Tenkrát na východě

Před pěti lety jsme se rozhodli, že stůj co stůj musíme někde vyrazit, lákalo nás Slovensko, hlavně východní část a její neporušená příroda. Jen tak na okraj jsem doufal, že by se snad něco mohlo objevit i z toho hledačského soudku. Jako cíl byl vybrán Národní park Poloniny - Bukovské vrchy, nádherné místo kde se turisté snad moc pohybovat nebudou.

Neměli jsme detektor, nocleh pod širákem, málo jídla - zkrátka pravý čundr. Ten kousek země patřil dříve k nejdeštivějším místům ČSR, takže doporučuji všem potencionálním návštěvníkům nějakou tu ochranu před deštěm. První nálezy nás trkly na kopci, na který jsme se vydali navzdory nepřítomnosti turistické značky a přes varování místních: "Vy idětě hore? Panna Maria s vami". Prý se tam stávají případy, kdy najdou roztrhanou vysokou či medvěda od miny. No posouzení nechám na Vás. Jisté však je, že v době naší návštěvy se na mnoha místech parku od války netěžilo dříví, vjezdy na cesty byly přehrazeny pokácenými stromy a po nějakých lidech na výletě v lese ani vidu ani slechu.

Mezi rozstřílenými buky jsme náhodou našli první nález, asi dvacet minometných granátů naskládaných na úhlednou hromádku. Nevědouce nic o jejich původu a stavu, nadšeně jsme je brali do rukou a fotili. My volové!!! Ještě teď se potím když si na to vzpomenu, ale tehdy radost nad nenadálým objevem a nezkušenost mohly způsobit tragédii. Kolem místa bylo hodně již na půl zasypaných zákopů, několik lopatek a mezi porostem mařinky vonné šlo jasně spatřit stovky nábojů, zanechaných snad v rychlém spěchu na místě. Postupně jsme během dne nacházeli i jiné kusy "želez", medvědí stopy a kolem dokola střelami poznamenané, pokroucené buky. K večeru, po celodenní šichtě, dopracovali jsme se do vesnice a zaslouženě začali s požíváním piva Šariš. Časem přišla na řadu i slivovice a z místních pamětníků se začaly pomalu trousit vzpomínky a příběhy. Byla už hluboká noc, když se majitel hospody, zapalující si zrovna pašovanou cigaretu z Ukrajiny, svěřil, že má na dvoře v kadibudce!!! granát. Většina osazenstva hospody přijala nabídku na prohlídku s povděkem. U hajzlíku rožal majitel baterku a zpod okapu z linolea svádící exkrementy do jámy vykopl nohou rezavé vajíčko! Hostinský se mě zeptal, jestli si ho nechci vzít domů, ale s díky jsem odmítl. Hlavně to zdraví.

Ráno jsme se probrali z draku, nakoupili sýr a vydali se na poloniny. Ač se to nezdá, vrcholové partije parku jsou přírodně ryze ukrajinské a najít se tu toho dá pohledově také dost, přesto, že tráva dosahuje úctyhodné výšky. Jedinečný nález(alespoň pro mne) byla hliníková polní láhev, které měla pod hrdlem azbukou psaný nápis: M. Běšujkin, Waršava, 1901 a na druhé straně ruského orla s nápisem 3.pluk. Že by ještě něco po Carovi? Celkem podpásovka nás potkala v Ruském sedle, při přípravě na noc. Vyhmátli nás polští pohraničníci a jelikož kámoš si ustlal na jejich straně, tak mektali něco o narušení suverenity státu a samopaly, takovými malými pumpičkami ukazovali na batohy. Nakonec nebyli spokojeni ani s mojí občankou, prostě nechápali, jak někdo na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny může cestovat jenom s jakýmsi obrázkem v igelitu. Měli recht, příště si raději vezmu pas. Jelikož ráno brzy svítá rozhodli jsme se neriskovat další kontrolu a vyrazit k pomníku sovětského pilota a snad i k jeho stroji. Bohužel nestihli jsme to, pro změnu Slováci v Nivě pocítili pracovní nevytíženost a jali se prozkoumávat naše batožiny. Konečně. Dorazily jsme k pomníku pilota, bohužel se mi zatoulaly někam fotky, tak už nevím, co tam přesně bylo napsáno. Chvíli jsme pátrali i po stroji, údajně Lavočce, ale nic z toho, kromě kusu plechů a trubek. Bůh ví kde to je.

Většinou náhodou dál nalézáme další munici, dokonce jednu 88, zapíchnutou pod starým javorem. Celkem se našlo: Pistolové náboje 9mm, kulometné a puškové náboje, granát, minometné granáty ruské, dělostřelecké granáty asi kolem 70mm, granát 88mm, 120mm granáty do děla asi vzor 38, náboj s letopočtem 1914 na dně, ruská polní lahev, ruské zásobníky, bedny, polní lopatky, nádobí. Na Trojmezí Kremenec se zapisujeme do knihy a pak sestupujeme pralesem Stužica. Je už pozdě, tak přespíme tady, i když to není to pravé. Nacházíme starou úzkokolejku, která sloužila k dopravě dřeva a se soumrakem s obavami uléháme pod padesátimetrové jedle. V noci se moc spát nedá, všude kolem nás se něco pohybuje a šustí, matně si s hrůzou vzpomínáme na článek o údajném výskytu zubra evropského v této lokalitě. K ránu je slyšet kňourání a i podle stop to byli vlci. Nebýt neblahého incidentu s pohraničníky v Nové Sedlici, kteří nám v době, kdy jsme byli na obědu ukradli ešusy, obešel by se tento úsek bez problémů.

Celá zdejší oblast, byla po Mnichovu obsazena Maďary, poté se tady angažovala UPA - Ukrajinská Povstalecká Armáda. Historie UPA sahá do roku 1929, kdy na exilovém kongresu ve Vídni vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů. Názory na spolupráci s hitlerovským Německem rozdělily OUN na dvě frakce vedené Andrejem Mělnikem (Mělnikovci) a Stěpanem Banderou (Banderovci). Nakloněné Německu zůstaly obě, v německých řadách bojovaly ukrajinské bataliony Rolland a Nachtigall. V červnu 1941 vyhlásili banderovci v Němci obsazeném Lvově samostatný ukrajinský stát. Adolf Hitler měl ovšem na spolupráci se "spřízněnými" národy jiný názor a vedení OUN dal pozatýkat. Bandera strávil tři roky v koncetračním táboře Sachsenhausen, jeho dva bratři zahynuli v Osvětimi. OUN přešla do ilegality. UPA oficiálně vznikla 14. října 1942, kdy Sergij Kačinski zformoval na kozácký svátek Panny Marie Pomocné první partyzánské oddíly. Banderovci pak bojovali proti sovětské i německé armádě. Po skončení války stáhla Moskva do regionu 585 000! vojáků. Povstalci vydrželi klást mnohonásobné přesile odpor do poloviny padesátých let, některé skupiny vydržely až do začátku let šedesátých. Kolem roku 1946 se část banderovců rozhodla stáhnout z Karpat a přejít přes Československo na Západ. Na nátlak Moskvy s nimi bojovaly i československé ozbrojené složky, civilní obyvatelstvo s banderovci často sympatizovalo, zejména na východním Slovensku. Ke konci aktivit UPA přispěla i vražda Bandery agentem KGB v Mnichově v roce 1959. Poslední partyzán Ilko Oberišin ale vyšel z lesních úkrytů až v roce 1991 po vyhlášení samostatné Ukrajiny…

Takže kdo má rád historii a vnímá kromě ní i okolní krásnou přírodu (jedny z posledních původních bukových pralesů v Evropě), nebo třeba svéráznou architekturu, tak si tady zcela jistě přijde na své.

PS: Za celou dobu jsme se doslechli jen o jedné partě z jižních Čech, která tady pravidelně jezdila hledat, ale asi to bude víc lidí, jak potvrdí určitě slovenští DW. A těm, co by náhodou chtěli zkoušet štěstí - chovejte se jako lidi a vraťte případná místa po kopání zase do původní podoby!

Foto: M. Bojda & Hop

Hop