Ve zlatém opojení

Tak jsem se konečně dočkal...

seděl jsem doma. koukal na místy bílá pole a těšil se na jaro. Z nudy mě vytrhl kamarádův telefon "... jestli jako teda nepůjdeme něco zkusit". Má prý tip na opuštěný statek o samotě, nedaleko Brna, kde dle pověsti měli být internovaní Němci při odsunu. Vyrazili jsme.

Hned jak jsme po půlhodinovém bloudění v kopcovitějším terénu narazili na malé údolíčko a na jeho konci stojící zbytky rozsáhlého stavení - hned jsem zalitoval, že jsem nevzal digitál. Scéna jak z Majora Zemana z roku 1946. Zahájili jsme neprodleně průzkum a po nálezech různých hliníků, měděných nesmyslů nalezl kolega zadní plášť od miniaturních cibulí -podotýkám, že stříbrných. Závist mnou zacloumala a vybídla mne k vyššímu tempu pobíhání po statku.

Kolega jásal nad pokladem a zcela se oddal čištění, které doma završil Chelatonovou koupelí. Výsledek je na fotce. Já čenichal a čenichal a NIC. Za chvíli mi divoký jekot ze sousedního dvora signalizoval, že buď někam kolega spadl, nebo ZASE něco našel. Nestalo se mu nic, ale na mě šly mrákoty. Nic míň jak solidní šedo - stříbrné cosi na krk a v docela dobrém stavu (viz. foto).

No a pak TO PŘIŠLO! Velký Mrcas se slitoval nad nešťastníkem a dal mi přivonět k rohu hojnosti. Po barevném signálu v rohu jakéhosi chlívku, v ca. 10 cm se něco žlutě zalesklo... Nyní již přesně chápu pocity zlatokopů. Byla to malá zlatá Rakousko-Uherská orlice, jednostranná, neznámého účelu, ale hlavně ze zlata - tak jak jsem si zbožně pomyslel a doma kamarádka zlatnice i potvrdila. Ve zlatém opojení jsem rozhrabal a promrcasil celý chlívek a ani jsem si nevšiml, že mne pozoruje kolega, kterého přivolalo funění a divné zvuky. Pobaveně mne pozorovol jen do chvíle, než jsem mu ukázal co jsem našel. Pak se zvuky z chlívku zdvojnásobily...

Naše další nálezy poté byly nevalné. Jen samý odpad a nebo modernější věci. Po svačince jsme řešili problém s nastávajícím soumrakem a pocitem, že zde je ještě velmi mnoho míst k průzkumu. Začali jsem zvolna balit a kolega mne informoval, že zde bude muset někde v rohu nechat něco málo biologického materiálu. Využil jsem neočekávané pauzy a zkusil štěstí u jedné zídky. Nic - nic - železo - nic - ááá barva. Lopatkou jsem vyryl polozmrzlé hlíny co šlo a uviděl jsem matný stříbrný záblesk. Výsledek vidíte po očistě na fotce. Krásný stříbrný prsten s orlicí a jakýmsi červeným kamínkem pod ní. Domnívám se, že jde o polskou orlici a prsten, že je vojenský, neboť na bocích jsou dubové ratolesti. Kroužek byl mírně prohnutý a stav ucházející.

Toto byl zlatý hřeb dne a nás čekala jízda domů. V nedaleké vesnici jsem v místní hospodě vydatnou večeří pro oba splatil svůj morální dluh kolegovi za své lepší nálezy. Do jara daleko, ale jak sleze ten bílý nepřítel -jsme tam zpět.

Acci