Ve stínu Šakalíka (aneb Velikonoční ohlédnutí)

Já se prostě na šťastné planetě nenarodil. Plešatět jsem začal již ve 3 letech, později se přidal dvoumetrový vzrůst a noha č. 48. Rok se s rokem sešel, pleš začala prokvétat stříbrem objevil se internet a na FB vznikla zájmová skupina „Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná“, do které jsem se okamžitě přidal.

Proto jsem byl velmi mile překvapen, když jsem v pátek před velikonoci vykopal medaili Karla I. „Fortitudini“ v bronzu. Byl jsem v 7.nebi. Takovýhle začátek sezóny jsem si ani ve snu nepředstavoval. Má první vykopaná medaile. Sice bych rád nějakého zmrzlíka, nebo sudety, ale vykopané medaili na zuby nekoukej. Že bych konečně prolomil smůlu? Nebo to byl duch šakalí, který vedl mou ruku a mé kroky? Lokalitu jsme totiž hledali dle telefonických instrukcí Šakalíkovo pravé ruky Romana. Tam, kam jsme měli s kolegou Michalatorem dorazit, našli totiž kluci na lesní cestě exkluzivní puškosponu a všeobecňák. Avšak teorie je jedna věc a praxe druhá. Přesně v tomto duchu jsme dojeli úplně někam jinam…

Velikonoční pondělí, které přišlo, bylo plné nadějí a očekávání. Do Aše měl přijet sám velký mistr Houdini-Šakalík, provázen pravou rukou Romanem a levou Martinem (ruce dle potřeby střídá). Plus já a Michalator. To je naprosto smrtelná kombinace pro všechny přezky, dýky, bajonety a jiné železo. Plán byl jasný. Navštívíme místo nálezu odznaků, já budu svou smůlou všechny odznaky odpuzovat a na druhé straně je budou na útěku ostatní chytat do nůší a připravených kýblů. Courali jsme pěkných pár hodin po lese, sbírajíce vystřelené náboje různých roků výroby. Sem tam nějaké to kolečko, ale jinak nic zajímavého. Přítomnost lidských obydlí a rozlehlost terénu nás velmi záhy rozdělila. Vítr foukal jak o život a já zůstal osamocen mezi skalami. Později jsem měl zjistit, že ani tam jsem nebyl sám. ON totiž stál pořád při mně.

Na pískání nikdo nereagoval a tak jsem se vydal samotinký tam, kde jsem tušil naše zaparkovaná auta. Ta jsem našel pod hromadou napadaného pylu, ale jinak nikde ani noha. Zapálil jsem si a střídavě čekal a zevloval. Z nudy jsem začal ďobat okolo auta. Auto, pár metrů lesa a pod ním hned silnice. 5 m od auta signál. Takový hezký, barevný. Už jsem v duchu viděl jak se pod drnem ukrývá další vystřelená hylzna. Pojď ke mě, maličká. I ty skončíš ve sběru... Kopnu, strhnu drn, seškrábnu hlínu, vyvrhnu a vyvalila se. Přezka. A xichtem dolů. Všimli jste si někdy toho, že jsou skoro vždycky přezky znakem dolů? Člověk je napnutej, jak při losování sporty. Co je na druhý straně? Otočím a kouká na mě p*čka HJ. Těžkej zinkovej model. A jako na potvoru nikde nikdo, koho bych mohl nasrat. Čekal jsem pár minut. Nejprve Roman a pak ostatní. Nic zajímavého nenašli. Šakalík uznale zabručel, že jsem se taky konečně dočkal (nedávno mi vyfoukl před očima přezku policajta) a posteskl si, že je opět o jednu chudinku v zemi míň…

Středa 27.4. – Milý deníčku, hylzny už mě neba. Měděný drátky taky ne. I když... mít jich 10 kg, bylo by to veselé… Chtělo by to nějakej odznak, třeba jen fesťáček, nebo nějakou přeztičku…

Tradiční nedělní dopolední vycházka začala pěkně. Počasí jedna báseň, žádná kocovina po prohýřené noci, neb se žádná nekonala. Výběr lokality byl trochu složitější. V poslední době nějak dochází. Rozhodli jsme se pro jednu, kterou se už podařilo podojit o pěkných pár desítek hylzen. Lesní cesta. Po pár desítkách metrů začínají vystřelené mausery rok 1949, 50, 51 a do toho sem tam nábojový pásek. Co se tady asi dělo? Nábojů 3 půlky a pásků jak by smet. Cesta se zařezává do zalesněného kaňonu se strmými srázy. Nábojnice mizí. Máváme detíky naprázdno. Ani signál. Přesně v ohybu metr od cesty u stromu barevný signál. Že by konečně další nábojnice? Odkopnu drn, párkrát hrábnu motykou v hlíně a pak už si jenom zapaluju cigáro, chvilku tiše dýchám a držím se za hruď. „MÁM“ : řvu na Michalatora. Hliníková DRK. Tak už víme, po kom tady tak zběsile stříleli. Po zdravotnících…

Doma, když jsem nakládal Zdravotníka do destilky jsem přemítal. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce. Podle té míry štěstí v poslední době, nespíš pozítří zemřu, nebo ještě něco horšího. Pak jsem byl však náhle osvícen. Vždyť on mi přeci podal při posledním společném hledání ruku na pozdrav. Dotkl se mě! Sám veliký Šakalík. Tím to bude. Ode dneška si ruku nebudu nikdy mýt a budu-li se pravidelně dotýkat své pleše, možná mi vyrazí i nový porost. Och, jak jsem přešťastný.

PS: Potkáte-li Šakalíka, šáhněte si na něj pro štěstí. A hlavně: Nemyjte si ruce. Nikdy! Nechť vás provází Šakalí síla.