Tyfový potok, aneb kam až může mrcasení zajít

Tak jsme se zase jednou po dlouhé době stavili za naším „úhlavním nepřítelem“ Šakalíkem na pokec. K naší velké radosti dělal již několikátý den plot a nemohl ven. Doma budeš, už jsi se narajzoval dost! Pronesla jeho pohledná přítelkyně, zatímco natírala plaňky Luxolem a naše srdéčka zaplesala ještě více. Každý z nás si v duchu plánoval, kam je třeba nejdříve zaběhnout, dokud je Marcel zaneprázdněn.
Jak tak plynula řeč, opět jsme sklouzli k obvyklé tématice: Kde jsi to našel, jak jsi to našel, proč jsi to našel a proč jsem to zrovna nenašel já… Ale protože je na nás Marcel hodný, prozradil nám jedno ze svých šakalých lovišť, které se nachází v našem revíru. Rozpovídal se o starém potoce u nás za městem, jehož břeh lemuje obrovská skládka suti a bordelu ze zbouraných baráků na starém náměstí. Tenhle potok má koryto zpevněné štětováním (tj. kameny jsou ukládány na výšku vedle sebe). Vždy když přijde velká voda, strhne části břehů a mezi kameny se zaklíní těžší věci. Ve výčtu toho co tam už Šakalík našel, chyběl snad již jen Štěchovický poklad. „A pánové, tý mosazi, co tam najdete… To se jenom blejská“: dokončil líčení Marcel. Za zkoušku by to stálo, přeci jen Šakalíkovy nálezy mluví samy za sebe.
Slovo dalo slovo a jedno slunné odpoledne jsme s Michalatorem vyrazili na potůček. Okolí vypadalo nevábně, tak jak to na zanedbaných, zarostlých místech za městy bývá. Po krajích potoka se moc jít nedalo skrzevá metrové blatouchy, kopřivy, nálety a jinou zelenou havěť. Takže jsme chtě-nechtě museli korytem mělkého potoka, což se brzy projevilo na naší obuvi, která skutečně nebyla voděodolná. Proč jsem si já blbec nevzal gumáky, když jsem věděl, kam jdu… Neslo se korytem huhlání. Když se ale po 15 minutách na jedné naplavenině objevila Winterhilfka, bylo vše zapomenuto. Krok za krokem jsme postupovali potokem, občas z něj něco vytáhli. To, že je na březích bordel všeho druhu nás Marcel varoval, ale to že do tohohle potoka kdysi dávno nějaký šikula svedl část ašské kanalizace, nám došlo až ve chvíli, kdy se proti nám vyřítila první nacucaná dámská hygienická potřeba. Občas se na vodním rostlinstvu třepetal kousek toaleťáku, sem tam vodou pádil bobek. Nasadil jsem si pracovní rukavice v domnění, že mě ještě jedna vrstva kůže ochrání před mikroskopickým neřádstvem. K mé převeliké radosti byla rukavice za chvilku nacucaná a já s husí kůží na zátylku zavzpomínal na nebohého EM ze Záhady hlavolamu, jak nehezky zemřel po požití malého množství stínadelské „černé“ vody. Tak aspoň levou si nechám suchou a nebudu s ní hrabat v tý vodě, abych mohl bez obav kouřit. I toto předsevzetí padlo, když jsme pod splavem našli zajímavý mramorový kámen. To by bylo hezké, kdyby to byla nějaká stará zapomenutá vyhozená pamětní deska. Při otáčení a zjišťování původu jsem si však nabral vodu do obou bot a obou rukavic. Michalátor na tom byl podobně. V hlavě mi probleskla pasáž ze Švejka a pronesl jsem, že jsme raději měli jít zaopatřovat do cholerovýho baráku, než totok. Začali jsme debatovat o tom, za jak dlouho se může projevit tyfová nákaza. No co vám budu povídat. Srandy kopec :-D
Ale abychom Marcelovi nekřivdili, něco málo potůček přece jen dal. Nekecal! Jak by řekl majitel hotelu „U mě“, teda „U Supa“. Z pamětní desky se po otočení vyklubal zajímavý náhrobní kámen ze zrušeného evangelického hřbitova, pár nálezů se stydělo v jedné kapse, mokrá mosaz studila v druhé. Příště, pokud to tedy přežijeme, počkáme na velkou vodu, která ten sajrajt spláchne a hlavně! si vezmeme gumové rukavice a gumáky. Tímto Marcelovi děkujeme za vtipně a duchaplně strávené odpoledne, příště ti tvou laskavost oplatíme :-D Servus a šakalení zdar.