Utajený prokletý nález mincí na konci vesnice

Asi kolem roku 1984,si jistý pan Jaroslav J. krátil cestu k lesu přes rozorané pole. Všiml si několika zelených plíšků, posbíral je a strčil do  kapsy. Když je přinesl domů, zjistil, že se jedná o stříbrné mince. Když přes pole šel i podruhé, opět mince nacházel.
A pak ještě a ještě. Následovalo několikaleté dosbírávání plíšků. Občas se tam našel i slepenec spečených mincí. Následovala manipulace s lopatou, která přinesla uražené dno džbánu plné dvoutolarů a tolarů. To skončilo v rukách mého strýce. Začalo rozprodávání a zjišťování ceny těchto mincí. Musím říct, že doba byla neklidná, komunismus frčel v plném proudu a strach z nalezených a  neodevzdaných mincí byl obrovský. Tak i prodej mincí trval dlouho. Jen pro představu-cena jednoho tolaru, co si z vyprávění od tatínka pamatuji, se  rovnala koupi nové pračky nebo televize. Mince se hromadily doma.

Dodnes si vzpomínám na octovou vůni, která se šířila chodbami domu, kde se plíšky koupaly. U nás doma těchto mincí bylo asi tisíce, tolarů asi deset, z větších mincí si vybavím půltolary, čtyřiadvacetníky českých stavů a  Pražské groše. Ty měl pod dohledem můj tatínek. Největší hamoun po těchto mincích, které se po hrábnutí do hlíny sypaly všude, byl můj strýc. Ten měl doma odhadem pět tisíc drobných mincí, kolem čtyřiceti dvoutolarů a desítky, možná i stovky tolarů. Klondajk se brzo začalo říkat místu, o kterém Vám píši. O pokladu se brzy rozkřiklo a místní obyvatelé chodili na pole vždy po dešti sbírat plíšky. Kolik jich doma mohou mít, nevím, ale myslím, že hodně. Já jsem byl pořád malý kluk a touhu najít si nějakou minci jsem měl velikou. Bohužel na místo bylo odevšad vidět a bylo nejlépe pro mince chodit za tmy. Tomu všemu nepřála doba a strach z postižení z  neodevzdaného nálezu. Léta běžela a na pole se stále sjížděla stejná banda ziskuchtivých lidí. Když mě bylo 14 let, odhodlal jsem se za bílého dne do  těchto míst zajít. Na poli byla vzrostlá kukuřice. Vplížil jsem se z jednoho kraje pole na místo, které jsem za ta léta pochytil. Hrábnul jsem s motyčkou do země a nic. Popošel jsem několik metrů, zakopl motyčku do země a holýma rukama jsem se přehrabával v hlíně. Mince se sypaly ze všech stran. Každé hrábnutí přineslo několik mincí. Byl jsem v euforii. Za tři hodiny jsem měl nasbíráno, připomínám, že bez detektoru. Větrem šustící kukuřice, hluk divokých prasat, mě přepadl strach raději jsem vyrazil zpět domů. Doma jsem mince opláchl a spočítal. Věřte nevěřte napočítal jsem jich přes čtyřista, z toho tři tolary. Drobné mince byly zelené, větší byly krásně čisté. Chtělo by to detektor a místo důkladně prohledat. Jenže nebyly prachy. Z čeho taky-pořád jsem totiž žákem základní školy. Až v roce 1989 jsem si zakoupil laciný detektor kovů na kabely ve zdi, ale k ničemu to  nebylo. Nepomohl najít žádnou minci. Pořád se na stejné místo vracelo čím dál více lidí a hamižně sbíralo a překopávalo pole. Někdy s úspěchem, někdy bez.

Nevím o někom, že by tam přitáhl detektor. Na místo se ponejvíc chodilo za tmy a když přes den, tak velice opatrně. A nikdy se na místě nezdržovalo dlouho. Ve  vsi stojí krásný zámek. Asi 300 metrů od místa. Patřily mince někomu z jejich majitelů? Asi ano, poněvadž by normální člověk nemohl takovou sumu peněz za  život našetřit. Mince byly ukryté v době neklidné třicetileté války.

Až po roce 1995 se na místo sjíždějí první lupiči pokladů vybaveni drahými detektory a místo pečlivě vysbírávají. Ještě se snažím hledání znepříjemnit naházením kovového odpadu na místo označené v poli. Z povzdálí jsem je bezmocně sledoval z úkrytu lesa. Nešlo mi do hlavy, kdo je na místo dovedl. Jejich pražské "espézetky"mám dodnes napsané. Na místo se jezdilo dlouho, snad půl roku denodenně. Ani zaseté obilí a pokuta od JZD jim nekazila radost z hromady mincí. Teď už je místo opuštěné. Ale lidé ze vsi mají na toto místo vzpomínky a navíc těch pár desítek, možná i stovek mincí, které za ty roky lidé z okolí posbírali, vše umocňuje. Já jsem krátce po revoluci zkoušel mince rozprodat. Několik dní jsem bloudil po Praze, nabízel je ve starožitnictví. Nikde o mince nebyl zájem, že jim to nosí lidí po pytlích.

Někdo zase nevěřil v jejich pravost, a tak raději řekl, že nemá zájem. Když mi  jistý pan v Pařížské ulici nabídl za tolar 14 tisíc korun, neodolal jsem a  nabídku přijal. Zbytek mincí někde na Vinohradech odprodávám překupníkovi za  50 tisíc korun. Jsem devatenáctiletý mladík a toto jsou pro mě lákavé peníze a já je přijímám. Po zjištění v krátké době poznávám, o které mince je  největší zájem a z celé sbírky ještě než ji prodám vyndavám padesát kusů těch nejcennějších. Ty si ponechávám.

Strýce ještě za komunistů navštívil zloděj. Mince schované v  reproduktoru rádia odnáší. Hlásit se nic nemůže, a tak i strýc přichází o  všechny mince. Co si pamatuji z jeho vyprávění, dvoutolary prodával před revolucí za 20 tisíc korun, což byla zaručeně veliká suma. Krátce po revoluci odjíždí do Neměcka kupoval zánovní auto. Můj táta se svou sbírkou mincí brzy a poměrně mladý umírá, tím pádem mince náleží mně. Bohužel jsou za ta léta hodně přebrané a bezcenné. Je jich asi třista kusů a jeden tolar. Ty pak prodávám jistému překupníkovi do Příbrami za 30 tisíc korun. Jsou tam polské půlgroše a feniky. Zdá se, že povídka o pokladu končí. Ale není tomu tak. Na místo s radostí mířím se zakoupeným detektorem značky teknetics t2 a hledám. Na pole za vsí už několik let nejezdí hledat nikdo, mám tam chalupu, tak bych si toho všiml. První den jsem našel stodeset mincí, z toho dva půltolary a Pražské groše. Druhý den ještě nacházím dalších deset mincí. Každý rok se těším na podzim, až zorají pole, ale vše už bezúspěšně. Ještě si vybavím jednu procházku nedaleko místa, kde ke mně přišel hledač z Prahy a o tomto místě vyprávěl. Snad, že měl jeho známý na ono místo jezdit a posbírat kolem tří tisíc kusů mincí. Ptám se, jak je možné, že takto veliký nález mincí, o kterém věděl kde kdo, že zůstal před úřady utajen? Dnes, když někdo přijede do vsi a ptá se na ono místo v polích, nikdo o ničem neví.

Pomsta pokladu mincí na konci vsi:
Strýc přichází o poklad, zloději! Nebyl to nikdo jiný než pár lidí, kterým se mince prodávaly. Strýc je momentálně v  domově důchodců a těší se z každého nového rána. Jaroslav J., nálezce pokladu, je 7 let mrtev. Pomohlo ke smrti Jaroslava J. prokletí pokladu. Můj táta, Pavel J. , 9 let mrtev. Majitel nejbližšího domu v sousedství pole, pan Jan L. , mrtev. Paní Anežka L. mrtvá, pan Josef H. mrtvý, pan Vladislav P. se v traktoru převrátil na nedaleké mezi. Než přijela sanitka, zraněním podlehl. Zdá se, že tento muž neměl s nálezem nic společného. Bydlel v sousední vesnici, pracoval v JZD. Ale co když právě on zorával pole, rozbil džbán plný stříbra a tímto spustil celé zlo? To je jen pár lidí, na které jsem si vzpomněl, kteří na  místo pro grošíky chodili. Ptám se tedy i já. Kolik dní mám před sebou? Měl jsem vůbec právo do onoho pokladu nálezu vstoupit? Nebo jsem měl nechat poklad spát? Bylo to štěstí, když můj děda poprvé v roce 1984 pár mincí našel, nebo prokletí? Jisté je jedno. Šlo o obrovský poklad mincí s několika tisíci kusy. A já dnes mám jen jediný tolar přidělaný k řetízku, který ze strachu z  kletby nenosím a marně se ho snažím na Aukru prodat. Bohužel očko přidělané na hraně mince nedává mnoho úspěchů minci vydražit. Přece jen se mi po čase podaří tolar prodat. Na účet mi přichází částka 3460 korun. Odesílám ho v  obálce jako cenné psaní. Bohužel po krátké době přichází zpět-nevyzvednuto. A  opět se ptám, proč si někdo zaplatí takto drahou minci a nevyzvedne si jí.

Stalo se něco? Z obavy ze strachu házím tolar do nedalekého rybníka v Táboře. Je to nejstarší uměle vytvořená nádrž v Evropě. Kdo ho  jednou najde v hromadě bahna, komu přinese neštěstí? Kdo bude jeho novým majitelem a jak dlouho? Tyto řádky jsem se rozhodl poslat a zveřejnit až teď, kdy ležím na Jednotce intenzivní péče a nemám šanci žít. Rakovina mě ničí den ode dne. Nezbývá mi nic než čekat na smrt. Potlačující prášky na bolest nezabírají. Tyto řádky jsem vám napsal v roce 2011, neměl jsem odvahu ukázat veřejnosti pravdu. Dnes už je mi to jedno, zbývá mi pár dní života. Jsem další z obětí kletby? Proč se nám s mojí ženou za celé ty dlouhé roky nedaří počít dítě, přesto, že podle lékařů jsme oba naprosto v pořádku? Proč se ve vsi přestaly rázem rodit děti? Může za to duch, přízrak, který stráží poklad? Nebo jeho mrtvý majitel a čeká na zhmotnění sám sebe. Nedává mi žádný smysl, co se od roku 1984 na vsi děje. A co hledači, kteří tam jezdili s detektory? Jsou ještě mezi námi nebo je dostihla kletba? Parcelu nálezu kupuje nic netušící Karel M. z  Prahy. Staví na ní chatku. Kolik mincí našel ještě on. Našel ještě nějakou? Když parcelu kupoval, věděl o pokladu? Když kopal základy pro základovou desku, co  ještě objevil? Proč se mu narodilo po krátké době dítě, které je postižené?

Kolik dní, možná let má před sebou? Proč soused Pepa, který sousedí s parcelou, je už 14 let mrtvý? Další blízký barák, který má okna přímo na místo rozoraného pokladu, majitel-pan Vojta D. mrtev. Zahynul tragicky v lese při kácení stromů. Proč obyvatelé vsi začali záhadně umírat? Bohužel už se to nedovím. Z pokladu mi doma zbyla krabička padesáti cennějších mincí.

Bohužel nevím, kde je. Mám jeden ze dvou prstenů ze stejného místa. Nevím, zda-li k  nálezu patřil, ale našel se poblíž o něho prokletého místa. Na prst si ho tehdy navlékla moje babička, je živa. Je jí 97 let. Viděla ho i moje maminka, 76 let, také živa. A já se ptám, ale jak dlouho. A kam zmizel druhý prsten? Co nejstarší žena Čech nenosí ho právě ona? Co když jim dal prsten nesmrtelnou moc? Neměl náhodou prsten v pokladu jinou očistnou moc?
Zatracený poklad za vsí!!!
Když si tento příběh čtu znovu, mrazí mě a vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě. Zatracený poklad za vsí. Proč z vesnice, která měla 1984 devadesátsedm obyvatel je dnes na živu dvacetčtyři? Proč jsem upoután na nemocničním lůžku a zbývá mi pár dní života? Zatracený poklad za vsí. Ještě bych se chtěl vrátit na úplný začátek samotné historky. Narodil jsem se v okrese Karlovy Vary. Proč jsem se přestěhoval do jižních Čech? Proč jsem o celém pokladu, byť jako malé děcko, věděl? Proč zrovna já? A proč zrovna naše rodina? Proč si děda tenkrát zkrátil cestu přes pole a nešel po cestě? Je to osud, který naše rodina naplnila? Nebo jsem jen malá figurka na šachovnici, která udělala chybný tah?

Proč jsou mraky nad vsí tak neobvykle černé? Jakoby z oblohy na celou ves někdo koukal nebo snad střežil poklad, který neuhlídal, a páchal zlo...

To už se ale nedozvím. Ještě v letech 2014 vnáší do celého záhadného sledu událostí objasnění pan Janek Kroupa v pořadu Na vlastní oči. Ale epizoda zůstává nedokončená z důvodu dalšího úmrtí ve štábu. Jediné, co ubírá důvěryhodnosti tohoto příběhu je zpráva od psychiatra, ke kterému dlouhodobě docházím.
Zatracený poklad za vsí!!!

PEYMAN