Válka 1866 v mém okolí

Zdravím všechny kolegyně a kolegy,
na popud článků od kolegů Benedeka a fg42 jsem se rozhodl také přispět troškou do mlýna.
Dovolím si citovat zaznamenané události:

,, Nikdo již nevěděl, co válka znamená. Šířily se pověsti o rabování, drancování a výpalném, násilném odvádění mladíků k vojsku atd. Nebylo snad domu, kde by se něco nezakopávalo, nezazdívalo, zejména cennější majetek. Kde měli připravenou výbavu pro dcery, tak tuto jakož i peřiny dávali do velikých beden, co vozili ševci na jarmarky boty, a zakopávali je na suchých místech hluboko do země.
V lepších měšťanských rodinách měli starost o dospívající mládež, a proto ji vypravili na omnibusu a velkých vozech až do alpských zemí, daleko na jih, ve víře, že až tam nepřítel nepronikne. Po uzavření míru a návratu zpět do Třebíče bylo potom z tohoto pobytu mladých mimo domov několik svateb. Před příchodem pruského vojska utíkali představitelé úřadů a předáci veřejného života až do Štýrska. Brali s sebou státní pokladny i hotovosti peněžních ústavů.

Po veliké bitvě u Hradce Králové postupovala pruská armáda rychle k Vídni. Jedenáctého července přitáhly do města dva ustupující rakouské pluky husarů č. 4 a 9 a následující den tři pluky dragounů č. 6, 10, 13 a půl jízdní baterie. Byla to celá tehdejší jezdecká divize. Vojsko se rozložilo na polích v okolí.
Občané třebíčští prý závodili v tom, aby vojáky dlouhými přesuny utrmácené opatřili jídlem, pitím a pící pro koně. Velící rakouský generál Edelsheim Gyulai, zpraven hlídkami, že očekávaný nepřítel postupuje v obrovské přesile od Jihlavy k Třebíči a vědom si, že svými pluky nemůže čelit pruské armádě, přesto, že nálada mezi vojáky byla výborná a byli přesvědčeni, že Prušáky utlučou čepicemi, vydal proto 12. července večer rozkaz k pochodu dále na Znojmo. Ráno 13. byl rakouský vojenský tábor u Třebíče úplně opuštěný.

První nepřátelští jezdci jako předsunuté hlídky - tzv. černí husaři - se přiblížili k Třebíči k polednímu 13. července. Následováni další částí předvoje - polskými hulány z Poznaňska. Nato se odpoledne ubytovali v Třebíči, Podklášteří a židovské obci část tzv. Polabské armády pod velením generála Hervarta z Bitterfeldu. Byly to nekonečné řady pěchoty, jízdy a dělostřelectva čítající okolo 35 tisíc mužů a 3 tisíc koňů. Ve větších domech se ubytovalo nebo leželo až 200 mužů, důstojníci zabrali pokoje a domácí lidé byli nuceni spát na půdách nebo v kolnách. V malých domcích bylo ubytováno po 3 až 4 mužích. Pro všechny bylo třeba opatřit jídlo a pití. Pro koně krmivo a stelivo. Bylo nutno dodat prádlo a obuv. Přesto, že už 15. července začali Prusové zvolna postupovat k Moravským Budějovicím, následující dny procházely městem další části pruské armády. Bylo tudy vezeno 142 děl, vojenské mostní soupravy, zákopníci, záložní sbory, zdravotníci a početné vozatajstvo.

Po 17. červenci přišly do Třebíče další oddíly druhého sledu, ale ty již žily ze svých vlastních zásob. Jak uvádějí záznamy z té doby, Prušáci se chovali ukázněně a nikomu neublížili. Pochvalovali si vzorné zaopatření, jehož se jim v kvartýrech dostalo, a také přispívali v domácnostech potravinami fasovanými od regimentu. Škoda vzniklá pruským vpádem byla oceňována na 200- 220 tisíc zlatých, ale město Třebíč si v šedesátých letech po značném rozkvětu stálo celkem dobře, a tak mohlo tyto ztráty snadněji oželet.

Po příměří v Mikulově 26. července se vracely prušácké armády z Dolních Rakous a opět byly v Třebíči ubytovány. Nepřišly však již jako nepřátelé a stravovaly se částečně samy. Mimo to platily za vše hotovými penězi a zachovávaly vzornou kázeň. Poslední pruští dragouni opustili Třebíč 8. září po uzavření míru 23. srpna. Těžce však dopadla na naše město epidemie cholery, kterou sem zanesli pruští vojáci. Jejich nemocní touto zhoubnou nemocí byli umístěni v budově Střelnice a dále byly zřízeny lazarety v obou městských školách. Mimo ostatní bylo 34 zemřelých společně pohřbeno v šachtě na levé straně za hlavním vchodem do starého městského hřbitova. Přes 250 obětí si vyžádala cholera mezi obyvatelstvem. Nejbolestněji dolehlo neštěstí na domácnost koželuha Otakara Přibíka na Jejkově, jemuž zemřely během dvou dnů 4 dítky ve věku 4 až 21 let. Největší úmrtnost byla koncem srpna, kdy umíralo v jednotlivých dnech až 15 lidí. "

Zde citace končí. Je vidět z uvedeného, že ne vždy se museli vojáci chovat jako hovada, ale vždy bohužel trpělo civilní obyvatelstvo ať už povinnými odvody nebo zavlečenými nemocemi. Na fotkách jsou části ze zavírání patrontašek nalezené na zmíněných tábořištích a pro potěchu oka nějaký ten bodák a šavle - ty už z těchto míst nejsou, ale jsou to svědkové té doby.

Zdravím ještě jednou a ať se daří.
ZERO