Ústupovka

Zdravím všechny díry zahrabávající mrcasníky.
Minulý týden jsem měl mít celý víkend jen pro sebe a tak jsem se na něj těšil už od pondělí. Prokopávat místní rusolágry s hubeným výsledkem už mě nebaví a tak jsem plánoval, že si vyjedu tentokrát někam dál. Po večerech tedy pilně plánuju, zkoumám mapy, google i dostupnou literaturu a snažím si představit situaci v květnu 1945.

Rychlé skupiny 2. Ukrajinského frontu postupují od Vídně severozápadním směrem na pomoc Praze. Není to ještě nepřetržitý proud vojáků a techniky, ale i tak se Rusům daří držet průchodné téměř všechny křižovatky a hlavní silnice pro postup v tomto směru. 4. Ukrajinský front se zatím přeskupuje po bitvě o Ostravu a plánuje následný úder na západ s cílem obklíčit uskupení německých vojsk ve východních Čechách. Naopak vojáci Wehrmachtu na žádné obklíčení nečekají a organizovaně bez boje ustupují s jedno až dvoudenním odstupem od čelních jednotek 4. UF na jihozápad směrem k Plzni a Táboru s cílem vzdát se americkým jednotkám. Prahu jako dopravní uzel není možné s probíhajícím povstáním využít. Po přechodu táhlého hřebenu Železných hor se ústupová cesta Wehrmachtu protíná skoro kolmo s postupujícími jednotkami 2. UF. Konec války je již otázkou dnů a hodin, a tak ani jedna strana nemá zájem o boj. Rusové udržují Němce v uctivé vzdálenosti v dostřelu svých tankových kanónů, ti se zas snaží ve skupinkách proklouznout mezerami mezi jednotlivými sovětskými kolonami. K přestřelkám nebo k menším bojům tak dochází jen v místech dopravních uzlů nebo v klíčových obranných postaveních, které brání jen slabé posádky Rudé armády a Němci se zde snaží vynutit si průchod bojem. Po příjezdu další kolony se Němci stahují před přesilou zpátky do lesa, kde odstavují nepotřebnou techniku a pro jistotu pálí doklady a zahazují řády a vyznamenání. Když kolona projede, pokouší se o další průnik znovu. Takových míst je na Vysočině hodně a k jednomu z nich jsem hned v sobotu společně s parťákem plný očekávání vyrazil.

Po příjezdu na místo si s Petrem popřejeme, aby nám nějaký ten střípek z války padl a vyrážíme do lesa. Po chvíli se mi podaří najít kus od cesty místo, kde se ozývá pár barevných signálů, ze kterých se vyklube hromada německých patron 8x57 Mauser. No výborně, jsme tady dobře, a tak s nadějí pečlivě prohledáváme blízké i vzdálenější okolí. Bohužel tam už kromě starého zavíracího nože a oka z celty není vůbec nic. A smůla se nás drží dál celý den. Já mám jen torzo protiprachových ochranných brýlí (Schutzbrille) a kolega už nic, a tak odjíždíme zklamaně domů.
V neděli kolega nemůže a tak vyrážím vstříc dobrodružství sám. Už od rána mám pocit, že dnes by mohlo něco padnout. Nejraději bych známku, ale i odznáček nebo přezka by taky potěšily a tak po příjezdu na místo rituálně obětuju lesu poslední hlt piva z plechovky a prosím ho tentokrát o pořádný kus válečné historie. To jsem ještě netušil, že se mi to přání doslova splní, jenom trochu jinak, než jsem si představoval.
Zatím je ale po pětihodinovém běhání po lese moje nálada na bodu mrazu. Všude jsou vidět čerstvější i starší stopy po kopání a já mám v kapse jen jeden 9mm náboj, značený emp z roku 1941 a jeden kropenatý knoflík. Zlatý rusolágry! K autu to mám ještě víc jak tři kilometry a tak se rozhoduju, že pro dnešek končím. Všechno to pracné plánování bylo na nic. Vracím se zpátky cípem lesa, když mi pod cívkou pípne silný železný signál. Normálně železo moc nekopu, ale tohle je uprostřed lesa, tak co kdyby (třeba helma)? Začínám kopat opatrně (v minulosti se v okolí našlo několik nevybuchlých 76mm střel z T 34), ale po chvíli narazím pod smrkovým kořenem silným jak ruka na rovnou plochu a hranu. Že by bedna? ! Asi po půl hodině kopání (ten smrkový kořen mi hodně vadí) je zřejmé, že to bedna nebude. Zvědavost mi ale nedá, a když už jsem to začal, tak to taky vykopu. Po další půlhodině kopání, kdy stále netuším, co jsem to našel, je železo venku. Ze zemědělské ani lesní techniky to asi nebude, nejvíc mi to připomíná ochranný štít na lafetu kulometu z hakla, ale na techniku nejsem odborník. Navíc toho patrně část chybí. No kus historie to tedy je!!! Co ale s ním? Sám to k autu nedotáhnu (a doma by mě s tím manželka si hnala), tak tedy nafotit, zamaskovat pod hromadu klestí, zahrabat díru a domů.
Na další hledání už tady nemám ani sílu ani chuť. Intuice z rána totálně zklamala. Otráveně opouštím ústupovku a vyrážím k domovu. Už jsem skoro doma, když tu koukám, že některá políčka, která byla na podzim zelená, jsou už zase pěkně hnědá. Do setmění zbývají ještě dvě hodiny, tak co kdybych zkusil vylepšit víkendový debakl nějakým tím stříbrňáčkem. Zastavuji tedy u vjezdu polní cesty a opatrně vyrážím přes dvě políčka k mému oblíbenému. Cestou ještě koukám pro jistotu pod nohy, jestli mezi hroudami něco neklíčí, ale naštěstí nic. Občas si kopnu nějakou tu mincičku nebo knoflík a už se těším, co mi moje oblíbené pole přinese. Obcházím ještě poslední remízek a … ouha, políčko je obsazené. Na protějším konci stojí osobní auto a zářivě odráží paprsky odpoledního slunce. Po políčku běhají tři postavičky v barevných bundách a máchají charakteristicky jednou rukou s detektorem. Občas si někdo z nich sedne na bobek a hrabe. Chvíli přemýšlím, jestli se nemám mezi ně zapojit, vždyť pole není jejich a na hledání tam nemají patent, ale nakonec to zamítám. Sám taky nemám rád, když mi někdo dýchá na záda, a tak zklamaně odcházím tentokrát podle hlavní silnice zpět k autu.
Tady to nikdy moc nedávalo, jen bordel ze silnice a tak už ani nic nečekám. Když tu najednou mi silný barevný signál skoro rve uši. Kopat se mi už nechce, ale hliníkový plech je hned navrchu. Kouknu na něj pořádně a…to mě poser, ZNÁMKA!!! Sice značně pomuchlaná, ale je. Zaplavil mě pocit neskutečné blaženosti. Intuice z rána tedy nelhala. Jen jsem ji čekal někde úplně jinde. Už se začíná šeřit, a tak balím definitivně a tentokrát už spokojeně odjíždím domů.
Doma se ze všeho nejdřív věnuju známce. Po narovnání jde přečíst vyražený text: Gen. Kp. J. E. B. 72 tedy Genesenden Kompanie Infanterie Ersatz Bataillon 72 (Rekonvalescenční rota 72. pěchotního náhradního praporu). Prapor vzniknul 25. srpna 1939 v Karlových Varech (Wehrkreis XIII) jako doplňovací pro 46. pěší divizi. V roce 1941 se přesunul do Pardubic, kde zůstal až do konce války jako Grenadier Ersatz Bataillon 72 (k přejmenování došlo v listopadu 1942). Do rekonvalescenční roty byli přidělováni vojáci po zranění na lehčí službu, než byli posláni zpět ke svým jednotkám, a tak kmenový personál roty nebyl příliš početný, patrně jen velení. To vysvětluje nízké číslo 3. Moc známek s tímto označením asi nebude, na rozdíl od běžně se vyskytujících J. Ers. B. 72 (kde se osobní čísla vyšplhala až ke 3 700). Takže i když nejde o žádnou slavnou jednotku, je takto značená známka trochu kuriozita a mám z ní velkou radost. A vlastně je taky z ústupovky, protože právě po silnici, u které jsem ji našel, opouštěla německá armáda město.
Nyní je čas prozkoumat i ten velký nález, co jsem nechal v lese. Sedám ke googlu, ale úplně jasno nemám. Určitě se jedná o pancéřový štít (Panzer schild) chránící střelce z kulometu na SdKfz 251 nebo SdKfz 250. Podle lafety na uchycení MG 42 by se mělo jednat o pozdější výrobní model štítu z let 1944-45. Co mě ale mate, je prodloužený zahnutý pancíř na boku, který se na žádné fotce nevyskytuje. Zahnutý plát má dole výřez, aby nevadil segmentovému, , límci“ na střeše hakla. Rozesílám fotky známým, ale nikdo mi neporadí. Ozve se mi jenom Megy, co že mám se štítem v úmyslu, že by se mu moc hodil na renovaci k jeho znehodnocenému jugoslávskému M53. Dohaduji tedy bleskově výměnný obchod (no za pár Plzní neberte to) a následující den pro něj po práci jedeme. I ve dvou je dost těžký a poslední dva kilometry ho neseme lesem potmě. Po základním očištění u Megyho je záhada o něco málo jasnější. Konec štítu není továrně ohnutý, ale dovařený na původní zakončení. Patrně jde o privátní úpravu v polní dílně, která měla zamezit sklouznutí střely do prostoru pro posádku po natočení štítu do boku (asi s tím měli už nějakou špatnou zkušenost, jiné vysvětlení mě nenapadá). Další prohlídka ukázala, že až na chybějící kus je štít v docela dobrém stavu, dokonce jsou funkční všechny pružiny a místy prosvítá i původní barva (evropská žlutá). Jak renovace dopadne, se jistě dočtete v některém dalším Megyho příspěku.
Na závěr bych chtěl poprosit odborníky na techniku o názory k této privátní úpravě. Setkali jste se někde s něčím podobným? Za každé info předem dík.
Paul2