Trosky z tanku

Zima je už příliš dlouhá a je třeba hledat různé dopingové prostředky k přežití. Tím může být třeba jen představa místa, na které se jistě každý těší a vyrazí k němu s představou nevídaných nálezů. A že bývá realita krutější než naše fantazie si samozřejmě v těchto natěšených chvílích vůbec nepřipouštíme. Jedním z takových míst jsem na konci podzimu "proletěl" i já při své poslední výpravě na "dálném východě". Evidentně to zde koupil tank na plné pecky. Detektor se zde stal přítěží, protože ječel při sebemenším pohybu na kteroukoliv stranu. Kolega o pár metrů výše ječí taky, že našel naprosto neporušené a plné německé pozice. Zkouším tedy hledat bez hledačky, jen tak náhodně lopatkou. Všude kde kopnu, naráží lopatka na železo. Trosky jsou rozmetány všude po okolí. Bohužel kolem jsou také naprosto neprostupné houštiny. Není divu, vždyť všude kam dohlédnu ani stopa po civilizací. Nevede zde lesní cesta ani pěšina. Stromy tady rostou a umírají samovolně, bez lidského zásahu. Nikde ani náznak lesní činnosti... konec světa, začátek ráje... Zvedám kus nějakého pancíře a pod ním objevují zbytky roztříštěné lebky. Tohle už ráj moc nepřipomíná. Kolega se znovu, teď už náléhavěji, ozývá ať všeho nechám a jdu za ním, že to stojí za to. Stálo. Napětí z tohoto místa uvolňuje (bohužel) pohled na hodinky. Je pozdě, musíme jít. K autu je to štreka a navíc dnes jedeme domů. Letos už to nestihneme, ale na jaře hned jak roztaje sníh... zima už se nezdá tak dlouhá a krutá.