Tajný nemecký výzkum

V současné době, ale i v minulosti, se tajnému německému technologickému výzkumu ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století věnuje mnoho badatelů často s akademickým vzděláním. Za všechny bych chtěl upozornit na velmi cenné výsledky výzkumu dr. Farella a nebo Renata Vesca. Přesto zvláštní pozornost si zasluhuje poměrně rozsáhlý a dlouhodobý výzkum bulharského uprchlíka žijícího v USA a prezidenta „Akademie Disidentských Věd“, dr. Vladimíra Terziskiho. Následující skutečnosti jsou některé z mnoha závěrů dr. Terziského a dr. Renata Vesca. Znovu bych chtěl upozornit případné čtenáře této reportáže, že informace zde uvedené jsou zjištěním, které je vázáno na předchozí rozsáhlý výzkum výše uvedených badatelů.

Německá základna Alfa na měsíčním povrchu

Existuje velmi bedlivě střežené informace, které naznačují, že Němci přistály na měsíčním povrchu již v době někdy na počátku roku 1942 a to s využitím jejich velkým „exo-atmosferických“ diskovitých plavidel typu „Miethe“ a „Schriever“. Plavidlo s raketovým pohonem typu „Miethe“ bylo postavena ve variantách s průměrem disku od 15 metrů až do 50 metrů. Těleso, které bylo poháněné tzv. „Schriever Walter pohonem“ bylo navržené pro pohyb v otevřeném kosmickém prostoru. Toto plavidlo mělo průměr kolem 60 metrů s výškou 45 metrů a vnitřním uspořádáním pro 10 členů posádky.
V poměrně širokém výzkumu dr. Vladimir Terziski opakovaně upozornil na existující indicie, které naznačují, že atmosférické podmínky při povrchu Měsíce jsou výrazně jiné, než se oficiálně prezentuje. Již mnoho desítek let je v tomto ohledu lidská společnost velmi šikovným způsobem klamána.
Již po prvním přistání na Měsíci se němečtí astronauti pustili do poměrně rozsáhlých aktivit, které spočívaly ve vyvrtání několika vzájemně propojených tunelů s funkční životní podporou. Velmi rychle po prvním německém výsadku na Měsíci bylo použito několik obřích diskovitých plavidel typu Hanebu 1 a Hanebu 2 k dopravě materiálu potřebných nástrojů a dalších lidí na povrch Měsíce. Lze konstatovat, že již ke konci II. světové války existovala na Měsíci malá nacistická výzkumná základna.
Rusové a Američané se na Měsíc dostali podstatně dříve, než ukazují data, která jsou oficiálně podsouvána důvěřivé veřejnosti. Obě dvě mocnosti se na nejbližší kosmické těleso dostali již počátkem padesátých let 20.stol svými vlastními diskovitými letouny. V polovině šedesátých let vznikla na povrchu Luny první společná sovětsko – americká základna.
V tomto ohledu je nanejvýš pravděpodobné, že muselo v této chvíli dojít ke střetu mezi rusko-americkými spojenci a zde přežívajícími nacisty. Bohužel skutečný průběh mohl mít zdaleka jiný scénář. Po II, světové války jak je všeobecně známo proniklo na půdu USA v rámci „Projektu Paperclipe“ poměrně velké množství nacistických špičkových vědců a odborníků z mnoha oblastí vědeckého výzkumu.
Mezi nimi ovšem jednoznačně dominovala raketová fyzika“. Viz. např. Werhner von Braun je učebnicovým příkladem těchto aktivit. V podstatě lze konstatovat, že nacisté již několik let po II, světové válce pronikly do amerického raketového výzkumu a dostali se do vysokých řídících pozic a funkcí a to vše s dalekosáhlými důsledky ve zcela jiných oblastech lidské společnosti. V tomto ohledu existují zcela vážné pochybnosti o tom, že za vznikem „NASA“ stojí právě tato militantní garnitura. Konečně podle mnoha úvah a hypotéz stojí ti samí lidé o za atentátem na prezidenta Kennedyho. Jedinci, kteří se do větší hloubky zaobírají nastíněnou problematikou, nemají jistě problém nalézt celou řadu schémat a plánů poukazující na vývoj německých diskovitých letounů. Pokud si detailně prohlédneme design těchto plavidel, se zatajeným dechem zjistíme, že se absolutně na chlub podobají těm mysteriózním plavidlům, která se v podobě „ufos“ v padesátých a šedesátých letech proháněla v neuvěřitelně masivním množství právě nad USA. Vysvětlení může být mnoho a také je jich velké množství prezentováno. Nicméně se na tuto situaci můžeme podívat i ze zcela jiného úhlu pohledu, který navrhuje, že avízované objekty, nemají mimozemský základ (je ovšem otázkou, která z verzí je exotičtější), ale co navíc jejich posádky mají skrytou podporu v klíčových vrcholných vojenských a bezpečnostních sil Spojených Států.
Je totiž velmi, velmi zarážející, že po těch mnoha a mnoha tisících pozorování těchto objektů (a to i z pozice různých vojenských složek) z mnoha míst světa (viz. např. nedávno odtajněné materiály anglických bezpečnostních složek) společnost nemá k dispozici od kompetentních orgánů žádné jednotné závěry, ani prohlášení, natož nějaké konkrétní vysvětlení – tedy pokud pomineme oficiální klasickou verzi bagatelizace těchto jevů (mám na mysli ty zbylé a pečlivě proseté sítem jiných technologických a meteorologických či psychických forem vysvětlení). Po ukončení II. světové války v roce 1945, zdá se, že Němci pokračovali ve své snaze, alespoň za určitých okolností ovládnout vzdušný prostor ze své podzemní antarktické základny v oblasti „New Schwabenland“. Před časem jsem se dozvěděl, že dr. Vladimír Terzisky objevil fotografie přímo z řídícího operačního centra této základny.

Německo – japonská vojenská spolupráce

Podle Renata Vesca existují důkazy o tom, že hitlerovské Německo ve spolupráci se svými italskými spojenci učinilo během II. světové války obrovský skok ve zbrojním průmyslu. Jedno z několika experimentálních zařízení, které se nacházelo u jezera Garda, neslo název tehdejšího maršála nacistických leteckých sil nechvalně známého Hermana Goringa. Podle Vesca Italové experimentovali s mnohými pokročilými zbraňovými systémy, raketami a letadly v podstatě jako servis pro výzkumné vojenské týmy v Německu.
Ve stejném duchu zachovávali Němci v tajnosti kontakt s japonskou vojenskou infrastrukturou, kterou zásobovalo mnohými pokročilými zbraněmi. Během svého vlastního výzkumu objevil Terziski sérii fotografických kopií verze „V-1 Reichenberg“, která byla vyráběna ve firmě Mitsubischi v Japonsku.
Jedno z nejlepších bojových letadel své doby „Domier-335“ byl duplikován japonskou firmou „Kawashima“. K dispozici jsou také fotografie z prostředí nejvyššího velení tehdejšího Královského japonského námořnictva, kde je patrná verze tehdejší nejnovější německé radarové stanice.



V kontextu výše uvedených informací je třeba upozornit na skutečnost, se kterou zcela jistě nebyla nikdy široká veřejnost konfrontována. V červenci roku 1945, tedy dva a půl měsíce po válce plula k japonským břehům jedna z největších německých ponorek. Vezla extrémně důležitý náklad. Jeden z posledních vynálezů hitlerovského Německa. Šlo o dva prototypy kulatých bezkřídlých letounů. Předem vybrané výzkumné skupiny přesně podle německých instrukcí oba dva letouny zkompletovaly.
Vědci v úžasu hleděli na dva velké objekty v podobě dokonalé koule, bez křídel i vrtule či nějakých trysek. Objekt prakticky nevykazoval nic, co by bylo shodné s klasickými letouny tehdejší doby. Japonský vědecký tým podle dalších instrukcí toto bezpilotní těleso uvedli do pohybu. V jednom okamžiku se v blízkosti povrchu objektu objevila nazelenalá jakoby světélkující záře a letoun prakticky v několika vteřinách zmizel mezi oblaky. Nikdy se ho již nepodařilo navést zpět na přistání. Pro Japonské inženýry způsobilo toto představení takový šok a hrůzu, že se rozhodli druhý prototyp po poradě se svými nadřízenými a politiky prostě odstřelit. Zachovaly se jen fotografie těchto zvláštních objektů. V souvislosti s výše uvedeným případem se nabízí úvaha týkající se poměrně velmi známého jevu „foo-fighters“, který se stal v průběhu II. světové války strašákem pro mnoho spojeneckých pilotů. Na tomto místě bych chtěl upozornit, že tzv. „foo-fighters“ není nějakou báchorkou nebo povídačkou vojenských pilotů pro „dlouhé večery“. Ve skutečnosti jde o exaktně zadokumentovaný jev, o jehož existenci nemůže být pochyb. Se snahou o jeho vysvětlení se vyrojilo mnoho různých teorií anebo hypotéz. Někteří výzkumníci jsou přesvědčeni o tom, že „foo-fighters“ by mohla technologie výše uvedených dálkově ovládaných „koulí“, které byly vysílané proti nepříteli vytvářející vlivem silného elektromagnetického pole rozsáhlé poruchy v řídící aparatuře letounů. Konečně i psychologické důsledky byly nezanedbatelné. Později byla tato technologie identifikována jako typ „AEG Kugelwaffen“. Ke konci války se rozjela spojenecká akce pod názvem „Sphere“. Byla zaměřená na sestřelení alespoň jednoho z tohoto zařízení. Bohužel bezúspěšně. Jen v posledních měsících války došlo do ústředního štábu spojeneckého letectva přes 300 případů hlášení tohoto jevu.



Nacisté však odeslali v posledních dnech války do Japonska poměrně osvědčenou cestou i další letecké technologie především válcovitého a diskovitého designu. Šlo především opět o technologii typu „WNF Feuerball“. Letecká technologie „Vril“ anebo „Hanebu“ by se do německých ponorek nevešla. Okolnosti naznačují, že došlo k přesunu základní technologie k výrobě těchto technických zařízení do předem vybraných oblastí Jižní Ameriky a na „Základnu 211“ na území Antarktidy v oblasti New Schwabenland a to především v období mezi březnem a dubnem roku 1945, tak aby byl alespoň zachován základní vývoj této technologie i v poválečném období. Přesun strategických komponentu měla na starosti speciální skupina napojené SS napojené na okultní podhoubí nacistického Německa „Úřad pro tajnou technologii SS E-IV“.
„Základna 211“ byla postavená v „Muhlig-Hoffmanových horách“ zřejmě v období 1941 – 1943, ale tento údaj není zdaleka jistý. Podzemní komplex „Nový Berlín“ jakožto hlavní baštu údajně zabezpečující přežití „Třetí Říše“ řídil německý generál SS Hans Kammler. O existenci této základny hovoří i loupežné výpravy německých ponorek v oblasti jižního Atlantiku, v okolí argentinského ostrova „Tierra del Fuego“ a antarktických vod. Mimoto němci vybudovali sérii poměrně sofistikovaných meteorologických stanic v pásmu od Antarktidy až po oblast Patagonie v oblasti Argentiny.



Argentina si vždy dělala jisté nároky na oblast Antarktidy stejně tak jako na „Základnu 211“ v souvislosti s těmito zájmy poměrně velmi aktivně pomáhalo nacistům v boji proti USA. V březnu roku 1945 dokonce zcela veřejně tlačila na Argentinu s tím, aby vyhlásila válku Německu a Japonsku. Jenže Američanům ze strany Argentiny nebylo vyhověno, naopak prezident Perons ukryl na svém území poměrně velkém množství nacistických zločinců. Odtajněné argentinské záznamy hovoří o aktivitách neobvyklých objektech diskovitého charakteru, které v období mezi roky 1945 až 1947 byly viděné v pobřežních argentinských vodách.

-pokračování-