"Titanik 19. století" vydává další zlato

Na sklonku léta roku 1857, v době vrcholící kalifornské zlaté horečky, se třístěžňový kolesový parník SS Central America s tunami zlata na palubě dostal při své cestě z Havany do New Yorku do oka hurikánu. Zastavily se mu motory, naklonil se a začal nabírat vodu. Krátce před tím, než se potopil, se na obzoru objevilo malé plavidlo, které bylo schopno vzít na palubu jen ženy a děti.

425 mužů, kteří byli nuceni zůstat na parníku, kleslo spolu se zlatem na dno Atlantiku, asi 260 kilometrů od břehů Jižní Karolíny. Přes 85 metrů dlouhý, 12,5 metrů široký parník s tonáží 2141 tun dosahující rychlosti 11 uzlů byl pokřtěn v roce 1853 jako SS George Law. Pod jménem SS Central America pak pendloval během Kalifornské zlaté horečky mezi San Franciskem a New Yorkem.
Mezi lety 1853 a 1857 přepravila loď registrovaná v lodním rejstříku pod úplným názvem United States Mail Steamship Central America téměř třetinu zlata zasílaného z Kalifornie do New Yorku. Osudnou se ji stala 44. plavba v září 1857. Oficiální záznam hovoří o třech tunách drahého kovu, na lodi ale měla být i tajná armádní zásilka zlata. Některé zdroje uvádí 6 či 9 tun. Podle Garyho Kindera, autora knihy "Ship of Gold in the Deep Blue Sea" popisující potopení lodi SS Central America, na ni mohlo být až 21 tun zlata. Náklad měl tehdy hodnotu řádově v milionech dolarů - dnes v desítkách a možná až stovkách milionů. Jedna z nejhorších námořních katastrof v americké historii vyvolala tehdy paniku v bankovnictví Spojených států známou jako "Panic of 1857", což vyústilo v krátkou, ale těžkou hospodářskou krizi ve Spojených státech a v první finanční krizi celosvětovou. Někteří historici jsou dokonce přesvědčení, že toto neštěstí je jedním z článků řetězu událostí, které uspíšily americkou občanskou válku.

131 let pak loď odpočívala s tisíci čerstvě raženými zlatými mincemi, cihlami, slitky a valouny zlata na dně Atlantiku a vyvolával bujné představy o zbohatnutí i ostré právní debaty nad tím, kdo je vlastně oprávněn poklad vyzvednout. To se stalo v roce 1988. Ale spíše než triumfálním příběhem o dobrodružství, vytrvalosti a splněných snech o bohatství se historie "Titaniku 19. století" stala varovným příběhem o ctižádosti, nákladných právních bitvách, zahořklých přátelství a zklamaných investorů. A pointa předem: objevitel pokladu je dodnes na útěku. Tím kdo objevil místo, kde odpočívá SS Central America, byl hledač podmořských pokladů ale i zkušený a vynalézavý vědecký výzkumník Tommy Thomson. Zlato, které vyzvedl, bylo později prodáno, údajně za 50 - 60 mil. dolarů. Jeden ingot dokonce za osm milionů dolarů a byl tehdy uznán za "nejcennější kus měny" své doby. Spolu se zlatými cihlami, mincemi a slitky vyzvedl tehdy podmořský robot Nemo i časovou kapsli: daguerreotypie, soubojové pistole... ale třeba i vzácný druh zlatého korálu, který se uchytil ve vraku. Thomson se okamžitě stal celebritou. Euforie ale trvala krátce. Brzy poté, co oznámil nález, podalo 39 amerických a britských pojišťoven žalobu k soudu s tím, že mají právo na náklad z lodi, na základě toho, že vyplatily náhradu škody za jeho ztrátu v 19. století. Nálezci se bránili tvrzením: Proč si tedy vrak samy nenalezly a zlatem se nezahojily?

Prostě každý chtěl svůj podíl. Samozřejmě i erár. Nejen stát Jižní Karolina a federální vláda, ale i stát New York s tvrzením, že do jeho přístavu ztroskotavší loď měla původně namířeno. O podíl se hlásila i Kolumbijská univerzita s odůvodněním, že šťastným objevitelům poskytla vzácné staré mapy.

Deset let tak zlato leželo v trezoru a nikdo na něj nesměl sáhnout.

V roce 1990 federální okresní soud v Norfolku ve Virginii rozhodl, že Thompson a jeho společnost Columbus-America Discovery Group jsou majitelé pokladu v souladu se základním, starodávným principem nároku nálezce "Finders Keepers". Soudce přiznal skupině 166 investorů, sdružených ve společnosti, dvě třetiny nálezu a zbytkem podělil 25 dalších žadatelů.
Soudce se musel navíc vypořádat s právní novinkou – takzvanou "tele-possession": zda optické zaznamenání pokladu robotem opravňuje k vlastnictví či jen k "finder´s fee" - k náleznému. Pojišťovny se odvolaly. V roce 1992 federální odvolací soud vydal opačný rozsudek. O rok později další soud zase rozhodl, že Columbus-America má nárok na 100 procent nepojištěného a 92,5 procent pojištěného zlata.

Mezitím se Thomson zadlužil, aby mohl pokračovat ve svém podmořském průzkumu. Jakmile získal přístup ke zlatu, prodal všechno v roce 2000 skupině California Gold Marketing Group - investoři z Ohia, kteří financovali jeho výpravy částkou přes 12 milionů dolarů, údajně nedostali ze zisku ani cent. Thomson tvrdí, že vše spolykaly soudní spory. Investoři Thomsona zažalovali v roce 2005 a případ je stále otevřen.

Nároky začali uplatňovat další a další zájemci, například se svými nároky se přihlásili členové posádky expedičního plavidla, kteří tvrdí, že nedostali zaplaceno za podepsání dohody o mlčenlivosti, která měla zabezpečit, aby místo nálezu a další informace byly udrženy v tajnosti.

V roce 2012 vydal federální soudce na Thomsona, poté co se nedostavil ke klíčovému slyšení u soudu, zatykač. Od té doby je hledán jako uprchlý. Naposledy byl viděn ve Vero Beach na Floridě, kde měl pronajatý dům. Místo jeho současného pobytu není známo.

Léta se vlekoucí soudní pře pojišťoven, investorů a nálezců tak držely zlatý poklad bezpečně míli a půl pod hladinou moře. Až letos se po právní stránce vše vyjasnilo a společnost Tampa Bay Odyssey Marine Exploration získala od soudu příslušné povolení a mohla v dubnu poprvé spustit svého robota do Atlantiku. Finanční podmínky dohody, která otevřela cestu k dalšímu průzkumu lodi, nebyly zveřejněny. Ze soudních záznamů ale vyplývá, že právník a podnikatel z Ohia Ira Kane, který poté, co Thomson uprchl, byl jmenován správcem jeho společnosti, má obdržet více než 50 procent z hodnoty vyzdviženého zlata. Z něho mají být hrazeny pohledávky Thomsonových věřitelů. Akcionářem společnosti zůstává i Thomson, ačkoli není jasné, jak by mohl uplatnit nároky na podíl z pokladu jako uprchlý.

Podmořský robot Zeus při svém prvním ponoru k vraku letos v dubnu vyzdvihl ze dna Atlantiku pět zlatých prutů o hmotnosti 29 kg a dvě zlaté mince, celkem v hodnotě asi 1,3 milionu dolarů (zhruba 25,6 milionu Kč v čistém kovu). Ovšem jako historické artefakty, které provází úžasný příběh, budou mít hodnotu výrazně vyšší. Například tisíce deseti a dvacetidolarových zlatých mincí, která Odyssey Marine vyzdvihla z vraku lodi SS Republic, jež se potopila v roce 1865, byly prodány v průměru 6 700 dolarů za kus.

Spolu se zlatem vyzvedl Zeus z SS Central America láhev, kus keramiky, vzorek dřevěné konstrukce vraku a součást přístroje, který byl ponechán v rámci vědeckého experimentu na místě během předchozího ponoru před 20 lety.

Expedice Odyssey Explorer se 41 členy posádky se má u vraku potápět nejméně do konce léta.

Není ale vůbec jasné, kolik zlata ve vraku ještě zbývá. Od jeho objevení v roce 1988 se pro zlato vydalo několik expedic, výsledky jejich činnosti ale nebyly vždy transparentní.
Kane tvrdí, že Thomson vyzvedl jen pět procent zlatého pokladu. "Nikdo ale nemůže říc s naprostou jistotou, že tam poklad stále je a my jsme s tím srozuměni, " dodává Kane.
"Mohu potvrdit, že do vraku nikdo nevnikl od poslední expedice v roce 1991 a že v něm zůstalo zlato, " tvrdí ale šéf společnosti Odyssey Marine Exploration.

Bohatství by to ale mohlo být značné. Odhady se pohybují mezi zhruba milionem půl až 97 miliony dolarů ve zlatě. Zdroj: AP, Reuters, BNPS. CO, Dailymail. co