ze zvláštních, asi tropických druhů rostlin nebo dřev, tradicionalističtí Angličané naopak vyráběli papír na své peníze podle receptu ze XVII. století, tedy v podstatě z lněných hadrů a bez přísad celulózy.

Zůstávala tu ovšem ta dvě slůvka - v podstatě.

Výsledek zkoumání umožnil výrobu prvních pokusných vzorků. Měli již v tom směru určité zkušenosti. Když před časem začali v Delbrückstrasse s výrobou padělaných pasů a průkazů totožnosti, zajistili si v papírně ve Spechthausenu produkci malého množství ručně vyráběného papíru. Zvládnutí náročných zkoušek pasového papíru, včetně prosvěcování ultrafialovými paprsky, se tehdy považovalo za veliký triumf oddělení VI/F. Ani ti největší pesimisté však nepředpokládali, jaké těžkosti přinese snaha navázat na tuto tradici.

"Pro papír anglických bankovek, " říká zasvěcený ing. Oskar Skála, "je příznačný i značný počet vodotiskových znaků. To byl jeden z důvodů, proč se musela zcela vyloučit možnost strojové výroby. Jenomže ruční výroba papíru byla v té době už jen záležitostí minulosti, někdejší machři zestárli a mladí tu nebyli. Nakonec se tajné službě podařilo překonat i tento problém a ze všech koutů Německa i okupovaných zemí byly posbírány trosky zašlé slávy kdysi věhlasného řemesla. Začala nekonečná série přípravných pokusů. Papírová kaše se vařila ve velikých kádích a odtud se přečerpávala do formy s kovovou sítí, vytvářející vodoznaky. Množství masy se muselo skoro až filigránsky dávkovat, záležela na něm síla papíru. Vrstva tuhnoucí hmoty se potom mezi dvojicí plstěných desek vkládala do lisu, který svým přesně určeným tlakem odčerpával nadbytek vody. Nakonec se listy papíru dosoušely v peci. "

Po čase se vyrobené vzorky podobaly librovému papíru.

Pouze však při pohledu nedokonalým lidským zrakem. Amatérský padělatel by zajásal a pustil se do hromadné výroby, esesáčtí penězokazové nikoli. Stále tu totiž ještě zůstávaly skryté nedokonalosti a zejména při prosvěcování křemíkovou lampou by každý poučený expert okamžitě zjistil nepřítomnost jemného světlemodrého nádechu okolo vodotisku - typického librového znaku. Odstranění tohoto nedostatku spolykalo další čas. Nepomáhaly neustálé změny v technologickém postupu, ani varianty v prodlužování či zkracování doby vaření papírové hmoty, ani určování nových harmonogramů teplot při sušení, ani pokusy s přísadami různých barev. Řešením nebyla ani dodávka nejkvalitnějšího lněného vlákna, opatřená nákupčími RSHA přímo z Turecka. Světlemodrý nádech se stále neobjevoval.

Až potom...

Při jednom z pokusných vaření se nepoužilo nových lněných hadrů, nýbrž čistícího materiálu, po česky pucvolu, používaného předtím v garážích a dílnách. "Co když Britové šetří, " uvažoval prý šéf technického oddělení. Během několika dní získali ušpiněných, zaolejovaných hadrů celé auto... A za čas přinesli Naujocksovi do kanceláře velký kus papíru. Prohlížel si ho proti světlu a porovnával s pětilibrovkou. Pak šel do laboratoře...

"Máme to, podívejte se! " vykřikl.

Přiběhli všichni - a večer se pilo šampaňské, moře šampaňského.


ÚCTA K TRADICÍM

Problém číslo dvě? Štočky a matrice.

Ryli mnoho týdnů, den co den. Teprve pak odevzdali vyryté kovové desky. Pět nejlepších rytců Německa se zaprodalo nacistům, hnali se za příslibem královského ocenění a stali se z nich zločinci. Nacházel se mezi nimi zřejmě i berlínský rytec, který před časem padělal písmo maršála Tuchačevského a možná tak pomohl - po složité zpravodajské hře - přivést sovětské vojevůdce před Stalinovy popravčí čety. Nesporně to však byli mistři svého řemesla. Britští výrobci přichystali totiž pro zájemce o padělání jejich měny řadu záludností, jejichž pouhé objevení je fachmanským výkonem. Odborný posudek RSHA uvádí, že v předválečných sériích bankovek různých librových hodnot bylo od 70 do 160 tajných znaků, podle nichž mohla anglická banka odhalit padělky. Mnohdy měly tyto znaky kuriózní podobu. Při stonásobném zvětšení se třeba ukázalo, že některá kresba na padělku má ostré okraje, zatímco na originálu jsou lehce nejasné. Zjistilo se, že jde o zakalkulované "působení stáří": bankovky prostě "vyzrávaly". Osobní svědectví o tom vydává i ing. Oskar Skála, který v sachsenhausenské dílně působil i v třídícím komandu, kde vězňové speciálním prosvěcováním klasifikovali výrobky podle počtu odchylek:

"Jakmile narazíte na britské peníze, setkáte se s typicky anglickým povahovým rysem: se skoro až neskutečnou úctou k tradicím. Bankovky se vyznačují řadou, nedostatků? , které se podle prvotního vydání zachovávají již desítky let. Tak třeba tečka za slovem Comp není třeba kulatá, nýbrž má trojúhelníkový tvar. Písmeno F ve spojení OF ENGLAND má dolejší hranu rozštěpenou. Písmeno E ve značce hodnoty má na levé linii trnovitý výstupek. Nejpracněji se napodoboval symbolický emblém Británie, ženy s kopím a úlem v oválném rámování. Náš velitel Bernhard Krüger mi prozradil, že Británie dala už oněm prvním pěti rytcům strašlivou práci, porovnávali vznikající štočky s originálem při dvacetinásobném zvětšení a mnohokrát je předělávali. Přesto jsem však na těchto štočcích našel řadu chyb. Na některé jsem musel, abych neriskoval život, upozornit. Jiné jsem však ponechal a jejich výčet jsem tajně sestavoval do zprávy, kterou jsem spolu s přesnými počty vyrobených padělků po celou dobu věznění ukrýval a v červnu 1945, po osvobození, předal anglické bance. Nejtypičtější odchylky se daly najít právě v obrazu Británie. Pro zajímavost aspoň tři vyjmenuji:

- oči Británie jsou na padělku méně jasné než na originálu, - stínování důlku lokte pravé ruky je hrubší, - kovový hrot kopí je proti originálu, kde jsou dvě slabší linky, nakreslen jen jednou linkou. "

Neméně složité bylo i pořízení vodotisků.

Náročnost výroby drátěných matric se svou přesností rovnala práci na štočcích. Vodotisk má v husté síti příčných vlnovek a v řídké síti vlnovek svislých nahoře i dole nápis BANK OF ENGLAND, uprostřed vodotiskem vyznačenou výši hodnoty slovem - třeba TEN nebo FIVE - po stranách pak vyznačení hodnoty v číslicích. Vlastní vodotisk každé bankovky je oddělen vlnkovitou linkou od neširokého kraje, který je opatřen jemným vodotiskovým šrafováním. Ani po zhotovení a kontrole matric nebylo však vyhráno. Z papírny došlé archy měly rozměr asi šedesátkrát padesát centimetrů a byly na nich vodotisky pro osm bankovek. Bylo třeba je půlit svislým trhem na dva půlarchy. Tady se dalo mnohé pokazit. Stejně tak při tisku. Stačilo by nepřesné vypodložení na tlakovém válci, aby vznikl nestejně tučný tisk. A kdyby nezapadl obraz Británie přesně do oválu vodotisku v levém rohu, muselo by se vyřadit několik tisíc padělků.

VYLUŠTĚNÝ RÉBUS

"A co číslování? " zeptal jsem se ing. Oskara Skály, kterému prošly rukama statisíce sachsenhausenských padělků.

"Zase se tu projevuje onen cit pro tradici. Text na bankovkách dodržuje historickou směnečnou formuli, v níž se hlavní pokladník pan Peppiat anebo pan Catterus zavazuje zaplatit doručiteli obnos bankovkové hodnoty - tedy pět, deset, dvacet či padesát liber. Kromě toho je zde uvedeno místo a datum vydání, přičemž místopisný údaj se různí: Londýn, Leeds, Birmingham a další města. Vlastní očíslování bankovky se skládá ze série a pořadového čísla. A tady začíná rébus, jehož vyluštění stálo nekonečně mnoho času. Každé číslo série se totiž vztahuje k určitému vydání, tak třeba desetilibrovka vydaná v Londýně 18. července 1936 nese sériově označení K 171, pětilibrovka z Birminghamu zase T 209. Další komplikace spočívá v tom, že bankovky nejsou číslovány pořadovým systémem od jedničky vzhůru, nýbrž podle speciálního a samozřejmě přísně utajovaného klíče. Například ta birminghamská série T 209 začíná číslem 60 201 a končí 80 200. Lidem z technického oddělení RSHA se zřejmě podařilo klíč opatřit anebo alespoň zčásti rekonstruovat, jinak by špatným číslováním okamžitě na své padělky upozornili. Ale byly tu i další numerické znaky... Nad dolním vodotiskem BANK OF ENGLAND se v rámečku nacházelo čtyřciferné číslo, které zasvěcenci na první pohled prozradí datum výroby papíru, první dvě číslice znamenají týden, třetí a čtvrtá rok.

A i tady docházelo k omylům.

Někdy v roce třiačtyřicet přiběhl na náš padělatelský blok SS-sturmbannführer Bernhard Krüger. V ruce držel desetilibrovou bankovku, která byla - jako jedna z mála - odmítnuta pokladníkem stockholmské banky coby padělek. Pokladník totiž zjistil logický rozpor mezi datem výroby papíru a dnem vydání bankovky, výroba musela přirozeně předcházet vydání. Krüger nás nařkl, že jsme k tisku určité série použili nesprávného papíru. Vyvrátit toto obvinění, které mohlo mít při podezření z úmyslné sabotáže smrtelné důsledky, nám pomohla přesná evidence, která se v Sachsenhausenu vedla. Aby se náhodou do rukou téhož zákazníka v zahraničí nedostaly dvě bankovky stejné hodnoty, čísla i série, od počátku se do veliké knihy zapisovalo, jaká série byla kterého dne číslována. A tak mohl Leo Krebs, rodák z Horního Slezska a původem vyučený typograf, nyní vězeňský předák v tiskárně, prokázat, že nepovedený falzifikát nevznikl v Sachsenhausenu, ale již dříve - při zkušební výrobě. "

ROZEHRANÁ PARTIE

V Delbrückstrasse 6 zápolili s nekonečným řetězcem teoretických a technických problémů. Ti nad nimi zvažovali zatím úskalí a perspektivy rozehrané partie. V té době již zřejmě Reinhard Heydrich při svých úvahách překročil hranice, vymezené původním návrhem a týkající se pouze dopadu penězokazectví na protivníkovu hospodářskou soustavu. Nabízely se přece i jiné možnosti. V devizové oblasti trpěla válčící říše značnými úbytěmi. Cizina, třeba i neutrální, odmítala přijímat říšskou marku jako plnohodnotnou měnu a devizový poklad se tenčil. A přitom bylo třeba tolika peněz! Na nákup nezbytných strategických surovin pro zbrojní výrobu, získávaných z různých koutů světa jaksi pod rukou a často za přemrštěné ceny. A také k financování tajných služeb, sítí agentů a pátých kolon. Že by se při rozšíření padělků prostřednictvím legálních či méně legálních obchodních spojení a zpravodajských kanálů současně podrývaly i základy britské měny, nebylo jistě také k zahození. Původní účel se postupně stával vítaným důsledkem.

Je však něco takového vůbec proveditelné? Ve velkém, se skutečně účinným rozmachem? Nepřevýší rizika celkový efekt? A lze takovou mamutí operaci dostatečně utajit?

Projekt s krycím názvem "Andreas" měl ve vedení RSHA nejen podporovatele, ale i skeptické odpůrce. Mezi ty druhé patřil zřejmě do určité doby i Heinz Jost, šéf VI. , tedy zahraničního úřadu RSHA, jemuž technické oddělení podléhalo. Došlo k několika názorovým konfliktům, a když už nevěděli kudy kam, obrátili se k učitelce lidstva - k historii. Zná minulost příklad něčeho podobného? - položili otázku. A jaké byly výsledky? V samotném Německu, zněla odpověď znalců, došlo po první světové válce k několika padělatelským kauzám s politickým zákulisím.

Zaujala je však i jiná aféra...

"V září 1940," vzpomíná Wilhelm Höttl, činovník vídeňské služebny bezpečnostní služby SS, původním povoláním historik, "mne k sobě zavolal generál dr. Rasch s tím, že mi má předat osobní úkol od Reinharda Heydricha. Nejdříve jsem však musel složit zvláštní přísahu. " Teprve po tomto dramatickém úvodu vyslechl dr. Höttl podrobnosti o svém poslání. Překvapilo ho svou zdánlivou jednoduchostí: měl prozkoumat maďarské padělatelské aféry, nahlédnout do archivů a navštívit některé aktéry. Zpočátku si prý dr. Höttl lámal hlavu otázkou, proč jeho nadřízené tahle dějepisná historka zajímá, ale když nedošel k žádnému rozumnému závěru, pustil se do práce...

EVROPA MĚLA SENZACI

V jisté směnárně v Haagu předložil v roce 1925 distinguovaný pán bankovku. Měl smůlu - zkušenému pokladníkovi se ta tisícifrankovka nezamlouvala a přivolal policii, která zjistila totožnost zákazníka: byl to plukovník maďarského generálního štábu Aristid Jankowich. Bankovka byla falešná, a nikoli jediná v plukovníkově náprsní tašce. Brzy se ukázalo, že stopy vedou k maďarskému zemskému policejnímu šéfovi generálu Emmerichu Nadossymu - a odtud ještě dál a výš. Maďarské úřady se ocitly v nezáviděníhodném postavení. Hrabě Bethlen nařídil sice "přísné vyšetřování", ale těžko mohlo vést k úplným závěrům, když on sám patřil k spoluinspirátorům padělání. I tak však vyšlo najevo, že francouzské peníze se za tiché pomoci expertů z Berlína vyráběly přímo v budapešťském vojenském kartografickém ústavu a získanými padělky hodlali spiklenci financovat iredentistické hnutí, usilující o znovuzískání území, která Maďarsku odňala trianonská mírová smlouva. Distribuci měli obstarávat vojenští přidělenci maďarských zastupitelských úřadů. Již první Jankowichův pokus o udání padělku však zkrachoval... Posléze vše přece jen skončilo v soudní síni, protože do vyšetřování se pustila i Banque de France. Musel se najít obětní beránek, který by sňal hříchy rozsáhlého okruhu vysoce postavených osob. Stal se jím princ Ludwig von Windischgrätz, stál před soudem, vynesli nad ním rozsudek a ztratil mimo jiné i statky v Československu, které mu byly zkonfiskovány. Ve vězení pak ovšem ani zdaleka neprožil určenou dobu. Sotva utichl rozruch, ti, kteří zůstali na svobodě, se postarali o Windischgrätzovo přemístění do vězeňské nemocnice, brzy poté byl princ amnestován...

Historická úvaha dr. Höttla měla dvaatřicet stran.

Pár týdnů po odevzdání, koncem roku 1940, přišlo náhlé pozvání do Berlína. V Prinz Albrecht Strasse přijal Höttla náčelník VI. úřadu RSHA SS-brigadeführer Heinz Jost, přítomen byl prý ještě asi třicetiletý muž atletické postavy. Na stolku ležel Höttlův elaborát o padělání v Maďarsku, označený razítkem o vysoké míře utajení. Jost poděkoval za studijní práci, vyptával se na podrobnosti a bylo jasné, že ho zajímají hlavně těžkosti a neúspěchy maďarské akce, jmenovitě problémy s distribucí falzifikátů. Potom se Jost obrátil k třetímu přítomnému: "Vidíte, Naujocksi, dr. Höttl má stejný názor. "

Oslovený vybuchl: "Ale my přece nechceme falešnými bankovkami financovat nějaké obskurní spolky jako Maďaři, nýbrž ruinovat měnu nepřítele! "

Vzápětí se rozzlobil i Jost a obvinil šéfa technického oddělení RSHA, že se dopustil vážného služebního přestupku, když dr. Höttlovi, který není v této věci zavázán slibem mlčenlivosti, odhalil podstatu nanejvýš tajného plánu. Naujocks zareagoval pohotově, dotkl se Höttla pravicí a řekl mu:

"Tímto stiskem ruky jste právě složil přísahu o zvláštní akci Andreas. "

....

"Vaše dokumenty, prosím! "

"Zde. "

Úředníci švýcarské hraniční policie pečlivě studovali osobní papíry mužů v kupé expresu jedoucího z Německa. "Předložte nám také vaše peníze! "

Prohlédli štůsek bankovek, většinou britských liber, a museli se omluvit: "V pořádku, pánové. A promiňte, služba je služba. "

Operace "Andreas" se blížila k závěru.

První březen 1940 prohlásil šéf technického oddělení RSHA za šťastný den svého života: ležely před ním svazky zdánlivě opotřebených bankovek, výsledek mnoha pokusů, zdarů a nezdarů, tisíců hodin práce, zneužitého mistrovství profesionálů. Nacházelo období, kdy se bankovky měly z laboratorního zátiší vypravit do světa. Roli pokusných morčat v první fázi sehrálo několik nedůležitých a zcela neiformovaných příslušníků SS. Za zásluhy jim jejich nadřízení nabídli dovolenou a zájezd do Švýcarska, vylepšený slušným kapesným. Kdo by dokázal říci ne? Esesmani v civilu nasedli do vlaku a spřádali sny o nejbližší budoucnosti. V téže době došel na hraniční přechod, kam mířili, šifrovaný telegram německé policie, v němž se žádalo o zvlášť důkladnou prohlídku cestujících, zejména mužů v tom a tom věkovém rozpětí, protože z Německa prý odjíždějí osoby, u nichž nelze vyloučit držení padělaných dokumentů či peněz...

Akce dopadla na výtečnou.

Prázdné kapsy esesáckých výletníků při návratu dokazovaly, že jejich peníze přijímali všude s naprostou důvěrou.

Náročnější etapu prověrek převzal potom ing. Friedrich Schwend, rodák z Böckingenu, velkoobchodník a budoucí nositel falešných jmen dr. Wendig, Bernter, Wenceslav Turi či Don Frederico. RSHA měl v tomto muži spolupracovníka, jehož předností byla síť osobních konexí po světě. A Schwend zase rozpoznal možnosti, které se mu při zahraniční velkodistribuci padělků nabízejí. Složil tedy přísahu, převzal balík falešných liber a odjel do Švýcarska, kde v jedné z renomovaných bank položil bankovky na stůl spolu s dopisem Říšské banky.

"Část těchto peněz, " žádalo se tu zdvořile, "pochází z černého trhu a nevzbuzuje tedy důvěru. Prosíme proto vážené kolegy, jejichž zkušeností si vysoce ceníme... "

Polichocené ředitelství banky nařídilo zahájení zkoušek. Inženýr Schwend čekal na jejich výsledek tři dny. Poté mu sdělili, že bankovky jsou v pořádku a lze je připsat na účet či vyměnit za jinou valutu. Obezřetný zákazník však stále ještě nebyl spokojen a požádal, aby se dotázali i Bank of England. Stalo se - čísla, série a další údaje byly odtelegrafovány do Londýna. Stejnou cestou přišla odpověď: "Není námitek, vše odpovídá... "

Tajemná akce v Delbrückstrasse 6 byla dokončena: hromadné výrobě padělků nestálo teď už nic v cestě. Odpovědnost za ni svěřili dosavadnímu Naujocksovu zástupci Bernhardu Krügerovi, podle jehož křestního jména se také určil krycí název penězokazeckého velkopodnikání. Operace "Bernhard". Ještě zbývalo vybrat levné, nuceně mlčící a od běžného světa izolované námezdní síly. O tom, kde se budou hledat, nebylo zřejmě od počátku sebemenších pochyb. V sachsenhausenském koncentračním táboře vznikly speciálně střežené bloky 18 + 19 a bylo sem soustředěno na sto padesát vězňů různých, pečlivě vybraných profesí, nacházeli se tu Belgičané, Češi, Slováci, Němci, Holanďané, Rusové, Poláci.